Před deseti lety chodili na 1. stupeň základních škol, teď mnozí z nich budou volit v eurovolbách. Dorozumí se cizími jazyky, přátele na facebooku a dalších sociálních sítích mají všude po světě, v zahraničí chtějí po maturitě studovat a pracovat. Deset let od vstupu naší země do Evropské unie, které uplynou v květnu, se cítí být Evropany. Dnešní studenti středních škol.
Sedmdesát osm mladých lidí z osmi středních škol Libereckého kraje se zapojilo do celostátní literární soutěže regionálních Deníků, Evropské komise v České republice a Odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády na téma Naše Evropa.
Co by dělali v kůži europoslance?
close
zoom_in
Psali o tom, co by udělali a změnili „v kůži europoslance". Vysmívali se stereotypům, které se tradují o jednotlivých národech Unie: „Jak se (ne)známe". Vyprávěli, v čem se od svých vrstevníků ve způsobu života liší a co je spojuje: „Evropané na facebooku." Přemítali, ve které členské zemi by chtěli žít, a co na téma „Moje Evropa" říkají doma rodiče.
Každopádně jedno je z názorů mladých jasné: V České republice vyrůstá přemýšlivější, tolerantnější a multikulturnější generace. Na rozdíl od nás v jejich věku má s cizí kulturou zkušenosti.
Nejlepší práce z okresu si přečtete ve středečním vydání Deníku. Vítězné práce z regionu, které postupují do celostátního kola, zveřejníme v úterý 26. dubna.
Významné projekty i propadáky
Ve středu také startuje téma 10 let od vstupu České republiky do Evropské unie.
Na deseti stranách vás postupně seznámíme s propadáky, které neměly smysl, i projekty, které za evropské peníze naopak smysl měly.
Dozvíte se o možnostech zahraniční zdravotní péče. Představíme vám české exportéry, kteří prorazili v zahraničí, a naopak cizince, kteří se usadili u nás v regionu a jsou úspěšní.
Dáme vám tipy, co za hranicemi navštívit a co ochutnat. Evropská unie není odtažité téma. Aniž bychom si to uvědomili, stala se součástí našich životů.
Co si myslí studenti o EU? Je to „naše" Evropa?
Vlastní názory a zkušenosti mohli vyjádřit v literární soutěži Deníku, kterou jsme uspořádali k oslavě 10 let ČR v Evropské Unii.
Liberecký kraj – Nejlepší psavce má Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická Jeronýmova v Liberci. Její tři studenti postupují do celostátního finále. Zahanbit se ale nenechali ani žáci Střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické a Obchodní akademie Liberec. Kromě nich se zapojily i dvě studentky ze soukromé školy Kostka v Hejnicích a Gymnázia v Nové Pace. Studenti se k literární soutěži Naše Evropa postavili kriticky i s humorem. Vybrat si mohli ze tří témat: Jak se (ne)známe, V kůži europoslance a Evropané na facebooku. Celkem poslali do soutěže 53 literárních příspěvků. Vybírat z nich vítěze bylo velmi těžké, nakonec ale do krajského kola, z něhož vede cesta do celostátního finále, postupují Zuzana Fišerová, Matěj Šula a Tereza Horáková z Gymnázia Jeronýmova.
Zvláštní cenu redakce získala práce studenta SPŠSE a VOŠ Dalibora Bindera, který překvapil vysokou úrovní znalostí o EU i přemýšlivým způsobem o věcech, jež se naší společnosti dotýkají, a to nejen z pohledu členství v EU. Velice milým překvapením byly i práce jeho spolužáků, kteří se k EU vyjádřili dokonce v rýmech! Všem studentům, ale především pedagogům patří za tento způsob vedení mladých lidí ke kritickému a samostatnému myšlení velké poděkování. Vítězné práce v plném znění najdete v dnešním vydání spolu s ukázkou povedené básně, kterou zaslal Martin Škára ze SPŠSE a VOŠ v Liberci. Další povedené literární počiny se objeví v Libereckém deníku v průběhu dubna a května, kdy si budeme tématicky připomínat 10 let od přistoupení České republiky k Evropské Unii.
TEREZA HORÁKOVÁ
„…a jsem moc šťastná, že jsme měli tu čest podílet se na této unikátní spolupráci…," emotivní projev ženy za pultíkem nabyl při oněch posledních slovech až neúnosné hlasitosti. Zvláštní, kolik energie ze sebe ještě byla schopna dostat po téměř devíti hodinách
v plném zápřahu. To samé se bohužel nedalo říci o žácích usazených v sedačkách zaplněného kinosálu.
Jedním z nich byla i Sandra Brambasová, která, jako většina jejích spolužáků, už jen stěží vnímala závěrečný proslov své třídní učitelky.
V jejím případě ale nepřítomnost nepramenila z únavy, nýbrž z hlubokého zamyšlení.
Jsme už skoro u konce. Všechno skončí, až dozní poslední potlesk. Možná je to i dobře.
Z rozmýšlení ji vytrhla až zívající a následně chichotající se skupinka holek za ní. Stačilo jen chvíli naslouchat, aby slova jako müde či Bett smazala další z rozdílů mezi českou a německou částí obecenstva. S výčtem úspěchů a pozitiv oné devítileté spolupráce se stal učitelčin hlas opět příjemně monotónním.
Zdálo se to až k neuvěření, že právě před devíti lety sedmiletá Sandra se svými spolužáky poprvé navštívila školu v německém městě Hartava. Právě tam byli vyjukaní prvňáčci z Hrádku nad Nisou poprvé seznámeni s česko-německou školskou spoluprací, která zahrnovala pravidelná setkávání žáků střídavě v Německu a v Čechách po celou dobu jejich studia na základní škole.
Zajímavé pak bylo poznat německé památky, kulturu i jídlo. Obzvláště poslední jmenovaná věc byla ta, o níž Sandra měla předsudků zdaleka nejvíce; o německých klobásách a zvláštních kombinacích jídel toho totiž slyšela ažaž. Jaké to bylo překvapení, když se ukázalo, že většina z jejích předsudků byla nakonec pravdivá! Statisticky vzato, asi tak 7 z 10 obědů, které v Hartavě jedla, vykazovalo ony známky „typického německého jídla".
Na druhém stupni se žáci hartavské a hrádecké školy museli rozloučit. Tím ale česko-německá spolupráce zdaleka neskončila, jelikož čeští žáci začali spolupracovat se školou ve vzdálenějším Jonsdorfu. Právě druhý stupeň byl ten čas, kdy projekty začínaly být náročnější, z projektových dnů se staly týdny a prohlubovaly se vztahy mezi žáky. Tedy, obzvláště poslední jmenovanou věc by Sandra zařadila spíše do horizontu posledního projektového týdne, na jehož slavnostním zakončení právě seděla. Důvod? Stejný jako u německého jídla. Až na to, že v Němcích jako takových se spletla.
Byl poslední týden, poslední den, poslední hodina a kdo ví, jestli ne poslední minuta jejich česko-německé spolupráce a teprve teď se jí všechny myšlenky uspořádaly. Ten poslední týden si moc užila. Pracovala na projektu o české a německé hudbě se svou kamarádkou Anetou a dvěma německými holkami a… dopadlo to nad očekávání dobře. V tu chvíli Sandra hořce zalitovala, že se svými předsudky nechala ovlivnit a nezačala se se svými německými spolužáky víc bavit o něco dříve.
Už je pozdě něco změnit, za chvíli totiž nastane konec toho všeho. Všechno skončí, až…
Ona myšlenka se v přítomnosti sama dokončila. Sandra se líně připojila k ostatním a začala tleskat do rytmu.
Už je to tu. Za chvíli to celé opravdu skončí. Je to zvláštní pocit.
Otočila se nalevo. Všichni vypadali šťastně. Zřejmě se už viděli doma ve své posteli. Poté se otočila napravo, kde spatřila usmívající se dívku. Sandra jí letmý úsměv opětovala a otočila se znovu tam, kde ještě před pár minutami stála její třídní učitelka. A vtom si něco uvědomila. Potlesk utichl.
Všechno skončilo.
Podívala se opět napravo na onu dívku, která zatím nesrozumitelným jazykem povídala něco své kamarádce.
Nebo ne?
Autorka studuje na Gymnáziu a SOŠPg Jeronýmova
Evropská unie jako štědrý dárce peněz se mi opravdu líbí
Dnes to jsou již tři měsíce, co mě zvolili do europarlamentu. První týden byl velmi hektický. Pobíhání po úřadech v ČR a poté seznamování se s prostředím europarlamentu ve Štrasburku a v Bruselu. Po zapsání se na první jednání jsme odhlasovali, že budeme projednávat důležité problémy.
Druhý týden jsem si ve Štrasburku pronajal byt. Přeci nebudu bydlet v hotelu. Další den jsem zašel do autosalonu a odjel jsem v novém Mercedesu. Leasing je skvělá věc, teď jsem nic neplatil a až dostanu výplatu, pořád mi zbude dost peněz. Ve středu další série debat a odpoledne jsme odhlasovali zrušení možnosti, aby stát sám určil, kdy budou na jeho hranicích celní kontroly. Ve čtvrtek jsme stále jednali ve Štrasburku.
Pátek. Konečně máme jednání v Bruselu. Odjel jsem tam svým krásným Mercedesem. Po cestě jsem zahlédl hezkou restauraci. Musím se tam stavit. V Bruselu jsme skončili o něco dříve, a tak jsem zašel do oné restaurace na oběd. Uvnitř byla velmi příjemná a obsluha mne ihned usadila u stolu tak, že jsem měl přehled o celém sále. Objednal jsem si denní menu. Číšník přinesl aperitiv. Po chvilce jsem měl na stole předkrm. Poté polévku. A za chvilku hlavní chod, byla to jakási specialita podniku. Vynikající. Musím je požádat o recept. Nedali mi ho. Na víkend jsem odletěl zpátky do Čech.
Další dva týdny jsme měli únavná jednání. Na začátku druhého měsíce přišla výplata. Dle výpisu mi přišlo skoro 300 tisíc korun. Dlouho tam nepobyly. Splatil jsem staré dluhy a poslal jsem splátku za auto. Na účtu něco zbylo. Na příští měsíc se můžu trochu víc rozšoupnout. Taky mi proplatili benzín a letenky, to si nechám líbit.
Další týden jednání ve Štrasburku. Ve středu nebylo na programu nic zajímavého, tak jsem s kolegou šel na prohlídku Štrasburku. Našli jsme hezkou hospůdku. Takovou zapadlou. Připomíná mi Pepovu hospůdku ve vísce. Dali jsme si pivo. Bylo dobré, ale na Pepovo nemá. Těším se domů. Při čtvrtečním jednání mi francouzský kolega poradil, jak získat více za méně. Evropská unie nám platí 300 euro za každé jednání, u kterého jsme se po příchodu podepsali. Odchod ale nikdo neřeší. Stačí se tedy podepsat a hned máte volný den.
Další pátek, zase jednání v Bruselu. Přemýšlel jsem o radě, kterou mi dal kolega. Zkusím to. Odcházím po půl hodině, a protože mám tři dny volno, odlétám do Anglie na výlet. Londýn je krásný. Příště se budu muset podívat i dále po ostrovech.
Od pondělku pokračují jednání. S kolegou jsem skončil v oné hospůdce. Středa, dnes jsme měli důležité téma. Otázka byla, zda zakázat vjezd nákladních vozů do center měst. Jednání jsme odložili. Večer mi asistent předal obálku od neurčité dopravní společnosti. Byl v ní vzkaz, že se jim zákaz vůbec nehodí do obchodů, a další obálka. V druhé obálce byly dva svazky desetieurových bankovek. Ve čtvrtek jsme jednali dále, zákaz byl zamítnut.
Další měsíc za námi a účet je již dostatečně vzdálen od záporného stavu. Možná za to může to, že se zaměstnávám jako svůj vlastní asistent. Ale nikdo si nestěžuje, tak proč to měnit. Další jednání. Nebo snad jen podepisování prezenčních listin? Našel jsem několik nových obálek. Někoho napadlo, že by se měla kontrolovat korupce. Návrh byl zamítnut.
Když jsem byl tenkrát v Anglii, zalíbilo se mi tam. Koupil jsem tam dům. Evropská unie jako dárce peněz se mi opravdu líbí. Když jsem vynechal jednání v Bruselu, tak schválili protikorupční zákon. Musím si dát pozor. Další týden byl klid. Nějaká jednání, ale bez obálek. Raději jsem tento týden neodcházel dříve. V neděli mi volal kamarád od policie. Prý se o mne zajímá protikorupční oddělení. A celkem podrobně.
Můj kamarád, právník, mi poradil, ať převedu své účty na švýcarské konto a jsem připraven se odstěhovat. Zjistil jsem, že u mne chtějí udělat prohlídku a zkontrolovat mé účty. Na Unii kašlu, dala mi už dost a problémy nechci. Zítra odlétám na Bahamy.
Matěj Šulta. Autor studuje na Gymnáziu a SOŠPg Jeronýmova
Cestujeme po Evropě bez hranic, ale řízky si bereme s sebou
Maminka: „Ach, dcerko má, ty už jsi veliká, o tebe se za chvilku začnou zajímat chlapci a nějaký mi tě odvede někam támhle do daleka.
Víš, dej si na ně pozor, hlavně na ty cizince z jihu! Takový Španěl! Vždyť to slyšíš, po obídku si dávají siestu, lenoši jedni! Ten se pro tebe, pracovitou dívku, vůbec nehodí!
A Ital? To ať tě ani nenapadne! Znám jednoho, Casanova se jmenuje. Strašný proutník! Ital ti zlomí srdce! Ale i na naše sousedy Poláky si dej pozor! Fuj, každý den vodku popíjejí!"
Tatínek: „To i Němci."
Lenička: „Co Němci?"
Tatínek: „Pijou pivo, teda to jejich pivo, tomu se nedá říkat pivo! Ale filmy mají hezký, no."
Maminka: „Táto!"
Tatínek: „No co je, si to viděla včera. Tam to snad točí každá druhá."
Lenička: „A co točí?"
Maminka: „Zmrzlinu! Zmrzlinu Leničko."
Tatínek: „Áá, mámo pamatuješ si tenkrát, jak jsme byli na dovolené s Novákovými v Itálii? Tam se jedlo! Ty špagety, pizza a ta zmrzlina! Ti říkám, oni to vaření mají prostě v krvi!"
Maminka: „A zdalipak si pamatuješ na naši úplně první dovolenou."
Tatínek: „Espaňol! To už je dávno."
Maminka: (pochechtávajíc) „Lalalalala! Lalalala! Tu jejich energii bych chtěla mít taky."
Tatínek: „Tak mi najdi ponožky!"
Maminka: „Neříkej mi, že si chceš vzít do sandálů ponožky!"
Tatínek: „Chceš jet na nákup do Lidlu nebo ne? Chceš! Tak mi dej pokoj!"
Maminka: „Neřvi na mě! Já řízky na cestu nepotřebuju!"
A vy, milý čtenáři, máte už připravené své řízky?
Zuzana Fišerová. Autorka studuje na Gymnáziu a Střední odborné škole Pedagogické Jeronýmova v Liberci
Ráno mi zvoní budík,
pomalu sebou melu,
Abych ho vypnul, abych ho rozbil,
a pak si uvědomím: Já musím do Bruselu!
Mám tam já práci,
práci europoslance, mám tam já jednání,
to zas bude otrava.
Politické tlachání.
Napadá mě však návrh!
Zvyšme si platy!
Přeci tvrdě pracujeme, tak si snad
můžeme vydělat na jídlo, pití…šaty?
Kolega zvolá:
„To je ale nápad!
Ty snad tu politiku
Konečně začínáš chápat!"
Další se přidávají,
že ode mě nevzešly špatné myšlenky,
a že by se europoslancům
taky mohli proplácet účtenky.
A tak je odhlasováno,
máme větší platy,
„Hurá, jen tak dál!"
Na jídlo, pití…šaty?
Další měsíc ve Štrasburku,
budeme tu týden,
popravdě se mi tu nelíbí,
já radši Vídeň.
Vídeň se však nekoná,
pořád jen Brusel, Štrasburk, sem tam i Lucemburk,
však pořád to samé – aha
někdy si říkám, že by byla lepší i Praha.
Trochu mě děsí nové volby,
co když mě nezvolí?
Musím se poprat,
s občanskou nevolí.
Tak snad i po volbách,
moji milí občané,
snad se v té EU,
nic důležitého nestane.
Martin Šárka. Autor je studentem SPŠSE a VOŠ Liberec
