Posedávají u pečlivě setříděných alb a jestřábím okem prohlíží, co jim kolegové nabízí. Mnohé z nich drží vášeň pro známky už od dětství. Někteří se zaměřují na vybraná témata. Mají tak třeba sbírky automobilů, letadel, vlaků na známkách nebo se kochají krásou lodí či motýlů vyobrazených na tom malém „kousku papíru". Jiní sběratelé díky známkám cestují po celém světě a z obrázků poznávají cizokrajné kouty planety Země, kam by se jinak ani nedostali. Další se zase mohou pochlubit, že jim pane říkají prezidenti.

„Dřív nebylo tolik možností, nebyla televize, tak většinou kluci sbírali známky. A to nám zůstalo po celý život," říká Josef Šedivý z Náchoda. Ten je také členem klubu sběratelů kuriozit v Praze a členem numismatické společnosti. Koníčku, který ho drží už do dětství, tak věnuje veškerý volný čas.

Kluky většinou nejdřív zajímaly známky celého světa, ale těch jsou kvanta a kvanta, takže se většinou sběratelé zaměří na různá odvětví, země či období. A tak se Josef Šedivý specializoval na československé známky a na známky polních pošt. „Zajímalo mě to historicky, neboť mám rád historii a za první války bylo několik armád," dodává.

Na takové burze nabízí sběratelé přebytky ze svých sbírek a zase naopak shání, co ještě nemají, pokud to lze ještě vůbec sehnat, aby svou sbírku doplnili. „Takovéto setkání je zaměřeno na osobní jednání a to je dobré. Osobní kontakt je pro mě lepší než kontakt přes internet," vysvětluje Josef Šedivý.

Většina účastníků sbírá staré československé známky. „Většinou na burzy chodí stále stejní lidé. Sběratelé jsou dnes většinou starší ročníky. Mladí lidé moc známky nesbírají. Je nás stále méně. Když jsem přišel do klubu před devíti lety, tak nás tady v Náchodě bylo sto osm členů a dnes nás je dvaatřicet," říká předseda Klubu filatelistů Náchod Zdeněk Možíš.

Budování sbírky je vášeň

Sběratelství, to je i u známek, které jsou spolu se sbíráním mincí stále nejrozšířenějším sběratelstvím, vášeň. Sběratele zkrátka baví skládat ucelenou sbírku kámen po kamínku. Dávají ji dohromady postupně a mají radost z každého jejich úlovku.

„Sbírám od první třídy. Pak jsem se oženil a na dvanáct let jsem toho nechal, ale zase jsem se k tomu vrátil. Mladí dnes potřebují sehnat bydlení a to je finančně náročné, a děti zase sedí u počítačů, takže sbírání známek jako když jsem byl mladý, to dneska už není," konstatuje Možíš.

Zdalipak musí mít lovci známek v oku, aby poznali, jestli je známka cenná? Ale kdepák, mají pomocníky. „Na to jsou katalogy a tam jsou známky oceněny, popsány a očíslovány a podle katalogu se sbírka může dát dohromady," vysvětluje Zdeněk Možíš.

A jestlipak se sběratelé hned okem znalců dívají na zámky, které jim přijdou na dopise, kdyby náhodou byly cenné? „To, co dnes na dopisech chodí, tak tam nic cenného není. To by musela být výjimka. Jsou některé vady dnes, že třeba chybí zoubkování, jenže tu známku by nikdo normálně ani neutrhl, takže většinou se na dopis ani nedostane," dodává Možíš.

Když někdo najde známku třeba na starém dopise či pohledu, třeba po pradědečkovi na půdě, to je prý lepší neodlepovat a nechat tak, jak je. „Dnes většina sběratelů sbírá známky čisté, nerazítkované a zpravidla mívají i větší hodnotu, takže razítkovaných se až tolik nesbírá, ale sbírají se také," podotýká Možíš.

V albu jích bývají stovky

Takové sbírky, ty čítají až stovky kusů. Jen první československá republika vydala 351 různých známek. Sběratelé navíc mohou sbírat různé kombinace s kupóny, známky s vadami, záleží na nich. „Dřív, dnes už se to nedělá, měl papír průsvitku a ta měla několik typů, takže v první republice jsou průsvitka jedna až osm, takže se mohly sbírat i ty průsvitky a kombinací se pak dá udělat celá řada," vysvětluje Možíš.

Zdalipak lze na takové burze najít opravdový klenot? „To se musí jít už na aukci do Prahy," dodává Možíš.