'Nerozumějí nám nikde a zároveň nám rozumějí všude'

Duo DVA existuje na české hudební scéně zhruba šest let a nikomu se zatím nepodařilo je zaškatulkovat, najít přesný termín pro hudbu, kterou produkuje. Ne, že by na tom záleželo. Spíše to naznačuje, že DVA si pro sebe našli zatím neprosekanou cestu, vytvořili si svůj vlastní styl, vlastní žánr.

Pokusy tady ovšem jsou: kritici a fanoušci jejich muziku označují za „folklór neexistujících národů", případně „pop z neexistujících rádií". Sami Dva tvrdí, že hrají „tango, kabaret, cirkus, popsongy, kuchyňský beatbox, freakfolk, akustické elektro a elektrické akusto ve dvouvrstvém balení".  Charakteristickým prvkem jejich tvorby jsou krátké a často se opakující smyčky a vedle nich nejen klasické i méně známé hudební nástroje, ale taky hračky, všechny možné předměty, které vyluzují zvuky a pak jejich hlasy, které umějí vyluzovat kdeco.

Jejich tvorba zaujala nejen publikum na celém světě, ale taky výrobce počítačových her nebo autory divadelních představení.

S Bárou Kratochvílovou jsme se sešly překvapivě nikoliv po koncertě, ale před vernisáží její výstavy, kterou si v těchto dnech můžete prohlédnout v královéhradeckém Biu Central.

Pozvánka na vaši výstavu mě překvapila, nevěděla jsem, že malujete. Odkdy?
No přece od dětství, jako každý.

Ne každý pořádá výstavy.
Já maluju takové zvláštní věci. Opakující se motivy, vzory… Vlastně tapety. Začala jsem s tím, když jsme byli hodně na cestách, neustále jsme někde čekali… Měla jsem s sebou blok a tužky, tak jsem prostě jenom nechala sklouznout tužku a intuitivně malovat to, co ruka a hlava chtěla. Je to strašně uklidňující, funguje to jako terapie, když se člověk potřebuje soustředit.

Podobné tapety, jak říkáte, jsem viděla i na přebalech vašich cédéček a desek.
Vždyť moje malování není nic nového, jenom ta výstava je novinka… Od samého začátku si sami děláme nejen muziku, ale všechny věci kolem – od nahrávání až po návrhy přebalů.

Když se dívám na vaše šaty, tak mám pocit, že i za jejich vzor můžete sama.
Ty jsou z obchodu, ale  myšlenka použít moje motivy na látku už tady je. Vystavila jsem totiž pár svých věcí na facebooku a po čase jsem dostala podobnou nabídku. Zatím to nějak vzniká, uvidíme.

Malujete pod pseudonymem Janines Jansen. Proč?
To jméno jsem viděla ve snu. Stejně jako většinu motivů, které kreslím. Mně se zdají tapety.

Zkoušela jste zjistit, jestli existuje někdo s tímhle jménem? Sny přece bývají jako znamení.
Jestli jo, tak to je pikantní. Samozřejmě, že jsem zagooglovala a zjistila, že jen s malou odchylkou je to jméno jedné skandinávské pornoherečky. Tak nevím.
Jsou to dva roky, co jsme spolu naposledy mluvily – s vaší druhou polovinou, Honzou Kratochvílem, jste se vrátili ze San Franciska s cenou Excellence in

Audio Award  za nejlepší hudbu ke hře, za Botaniculu. Otevřel vám tenhle malý Oscar nějaké nové dveře?
Ani ne, ale možná chodí na koncerty a vystoupení víc lidí – těch, co se o ceně dozvěděli 
a chtějí nás slyšet.

Řekla bych, že v Čechách vystupujete mnohem méně než po světě. Hrajete v Americe, na Ukrajině, na ostrovech, v Polsku, ale tady aby vás pohledal.
Čechy jsou malé. My hrajeme v klubech a těch není tolik, abychom se tam mohli otočit několikrát za rok. Navíc používáme neexistující jazyk, takže nám nerozumějí nikde 
a zároveň všude.

Hráli jste taky na Ukrajině, ve velmi vzrušených časech.
Vystupovali jsme na Ukrajině vloni v listopadu, měli jsme tak opravdu dlouhé turné – a už tenkrát jsme cítili, že jsou lidé nespokojení, ten kotel se začínal vařit. Podruhé jsme hráli nedávno na Majdanu, v Kyjevě, a to už  kotel vybuchl. Teď, když se dívám na zprávy, je mi smutno. Tak často se dobrých myšlenek chopí extrémisté a lidé s potřebou moci…

Žijete už nějakou dobu kousek od Poličky, ve velkém vesnickém stavení se stodolou. Jste tam šťastná?
Jsem, ale já jsem šťastná všude. A úplně nejšťastnější jsem, když během jednoho dne můžu ráno vstát v Lubné, odjet do Prahy na letiště a odletět do Ameriky. Ta rychlá změna všeho – prostředí, životního stylu, času, lidí kolem mě strašně baví.

Předpokládám, že tam ve stodole budujete studio…
Ale vůbec ne, my studio vůbec nepotřebujeme. Dneska jsou takové technické možnosti, že  to, co potřebujeme nahrát, nahrajeme a postříháme v pohodě v kuchyni. Já jsem se tam odstěhovala proto, že ten kraj kolem Poličky a Litomyšle se mi vždycky moc líbil. Ani hory, ani rovina. Vysočina má zvláštní kouzlo a na každém kroku je spousta krásných vesnic a městeček. Můžu tam dělat všechno – muziku, malovat, když mě to přestane bavit, tak opravuju barák nebo se ryju v hlíně.

Vědí vaši sousedé, jaký jste světoběžník?
To netuším. Mám tam pár přátel a ti  vědí, ale se všemi se spíš snažím řešit to, aby se k přírodě chovali trochu líp, pokorněji.