Víte, co mám společného s Markem Messierem, Lancem Armstrongem, Pavlem Nedvědem, Edwinem van der Sarem či Serenou Williamsovou? Moc toho asi nebude, ale od neděle přece jen něco. Stejně jako oni jsem dokázal uběhnout maraton.

Vše začalo úplně nevinně. Nikdy předtím jsem si na delší vzdálenost netroufl. Vlastně to ani nebyl můj šálek kávy. Až koncem loňského srpna jsem dostal nápad zkusit si zaběhnout trať z městečka do vesničky. Jednalo se o necelých devět kilometrů. Hned jsem si tím vytvořil osobní rekord, co se vzdálenosti týče.

Ne snad, že by mě to chytlo, ale mělo to další pokračování. Prvním záchytným bodem byl v září závod na deset kilometrů.

Zanedlouho jsem si začal pohrávat s myšlenkou zkusit půlmaraton. Jenže to bylo chvilkové. Brzy se totiž rozhodlo, že v květnu půjdu maraton. A tak jsem se pustil do tréninku.

Vzhledem k ostatním sportovním aktivitám jsem běhal jednou týdně. Hned v říjnu jsem pokořil půlmaratonskou vzdálenost a sebevědomí rostlo.

Ovšem přišla zima a s přípravou to nebylo tak snadné. Abych nevyšel z rytmu, zhruba u sedmi až deseti kilometrů jsem každý týden zůstal.

S příchodem oteplování jsem chtěl zvětšovat vzdálenosti, jenže paní Zima ne a ne ustoupit.

Dá se tedy říci, že nejlepší teplotní podmínky byly až v dubnu. Jenže ouvej! Přišla nemoc. Musel jsem se léčit antibiotiky. Ta jsem dobral přesně měsíc před závodem. Zrovna dvakrát dobře mi z toho nebylo, ale neházel jsem flintu do žita. Snažil jsem se vše dohnat.

Dvanáct, dvacet, třicet jedna a půl, dvacet pět, patnáct, dvanáct kilometrů. A rázem bylo moje sebevědomí v lepším stavu. Poslední dny před startem jsem se snažil až extrémně pít.

Do Prahy jsme na závod cestovali s „reprezentačními kolegy" Pavlem Králem (rovněž sportovní redaktor Deníku) a Miroslavem Sixtou (bývalý sportovní redaktor) o den dříve, abychom si stihli vyzvednout startovní čísla.

Pak už přišel den D. Ráno člověk zákonitě nemohl dospat. Nejenže se těšil, ale zároveň byl i pořádně nervózní z toho, jak vše asi dopadne. Zvládnout porci více než dvaačtyřiceti kilometrů přece není jen tak. Navíc už bylo jasné, že bude pořádné „Palermo".

Jak úspěšně zdolat maraton?
1. pravidelně trénujte;

2. poslední týden před startem hodně pijte (minimálně pět litrů denně) a dodržujte životosprávu (včetně spánku);

3. na trase vhodně doplňujte energii a tekutiny;

4. pomocí různých přípravků se snažte předejít křečím;

5. pokud víte, že se hodně potíte, tak se před startem dobře namažte.

Na trať se mělo vydat rekordních devět a půl tisíce závodníků, takže se startovalo v několika vlnách. Bylo zapotřebí se řadit již půl hodiny předem a v tu dobu přišla první nepříjemnost.

Jak jsem hodně pil, tak jsem si potřeboval odskočit. Jenže už zkrátka nebylo kam. Musel jsem to vydržet.

V devět hodin přišel výstřel. Za chvilku se „moje" skupina J začala pomalu sunout kupředu a až po osmi minutách jsem míjel startovní prostor.

Hned po prvním kilometru jsem si nuceně musel odskočit. Posléze jsem se začal prodírat haldou lidí kupředu.

Nasadil jsem tempo, které se možná zprvu zdálo jako „přepálené". Nutno podotknout, že mě k tomu dohnali fandící diváci podél trati.

Po deseti kilometrech jsem měl výborný mezičas, cítil jsem se čím dál lépe. Na třináctém kilometru jsem se neubránil smíchu. To když sympatický černošský fanoušek volal do davu: „Dóbže kucí."

I po dvaceti kilometrech nohy fungovaly pořád stejně.

Kolem třicítky jsem dokonce přemýšlel, že tempo ještě vystupňuji. Jenže za chvilku bylo všechno jinak.

Místo nohou jsem najednou táhl betonové sloupky. Do cíle chyběla desítka. Až v tu chvíli jsem teprve poznal pravou záludnost maratonu.

Čím dál tím víc jsem vyhlížel cedule s označením jednotlivých kilometrů a ty přicházely zatraceně dlouho.

Tou dobou mi kilometr připadal jako čtyři. Spousta běžců padala vyčerpáním, někteří skončili v sanitkách. Nebyly to zrovna příjemné pohledy na téměř nehybná ležící těla.

Závěr byl už pouze o vůli a o tom, jak vás fantastičtí diváci ženou do vysněného cíle. Dva kilometry před finišem mě přepadlo dojetí. Objevily se slzy v očích. To už jsem věděl, že to dokážu.

Výsledný čas 3 hodiny 58 minut a 25 vteřin předčil veškerá moje očekávání. Podle tréninku jsem plánoval něco kolem čtyř a půl hodiny. V koutku duše jsem pomýšlel na čtyři dvacet. Ale že to bude pod čtyři hodiny, o tom se mi ani nesnilo.

I kdybych zaběhl horší čas, nic by to neměnilo na skutečnosti, že jsem si splnil velký sportovní sen. Byl to pro mne jeden z největších zážitků.

Desítky tisíc lidí podél trati vás ženou do cíle – něco fantastického. V jednu chvíli jsem si připadal jako cyklista při Tour de France. Sice jsem se pak dával tři dny dohromady, ale opravdu to stálo za to.

Stejného názoru byli i mí parťáci Pavel Král a Míra Sixta, kteří maratonskou trať rovněž zdárně dokončili.