Jak říká, než může vinař sklidit, vyžaduje to spoustu práce a má se i čeho obávat: "Máme problémy se všemi predátory, které napadají naši úrodu, a nemluvím jen o vinicích. Ať to jsou plísně, myši, které okusují kmínky, a plody napadají hlavně špačci. A samozřejmě mezi predátory patří i lidí, toho všeho se musí vinař bát, aby mu úrodu nesklidil někdo jiný."

Když prý bude letošní úroda dobrá, bude ji třeba ochránit i před špačky. "Víme, jaké nálety dělají a kdo byl na jižní Moravě a neslyšel tam ty neustálé rány, kterými vinaři hejna špačků plaší, jako kdyby na Moravě ani nebyl. Jenže do našich podmínek, kde se víno běžně nepěstuje, se to jaksi nehodí. Lidé v tomto regionu by asi těžko takové rány tolerovali. Musíme volit jiné plašící zařízení," vysvětluje Petr Dujka, zatímco utahuje poslední šroubek na poněkud miniaturním plechovém dravci a snaží se ohnout křídla, aby působil alespoň o trochu více hrozivěji.

"Ale tímto plašícím zařízením z Číny jsem byl spíš okraden. Plašič má představovat orla, podle inzerovaného obrázku jsem odhadoval, že je alespoň desetkrát větší. Bojím se, že by orla v této velikosti špačci spíš uklovali," podotýká s úsměvem.

Loni jste mi prozradil, že chystáte rozšíření vinohradu. Pustili jste se do toho?
Rozšíření vinic není na pořadu dne, děláme střechu, rozvíjíme muzeum a musíme dokončit apartmány. Možná plány na rozšíření jen přesuneme. A kdo ví, jestli ne pro další generace. Zatím jsme dosazovali jen části, kde se víno prvním rokem moc neujalo, a vysadili jsme půlku řádku navíc, asi 300 hlav, říkáme, že máme 3 333 hlav. Odhadujeme, že až bude úroda, budeme mít tak okolo 400 litrů vína.

Jaké odrůdy tu pěstujete?
Solaris a Johanniter. Jsou to rezistentní odrůdy, které jsou doporučené vinaři, že by se mohly hodit do této lokality. Už loni jsme sbírali první hrozny na zkoušku. První úroda je nazývána panenskou, ale toto víno jsme si nechali pro sebe, nebudeme ho prodávat. Letošní počasí nám přeje, protože občas zaprší a je hodně teplo. A co víc víno potřebuje než vláhu a slunce?

Ale na akcích na zámku už jste svoje víno nabízel…
Na Moravě mám pronajaté části vinic, odtamtud jsem navozil mošty sem a zde víno zpracovávám a prodávám. Dokonce každý měsíc se tady konají trhy a prodáváme na nich právě toto víno. V příštích letech už bychom chtěli mít víno pouze české. Nyní ho musíme popisovat jako moravské zemské víno, lidé se mě ptají proč. A já jim to musím vysvětlovat. Raději bych tedy kupoval mošt ze zdejších regionálních vinic anebo dosadil ještě svoje vinice, abych měl na vinětě "české víno". A ještě se nabízí jedna možnost - v Rakousku moji příbuzní mají více než deset hektarů vinic a je možné, že bych mošt nebo hrozny převážel sem a tady bych celé víno zpracovával. Bylo by to takové rodinné rakousko-české víno.

Vinotéku už máte hotovou?
Chybí už velice málo, abych ji otevřel. A co chybí asi nejvíce, jsou vždycky pracovníci. Ale vzhledem k tomu, že lidé už o nás hodně vědí a jezdí si sem kupovat vína, aniž bych je já musel nabízet, zatím nemáme problémy s odbytem. V té vinotéce se zatím budou prodávat i jiná vína než moje. Ale pokud budu dál spolupracovat s Lucií Šimonovou, která má vinice v Rájci, a s Romanem Kamenským, který má vinohrad v České Třebové, a pokud budou mít dost vína, bude vinotéka pokryta tímto regionálním vínem. Vinný sklípek bude pod bývalou tvrzí.

Plánoval jste i penzion. Jak to vypadá s ním?
Už by byl možná i v tomto roce, ale v současné době je obsazený ukrajinskými rodinami. Jsou vděční za to, že je tu nechávám, a někteří tu i pracují.

Chystáte letos vinobraní?
Všechno záleží na souhře regionálních vinařů, jestli se do něho pustíme nebo ne. Obnáší to spoustu práce, zvlášť když se budeme připravovat na příští rok. 1. května budeme otevírat první stále trampské muzeum a bude světového formátu. Zatím bude nahoře na sýpce. Exponáty sháníme a spolupracujeme s Fredem Jedličkou. Je to úžasný chlap, má dokonce zpracovanou celou kartotéku trampských osad. Samozřejmě bude věnované i vodákům.

Jak jste k tomuto tématu přišel?
Hodně jsem čundroval. Neměl jsem to v tomto státě jednoduché. Nedali mně pas, nemohl jsem navštívit socialistické státy, natož země na západ. Dokonce jsme měl jet jednou jako nejlepší pracovník do Sovětského svazu a ani tam mně nebylo umožněno jet. Měl jsem tak ohraničený stát, území 128 tisíc metrů čtverečních, které jsem si prošel.

Takže vlastně stát vás k čundráctví dotlačil?
Ani ne. Jako dítě jsem vyjel jednou nebo dvakrát se školou a řekl jsem si, že na to dlabeme a víckrát už ne, že budeme jezdit sami. Doma jsme řekli, že jedeme se školou, doma ve sklepě se převlékli do trampského a vyrazili na čundr. Začali jsme už ve dvanácti letech a čundroval jsem ještě jako ženatý. Postavili jsme si jednu boudu, zbořili nám ji, postavili jsme si druhou, tu nám odstřelila Veřejná bezpečnost společně s pyrotechniky. Pak jsme si postavili třetí, udělali jsme kooperaci s hajným, který nám ji dokonce hlídal, ale neuhlídal před žárlivým manželem své milenky a rozřezal ji motorovkou. Takhle jsme si žili, pokud možno v opuštěných lesích, mnoho let, možná dvacet - samozřejmě jen o víkendech, nebo o prázdninách, posléze dovolených. Mimo to jsme cestovali po republice, byli jsem až u trojhranného patníčku u hranic Československa s Polskem a Sovětským Svazem.

Ale přes hranice jste nemohl…
Nebylo to jednoduché, ale aspoň jsem si prošlapal celé Československo. Pokud to vezmeme po obvodu, tak nemohli jsme jet ani k Šumavě. Jakmile jsme přijížděli k hranicím, už nás kontrolovali ve vlaku. Šumava byla tehdy velmi střežené pásmo. Jižní Čechy - tam je spousta rybníků, komárů, paďourů a rekreantů. A my měli přece jen raději opuštěné kraje. Západ a sever Čech byl samý průmysl, tam se nám to samozřejmě nelíbilo, a od Jizerských hor, Krkonoš a Orlických hor - to už bylo hezčí, ale bylo tam zas mnoho chalupářů, a tak přišly na řadu Jeseníky. V Jeseníkách jsme si našli svoje místa. Hledali jsme úplnou divočinu a z hor jsme nesešli dolů mnoho dnů. Nenarazili jsme na vesnice, vyhýbali jsme se jim, jedli jsme střídmě, pili vodu ze studánek a potoků, byli jsme ortodoxní čundráci, neměli jsme ani stany a spacáky, natož karimatky. Jen celty a deky. Vyzkoušeli jsme si i Beskydy, pak přišly na řadu Roháče, Bílé Karpaty, Vysoké Tatry, tam to bylo pro nás zas hodně frekventované, tak jsme procházeli Nízké Tatry a pak už byl východ, Košice a tam dole - to nebyl pěkný kraj, tam nás neměli rádi, tam nám neprodali ani chleba.

Vraťme se ale od trampingu zpět na zámek, který, jak jste dříve poznamenal, je bezednou studnou. Žádá si neustálé opravy. Jak pokračují?
Nyní tady Česká televize bude točit pohádku a jen co pohádka bude dotočená, tak se opětovně pustíme do střechy a pokusíme se udělat celou severní část.