Nasednout do balonu, strach stranou. Aneb Jak jsem se stala šlechtičnou

Obliba létání horkovzdušným balonem v posledních letech stále roste. Na třídenní fiestu Balony nad Rozkoší přijíždí už čtvrtým rokem na tři desítky posádek. Další stovky až tisíce lidí se chodí na mimořádnou podívanou mrknout alespoň zespoda. Jsou kvůli tomu dokonce ochotni stát hodiny na louce plné vyčkávajících posádek, když se neví, jestli se kvůli počasí poletí. Jako například ve čtvrtek večer na louce v Babiččině údolí

Létání v krvi

„Když ti vlají vlasy, je vítr na let moc silný, nejhorší je přistání. Navíc se bude brzy stmívat, ráno bude let hezčí,“ uvádí mi pilot našeho balonu důvody, proč zůstat na zemi, zatímco jiné posádky nafukují obří pestrobarevné balony. Jmenuje Radek Vrána. To mě uklidňuje, prý má létání v krvi. Nejen ve jméně, ale i v rodině. Jeho táta byl vojenský pilot, maminka zase sportovní paragánka. Vrána létá balonem už 35 let, předtím plachtil ve větroních. Vypráví o létání nad Českem i nad lesnatým a jezery posetým Švédskem. Začínám se těšit na ráno.

Psali jsme již:

VIDEO: Nad Rozkoší vzlétly desítky horkovzdušných balonů. Začíná tradiční fiesta

V půl sedmé se na letišti v Broumově sjíždí třiadvacet posádek, vytahují koše, zkouší oheň a z těžkých vaků vybalují obří balony, do kterých by se vešel celý můj obývák i s kuchyní. Pomáhám. Tedy spíš nevěřícně okouním a obdivuji, jak všichni automaticky vážou uzly, zapínají karabiny a drží vzdouvající se a stoupající balon, do kterého pilot pouští horký vzduch. Já na ocelovém laně vlaji, oheň mi navíc trochu opaluje chlupy na předloktí.

Horkovzdušný balon má obrovskou sílu. Ty největší unesou třeba 2,5 tisíce kilogramů a běžně stojí okolo milionu korun. Navíc ke každému balonu letec potřebuje doprovodné vozidlo, kterým balon na start doveze a v cíli vyzvedne.

Vzhůru do oblak

Žluto-zeleno-červený balon se vztyčuje nad loukou a naše posádka má brzy odletět. Já, Radek Vrána a jeho častá spoluletkyně Máša to vezmeme vrchem, mladík Petr pojede s doprovodným vozidlem.

„Nohou stoupni do této díry a přehoupni se přes okraj koše," vysvětluje mi Vrána. Máša mi pomáhá dostat dovnitř i druhou nohu a elegantně se přehoupne za námi. S létáním začala v době, kdy pracovala pro brněnskou Kubíčkovu továrnu na výrobu balonů a vzducholodí, časem si udělala i pilotní licenci. „Jedině tak jsem měla šanci, že se balonem proletím,“ říká. Stejně jako Radek jezdí na balonářské události po celé Evropě a dneska je mou spolucestující.

Nebe nad Trutnovem bylo plné letadel. Lidé obdivovali dvouplošníky i stíhačky

Hořák přerušované hučí, zem se velmi rychle vzdaluje. A mně hlavou bleskne myšlenka, jestli je tohle vhodná chvíle přiznat posádce, že mám strach z výšek. Na rozhlednách se mi točí hlava a první start v letadle jsem obrečela. Ale není na to čas. Zvládl to Svěrák s Kolářovou ve Vratných lahvích, Verneův Willy Fog i kreslení sympaťáci z animáku Vzhůru do oblak. Tak to dám taky. Kolena se mi klepou jen trochu, smrt v očích brzo střídá šťastný úsměv. A už jsme ve vzduchu, nabíráme výšku až do jednoho kilometru nad zemí. To je jediný směr, který může pilot ovlivnit. Když přitopí, stoupá balon vzhůru. A jakmile vzduch vevnitř začne chladnout, klesáme. O zbytek se postará vítr.

Ostatní balony ztrácíme z dohledu, za chvilku nejsou větší než špendlíkové hlavičky. Ospalé slunce, které se přes horizont překulilo teprve před půl hodinou, osvětluje chomáče mlhy, které se v CHKO Broumovsko líně povalují v údolích.

Sportovní přistání šlechtičny z Libňatova

Příroda se probouzí, sluneční paprsky rozpouští krémovou mlhu a ve městech pod námi se to začíná hemžit auty a lidmi spěchajícími do práce. Na polích jsou ještě vyježděné stopy kombajnů od žní, nabalíkované seno vytváří na zelených prostranstvích na pohled zajímavou texturu. V ohradách pod námi se pasou krávy a koně a Radek s Mášou se starostlivě radí, kde jaká zvířata potkáme, abychom zůstali v dostatečné výšce. Zlověstný zvuk hořáku je totiž plaší a každoročně to balonáři na Náchodsku před fiestou řeší s místními chovateli.

Zkoumáme mapu, odhadujeme, kde zrovna letíme, a Vrána komunikuje vysílačkou s Petrem, který je připravený dojet tam, kde přistaneme. „Až řeknu, chytneš se poutek, za žádnou cenu ne tyčí na straně, pokrčíš nohy a v žádném případě nevylézej ven, dokud nedám povel,“ instruuje mě Radek. Sice je to šprýmař a veselý chlapík, létání ale bere vážně. Jako pilot má totiž za bezpečnost posádky zodpovědnost. On rozhoduje, kde a kdy začneme klesat a kde budeme přistávat.

Tentokrát je to pro nás pole jetele ve vesničce Libňatov. Poryv větru je silnější než my a Radek raději balon položí, než by nás odnesl do nedalekého lesa. Následuje prudký náraz, koš se svalí na bok, já s Mášou na dně a Vrána – ten padnul do měkkého, přímo na nás. Ven lezu po čtyřech.

Dočkali se. V Nové Pace začala stavbu obchvatu, pro místní je to událost století

Podle Radka to bylo přistání sportovní, ale pohodové. Lepší než narazit třeba do balíku sena. „To je jako narazit do zdi. Nezdá se to, ale slisované seno je hodně tvrdý soupeř,“ říká.

Balení jde zkušené posádce od ruky a zbývá poslední formalita, křest prvoletkyně. Jako rytíř poklekám před pilotem a nastoupenou jednotkou, Radek mi vysvětluje, že mě přijímají mezi balonáře všemi živly, které jsou k létání potřeba. Čechrá mi vlasy jako vítr, vzápětí mi do nich práší hlínu jako symbol země, na kterou jsme se po plavbě nebesy rádi vrátili. Vodní živel mi připomíná Petr, který mi hlavu polévá šampaňským. Snad mě cestou domů nezastaví policejní hlídka – to bych těžko vysvětlovala. Jen oheň vynecháváme. „Byla by škoda ti upálit vlasy,“ směje se Vrána. Budou muset stačit ohořelé chlupy na rukách od držení ocelových lanek před startem.

Stávám se tak jednou z nich, vzduchoplaveckou šlechtičnou Kateřinou z Libňatova. Tak se teď musím představovat, jinak budu kupovat karton šampaňského. To jen pro příště, až zase dostanu nápad překonávat své strachy a vzlétnout.