A ještě pod dojmem party kolem vedoucího nepomuckých kombajnérů Víti Kubánka (Jan Hartl) z Plechové kavalerie, jsem ve skrytu duše čekal, že mne v Mžanech bude čekat modro-bílá kombajnérská legenda v podobě východoněmeckého žacího stroje Fortschritt E512. Ovšem chyba lávky. Místo něj na mě čeká „jen“ osmnáct let starý, dvanáctitunový, zelený drobeček John Deere. A před jeho předním kolem, jež mi sahá k očím (měřím 186 centimetrů) jeho hrdý majitel Štěpán Koníček z rodinné farmy Koníčkovi 

Dva metry nad zemí

„Tak do tanku v tank,“ říká mi muž, jenž první kombajn řídil ještě jako teenager, a velí mi, abych po schůdcích, jež spíš než vlez do kabiny připomínají žebřík na půdu, zaujal místo v „řídící věži“ zeleného broučka. Při mé lopotné snaze se vyškrábat do dvoumetrové výšky pak Štěpán Koníček zavzpomínal na své první kombajnové krůčky: „Byl to polský Bizon, ale s tím se opravdu tento stroj, i když už má nějaký ten rok za sebou, nedá srovnávat. Hlavně v pohodí a dalších vymoženostech. Třeba tu mám klimatizaci,“ dodává kombajnér, pohodlně se usazuje v odpruženém sedadle a startuje motor. No tedy spíše žrouta paliva.

„Na silnici můžeme jet tak pětadvacet kilometrů v hodině. Ale v poli se naše rychlost pohybuje od dvou do pěti kilometrů v hodině. Nádrž pak pojme 850 litrů nafty. Ta pak, i dle terénu, vydrží kombajnu na pár hodin.“ Při tomto výčtu, nasoukán též do pohodlné kabiny, kvituji že nesedím ve starém stroji, kde se teplota v kabině, tedy spíše akváriu, mnohdy vyšplhala na 60 stupňů Celsia. Zatímco venku sluníčko žhnulo tak, že i jeho paprsky hledaly po dopadu na zem stín, v kabině je krásný chládek. A taky výhled. Člověk si ty dva metry nad zemí připadá jako Jan Hus v kazatelně kaple Betlémské. Jen místo věřících má před sebou lány pšenice. Ano, skutečně pšenice. Ne, tedy, že bych byl přeborník na rozpoznávání obilovin, ale zrno od plevy za mne oddělil displej, na kterém se jméno této obiloviny skví. A neskví se tam jen tak. Před každým sečením musí totiž kombajn „vědět“, co lišty jeho kosy budou brát. A to s ohledem na mlátičku.

A zatímco se šineme krajinou a z brlohů vyháníme zajíce, tak si postupně si všímám všech možných hejblátek, páček a displejů, kterých je v malé kabině nepřeberné množství.

Zkouška

Ale hlavně mě zajímá způsob řízení. A když už jsem vše, tedy ze základu pobral, přišla ta kýžená chvíle a věta: „Tak si to chcete zkusit?“ „Chci a moc,“ odpovídám s takřka dětinským nadšením a střídám Štěpána Koníčka za volantem. A taky za kniplem, který kombajnu pouze neudává rychlost, ale také, jako centrální mozek, řídí výšku a sklon kosy o délce 7,6 metru.

Nadšení však střídá pocit trémy. Chytám malý volant a už jen poslouchám rady. „Dejte tam na kniplu jedničku, tím se kosa zvedne. Pak pomalinku dejte páčku dopředu. Asi tak na tři kilometry v hodině,“ radí mi zkušený kombajnér. A já poslouchám. Blížím se k obilí. „Teď tam dejte dvojku, to se sklopí kosa k obilí. Pokud byste tam dal trojku, tak ta se používá jen na takzvané ležáky,“ radí mi Štěpán Koníček a předává mi stroj.

A já jedu, no spíše se ploužím, ale jedu. A dokonce i seču. Jen si stále hlídám pravou stranu tak, abych „držel rovinu“. Jde to ale ztuha a stále musím směr korigovat, tedy spíš jej za mě koriguje můj instruktor, ale jedu. Po pár minutách, kdy se stále nemohu srovnat s tím, že se v kombajnu řídí zadními koly, mám za sebou svoji první „brázdu“. Ale když se podívám za sebe, tak si musím přiznat, že jsem rozhodně, na rozdíl od svého učitele, nejel podle pravítka a v probíhajících žních bych byl, a to nejen mžanské farmě, platný asi jako automat na kondomy ve Vatikánu.

„No, nebylo to špatné, stačí pár hodin a ono to půjde,“ konejší mě Štěpán Koníček a za předvedenou odvahu a snahu mě zve na oběd v nejkrásnější restauraci světa - přímo v objetí zlatavých klasů, kam nám jeho manželka přivezla vydatnou krmi v podobě čočky, uzeného, vajíčka a luxusního zelného salátu. A musím dodat, že jídlo mi šlo rozhodně lépe od ruky, než jízda kombajnem.