Přes překážky ke hvězdám, říká Miloš Kadlec, kastelán ze zámku Sychrov

„Některé zaujala tak, že ji navštívili i dvakrát či dokonce třikrát za sebou,“ prozradil kastelán zámku a zároveň ředitel územní správy Národního památkového ústavu (NPÚ) Miloš Kadlec. Její zpřístupnění vnímá jako dárek k letošním šedesátinám. Ty chtěl oslavit i vánočním koncertem s Jaroslavem Svěceným. I ten ale musí být kvůli koronaviru zrušen.

Původně mělo jít o bilanční rozhovor k vašemu životnímu jubileu, vzhledem k posledním událostem ale začnu tím, co se děje v posledních dnech. Jak koronavirus překazil kromě předčasného ukončení sezóny vaše letošní plány?
My jsme se snažili plánovat do konce roku, ale už v polovině září bylo jasné, že přijdou restriktivní opatření, takže jsme se v rámci celého NPÚ rozhodli pro útlum všech adventních akcí. Na Sychrově jsme například museli zrušit tradiční adventní trhy, což nás samozřejmě velice mrzí, protože se konají už od roku 1994. Ale při tak velkém množství lidí, kteří si zvykli zahajovat advent právě tady na Sychrově, bychom nebyli schopni dostát všem přísným podmínkám. Je pro nás nepřijatelné odpočítávat návštěvníky u brány a říkat: „Vy už ne, musíte počkat, až někdo vyjde.“ Zrušit jsme museli i plánovaný vánoční koncert, který měl být letos opravdu výjimečný, protože jeho interpreti a mí dva velcí přátelé – Jaroslav Svěcený a Zdena Kloubová Puklická, moje spolužačka z turnovského gymnázia – letos rovněž dosáhli šedesátky, a tak jsme si chtěli životní jubileum společně připomenout. Je to velká škoda, ale pevně věřím, že se koncert uskuteční příští rok.

Takže oslavíte návrat sezóny?
Přesně tak. Ta letošní nebyla vůbec jednoduchá. Ono se to nezdá, ale provádět se mohlo pouze po desetičlenných skupinách včetně průvodce. Stalo se například, že přijel autobus, který jsme museli rozdělit do těchto skupin, takže jsme vlastně hned vyčerpali počet průvodců, kteří byli na ten den k dispozici. Jejich počet nešlo rozšířit, protože náklady na ně máme velmi přísně limitované, někteří návštěvníci navíc nechtěli ani čekat, bylo to komplikované.

I přes všechny potíže se vám podařilo právě letos otevřít nový prohlídkový kruh. Už při zahájení jste řekl, že se vám splnil jeden z životních snů…?
Sychrovský zámek sice nabízel základní trasu, na které jsem pracoval od 90. let, ale naším přáním a konečně i přáním návštěvníků je vidět vždycky ještě něco dalšího. Začali jsme na úpravě Bertina křídla, které bylo poznamenáno velice brutálními zásahy minulého režimu, kdy se z něj stalo muzeum dělnického hnutí na Liberecku. Naším snem bylo ale zpřístupnit i druhé patro a představit život na zámku v jeho komornější podobě. Návštěvníci jsou vždy ohromeni velikostí prostor, bohatou výzdobou, ale málokdo si dovede představit, jak se tam doopravdy žilo. Naše představy jsou většinou ovlivněny filmy pro pamětníky nebo pohádkami, ale my jsme chtěli ukázat život na zámku mimo hlavní prostory a rodové linie.

Zámek Sychrov na facebooku

Komu křídlo, kde se nová trasa nachází, v minulosti sloužilo?
Když jsem se o tom bavil s dcerou posledního majitele Margaretou Rohanovou nebo s její sestřenicí, říkaly, že to bylo místo, kde se ve 30. letech scházela zámecká omladina. Vzpomínala, že pokoje nebyly nijak honosné, že byly zařízené velice stroze a dokonce sloužily i jako odkladiště toho, co se už na zámku nepoužívalo. Skladbu a podobu pokojů v minulosti ovlivnilo i to, že Kamil Rohan, nejznámější příslušník rodu, byl bezdětný, nebyly tu tedy žádné dětské pokoje či pokoje guvernantek. Často sloužilo křídlo jako hostinské pokoje, a my se rozhodli, že pokoje vrátíme do podoby soukromého apartmá synovce Kamila Rohana – Arthura, který se měl stát hlavou rodu, jeho manželky Gabriely, rozené Valdštejnové a tří princů. Byla to nesmírně náročná práce, a to jak v archivech, abychom zjistili, kdy v jaké době kdo křídlo obýval, tak na samotné rekonstrukci, na níž se obrovskou měrou podíleli naši restaurátoři. Trasu se podařilo otevřít i díky podpoře ministerstva kultury letos v srpnu. Přesně 200 let poté, co Rohanové přišli na Sychrov.

Vzpomínáte si na vůbec první setkání se členy rohanského rodu?
Ano, bylo to hodně dávno, v roce 1977, když jsem ještě jako student prováděl skupinu a netušil jsem, že je v ní právě Margareta Rohanová, její dcera a manžel.

Jak na vás zapůsobila?
Aristokracie z ní přímo vyzařovala, to se prostě nedá naučit. Celé její vystupování, držení těla, určitá vznešenost, ale v žádném případě nadřazenost. Byla také velice skromná. Vzpomínám si, že když se v roce 1993 v Anglii, kde vždy v zimních měsících žila, zakládal Spolek přátel Sychrova, pozvala mě na tiskovou konferenci. Schůzky se měl kromě novinářů zúčastnit i specialista na královské zahrady v Londýně, neboť se v té době už začínalo s obnovou sychrovského parku. Pozvala nás všechny na večeři do svého bytu, včetně novinářů. Nabídl jsem se, že přijedu z hotelu dřív a pomůžu jí uvařit. Když jsem přišel, měla tam jednoho bažanta, jeden salát a asi pět velkých brambor! Zhrozil jsem se, že to pro všechny ty pozvané lidi nebude stačit, ale ona řekla: „Vždyť se sem přeci nejdou najíst! Přijdou sem přeci kvůli zámku.“ A ještě jedna historka ji charakterizuje. Ten den, když jsme letěli, se proti nám spiklo počasí, a přestože se let nesmírně zpozdil a nakonec nás odklonili na jiné letiště, paní Margareta tam na nás přesto čekala celou noc.

Ta skromnost je trochu v rozporu s tím, jak se nám ve filmech, ale koneckonců i v hodinách dějepisu předkládal pohled o rozmařilém životě šlechty. Jak to bylo na Sychrově?
Jednou jsem se na to Margarety zeptal a ona mi vyprávěla, že na zámku panoval velice přísný režim, kdy se sice podávaly snídaně, oběd, večeře a svačiny, ale vše velice skromné. Mezi místními – a vyprávěla to i moje babička, která žila tady nedaleko ve Třtí – se tradovalo, že princezny při vyjížďkách nepohrdly ani chlebem s tvarohem, když jim ho při práci na poli nabídli. Pokud měly chuť si zamlsat, musely si to odpracovat. Každá měla svůj přesně vymezený úkol na zdejším statku, a teprve když udělala něco navíc, dostala žeton, který si pak směla v zámecké kuchyni u vrchního kuchaře pana Jelena vyměnit za nějakou sladkost. Někdy jim upekl palačinku, ale jindy to byla třeba jen lžíce zavařeniny.

close info Zdroj: archiv MK zoom_in Kastelánem na Sychrově jste od roku 1992. Jaké jsou ale vaše první vzpomínky na zámek?
Moje první vzpomínka je spjata s Dvořákovým Sychrovem a operou Rusalka, kde roli Vodníka zpíval pan Haken, a také s operou Jakobín, kde rovněž účinkoval. Na první prohlídce jsem byl ale asi až ve svých 10 letech, když přijela na návštěvu sestřenice a bratranec. Zámek jsme jako děti ale vnímaly hlavně jako místo her v zámecké oboře. 

A kdy jste se rozhodl, že byste tu rád pracoval?
To byla zase taková náhoda. Můj děda byl kapelníkem místní dechovky. Jednou, to jsem byl právě v 9. třídě, hráli i na 1. máje. Tehdy tam přijeli i umělci z Prahy a my se na ně byli podívat (samozřejmě na Waldemara Matušku, ne na tu dechovku) a při té příležitosti mi děda řekl, že mluvil se zdejším kastelánem, který hledá průvodce na soboty a prázdniny, a že mu o mně řekl, protože mě baví dějepis. A tak jsem hned v červnu roku 1975 začal provádět, nebylo mi ještě ani patnáct. Zpočátku jsem si myslel, že se naučím text a budu chodit s průvodci naslouchat. Realita byla ale jiná. Přijel jsem z Turnova na kole a rovnou jsem dostal klíče a skupinu 80 lidí. Ten den jsem provázel asi šestkrát. Byla to docela léčba šokem.

To byly začátky, ale kdy jste se rozhodl spojit se Sychrovem svou profesní kariéru?
Studoval jsem na Karlově univerzitě historii a k tomu jsem si přibral rusistiku a dějiny umění, protože jsem věděl, že historií se asi nedá uživit. Představoval jsem si, že budu jako turnovský patriot učit na zdejším gymnáziu dějepis a ruštinu. To byl můj sen, už jsem to měl domluvené. Jenže pak přišla nabídka z ministerstva zahraničí na výuku ruštiny pro odborníky, kteří mířili do ciziny. Do toho mi na katedře historie nabídli práci asistenta a na katedře rusistiky prestižní obor staré ruské literatury. Nevěděl jsem, co si vybrat, asi nejvíc mě lákal ten gympl, jenže pak se objevilo místo vedoucího průvodcovské služby a zástupce kastelána na Sychrově a bylo rozhodnuto. Rodiče se tehdy zlobili, že jsem si ze všech těch skvělých nabídek vybral to nejméně placené místo.

Měnil byste s odstupem času?
Neměnil…

Nedávno jsem sledovala seriál o české aristokracii a překvapilo mě, s jakou vehemencí se její potomci snaží dát do pořádku majetek, který jim stát po letech devastace v minulém režimu a často i poté vrátil. Dávají do toho všechnu svou energii, úspory, a to i přesto, že nemohou vědět, zda jim opravená sídla zase někdo nesebere. Jak to vidíte vy?
Já myslím, že to zkrátka mají v sobě, byli k té odpovědnosti vychováváni. A nejen k rodovému majetku, ale i k lidem, kteří pro ně pracovali. Svědčí o tom zase jedna zdejší vzpomínka. V areálu zámku bydlela manželka pana Stehlíčka, zdejšího číšníka a paní Margareta, se pokaždé, když přijela na Sychrov, u té paní zastavila alespoň s drobností. Já to vidím jako projev veliké úcty k vlastním předkům a zároveň velikou zodpovědnost za budoucnost daného regionu.

Jak moc uškodil našemu pohledu na šlechtu, která se snažila o určitou kontinuitu a stabilitu v regionu, postoj Masaryka, který nejprve zrušil šlechtické tituly a následně je při pozemkové reformě připravil o značnou část majetku?
Většina z nich vůči nové republice nezahořkla, svědčí o tom i postoj značné části české šlechty vůči Hitlerovi. A například Rohanové věnovali budovu staré hospody místním Sokolům. Byli navíc poučeni historií. Nejen Bílou horou, ale Rohanové sem vlastně přišli po francouzské revoluci. Často přišli o velké majetky, brali to velmi pragmaticky, jako součást běhu historie a života.

Se Sychrovem jste spojen od dětství, jako kastelán jste zámek včetně rozlehlého parku posunul o výrazný kus dopředu, nepřipadáte si někdy jako součást nebo dokonce jako součást rohanského rodu?
Tak se tedy určitě necítím, ale jsem nesmírně rád, že se podílím na obnově zašlé slávy Sychrova. To při své poslední návštěvě velice pěkně zhodnotila právě Margareta Rohanová, která tu byla ještě dva roky před svou smrtí v roce 2012. Tehdy prošla celý zámek, dokonce vylezla i na věž, což jsem vzhledem k jejímu věku – bylo jí 88 let - velmi obdivoval. Než odjela, řekla mi, že zámek je v lepším pořádku, než ho měl její tatínek. To byla opravdu veliká pochvala!

Jaké bylo rodové heslo Rohanů?
Rohanové užívali několik rodových hesel. To nejčastější, které se objevuje i tady, bylo: Raději zemřít než se poddat nebo Náš štít je bez poskvrny. Rohanové byli rodově spřízněni s francouzským králem Jindřichem IV. a ve francouzské větvi se často objevoval i výrok jejich předka, Jindřicha Navarského: Králi být nemůžeme, vévody být nechceme. Jsme Rohani, a to stačí!

A jaké heslo byste si do svého štítu dal vy?
Přes překážky ke hvězdám.