Ale témat k rozhovoru bylo víc, vždyť Mišík je ikona české hudby. Často rockové, ale žánrově je jeho hudba pestřejší: má přesahy do folk rocku, folku i jazzu. Muzikanti různých žánrů na něj dál navazují či jej uznávají co vzor.

Mišík v dobách neradostných oprašoval dílo nuceně zapomínaných básníků. Jeho písně na „texty" Josefa Kainara, Václava Hraběte, Jiřího Dědečka se staly hity, až záviděli i mnozí zpěváci pop-music. Mišík se ale, na rozdíl od těch pop-zpěváků, nikdy nepodbízel. V muzice se řídil srdcem, v životě svědomím. Na podzim tak třeba odmítl státní vyznamenání; vůči prezidentovi, který by mu ho předal, má výhrady. Ohlasů na to gesto bylo hodně, a většinou chápajících a přátelských.

Je to spíš dobrý

Povídání začala upřímně položená otázka:Jak se cítíte?
Přiměřeně věku. Je to spíš dobrý než špatný.

Když jsme spolu mluvili naposledy, řekl jste, že jste spokojený důchodce, který ale musí hrát, aby uživil rodinu. Dál to platí?
Spokojený jsem jak kdy. Když to ale shrnu, v podstatě spokojený jsem. S živením rodiny to už není tak horké, Adam je činorodý a do rodinného rozpočtu přispívá. Hlavní ale je, že mě muzika pořád baví. Zaplaťpánbůh, nemusím z existenčních důvodů jet čtrnáct, patnáct koncertů měsíčně. S kapelou Etc… ale určitý počet koncertů odehrát musíme, i její členové mají rodiny. A malé děti, kterým musí občas něco spustit do zobáčku.

Dovedete si představit, že byste přestal hrát?
Nedovedu ani nechci. Bez muziky by byl život smutný. To platí obecně vždyť třeba i Rolling Stones ještě občas vyrazí odehrát nějaký ten koncert. Pro radost. To platí i pro mě; nepříjemné je snad jenom to přemisťování, dlouhé štreky. V současnosti jezdím s Petrem Pokorným dobrým, pohodlným autem, které vyhřívá i zadek, ale přeci jenom to nekonečné sezení… No, nebudu to dál rozvádět!

Úplně sám

Balady na nový výběr s názvem Královský večer jste si prý chtěl vybrat zcela sám.
V průběhu let jsem vydal hned několik kompilací, takže skoro všechno, co mohlo, už vyšlo. Ty dva poslední boxy jsem dokonce prožíval jako určité finále. Nebylo. Přemýšlel jsem tedy, jakým směrem se dát u dalšího výběru. Šlo mi o konkrétní náladu. Třeba Leonard Cohen, když ho poslouchám, plyne ve velice příjemné atmosféře. To platí i o dalších muzikantech nebo některých rádiích. Žádné kvílení, vzruchy, prostě pohoda. Tak mě napadlo: co tak sestavit kompilaci, ze které by šla pohoda, poklid z textů i z muziky? Královský večer tak drží tuhle náladu.

K tomu přispívá i výtvarný doprovod…
S výtvarníkem Karlem Halounem spolupracujeme spoustu let, úplně od začátku. Řekli jsme si, že obalu zase dáme formát DVD (jako u minulé řadové desky Mišíka s Etc… Ztracený podzim, jeden z vrcholů jeho tvorby pozn. aut.), do bookletu doplníme texty a to i jejich překlady do angličtiny… Aaž z toho vlastně vznikla kniha poezie.

Proč jste volili tento formát? Formát DVD, ne CD?
V tomhle formátu se texty čtou lépe; když chceme my, starší, číst texty v klasickém cédéčkovém bookletu, musíme si na to vzít lupu. Proto tedy větší formát.
Myšlenka byla taková: tuhle jakoby knihu si vezmete do ruky, pustíte si desku, pohodlně si sednete, třeba se skleničkou, a vznikne tak hezká chvíle. To bych si přál.

Pro příjemné chvíle

Děláte si i vy sám někdy takové pěkné, příjemné chvíle? A koho z muzikantů, hudebních kolegů, si u toho pouštíte?
V poslední době si pouštím rádio. Třeba jedno americké, oni jsou tam sice o osm hodin jinde, ale dramaturgie je skvělá, takže vám to vůbec nepřijde. No a někdy si pustím nějakou klidnější desku, třeba B. B. Kinga nebo Milese Davise. Krásné, klidné, středotempové záležitosti.

Kde jste k sobě přišli s výtvarníkem Karlem Halounem?
Ve vinárně u Spěváčků. Tenkrát studoval UMPRUM, dnes je tam panem docentem. Intenzivně jsme se setkávali v té naší tehdejší společnosti ať už v hospodách nebo třeba i u nás doma. S mojí první ženou Katarínou jsme v našem bytě měli neustále otevřené dveře. Když někdo šel kolem třeba ve dvě v noci a viděl, že svítíme, zašel a byl vřele přijat. Povídali jsme si, popíjeli, a bylo dobře.

Dneska ta spolupráce dovršuje dokonalou symbiózu: ve vaší tvorbě jsou v harmonii texty, hudba i výtvarný doprovod…
O tohle jsme se pokusili už u alba Ztracený podzim, tam jsou obrazy Míry Jiránka a grafickou úpravu má na svědomí Karel. Řekli jsme si, že odteď budeme vyrábět v zásadě artefakty.

Bolelo vás vyřazování písní, které už se na kompilaci „Královský večer" nevešly?
To ani ne. Věděli jsme, že bychom měli vybrat asi tak dvanáct písní, to je únosný čas k poslechu. Dramaturgii alba, jak už jsem říkal, jsem sestavoval i podle nálad, které jsou mi blízké, proto tu jsou i méně známé věci. Ale v rámci té nálady mi šlo současně i o pestrost. V konečném výběru tak třeba jednu původně navrhovanou píseň nahradil valčík s textem Jirky Dědečka.

Podívá-li se člověk na vaši profesní biografii před Etc…, řekne si, že málokdo založil nebo spoluzaložil tolik kapel, jako vy. Nebyl jste v nich dlouho a už jste zakládal zase další.
Zase tak krátká některá ta působení nebyla. Třeba s Blue Effectem jsem hrál asi dva roky. Jenže pak přišel Lešek Semelka, který byl lepším zpěvákem, a Radim Hladík mě vyhodil. Pak jsem měl skutečně několik epizodek. Flamengo se rozpadlo spíš z existenčních důvodů, byla už 70. léta, tedy nic moc. Potom přišel Energit, pak formace s Kášou, Jahnem a Kozlem. A potom jsme si s Vláďou Padrůňkem, Petrem Pokorným a Mirkem Hrubým založili Etc… To se různě personálně obměňovalo. Já si ale vymyslel název Vladimír Mišík a Etc…, protože pak už mě nikdo nemohl vyhodit. (smích)

Semelka? Vynikající

Byl skutečně Lešek Semelka lepší zpěvák než vy?
Byl. On je vynikající vokalista. Druhá věc je, co zpívá. Já nejsem pěvec. Spíš vykřikovač. Nebo vypravěč.

Proč jste poprvé sáhl jako po textech svých písní k poezii skvělých českých básníků?
K obsahově zajímavým písním mě přivedlo folkové sdružení Šafrán. Tam vystupovali Vláďa Merta, Jarda Hutka, Vlasta Třešňák, Dáša Voňková a někteří další. Jejich koncerty mně připadaly úžasné, bylo na nich absolutní ticho. Oni navíc zpívali, tehdy za bolševika, nehorázně statečné věci. V době, kdy jsme ještě nehráli s Etc…, za mnou přišel Vláďa Merta, že ještě s Honzou Hrubým vytvoříme trio. Potřeboval jsem tak rozšířit repertoár. Některé své texty jsem měl, ale rozhodně bych na nich nestavěl svoji kariéru, tak dobré nebyly a nejsou. Bavilo mě číst poezii, tak jsem si z některých sbírek vybral věci, které se mě osobně dotýkaly. Třeba Stříhali dohola malého chlapečka.

A pak se tahleta zhudebněná poezie začala dostávat i na desky?
Ano, v různých instrumentacích, ještě před Etc…, a pak i s Etc… Texty těchto básníků mě hodně bavily a naštěstí bavily i lidi na koncertech a posluchače desek.
A tak tou cestou jdeme dodnes, a rádi. Novým výběrem Královský večer to, dá se říct, celé vrcholí.