Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno I

Ida

Přírodně sycená alkalická voda z Bělovse nedaleko Náchoda je známá od roku 1392. Český vojvůdce Albrecht z Valdštejna si prý nechával do svého ležení v Kladsku posílat několik lahví „vostré" vody pro posílení. Původní Jakubský pramen byl využíván pro pitné kůry. Voda měla nejvyšší obsah kysličníku uhličitého ze všech minerálních vod v naší republice a konkurovala i karlovarským vodám. Blahodárné působení kyselky dalo v roce 1818 vzniknout Lázním Běloves, kde se léčila onemocnění kardiovaskulárního systému, pohybového ústrojí, nervové potíže a probíhaly zde rekonvalescence po těžkých nemocech.

Nový pramen Ida nazvaný podle náchodské princezny Schaumburg-Lippe, která se tady uzdravila z těžké nemoci, byl otevřen v roce 1840. Počátkem 20. století lázně prosperovaly a minerálka byla stáčena do lahví a rozvážena po okolí. Byly provedeny další úspěšné vrty, postavena nová stáčírna a běloveská Ida se dostala do obchodů po celé republice. Místní si mohli odebírat minerálku z vyvedených přepadových trubek, později byl v objektu kapličky  nad Jakubovým pramenem vybudován moderní prameník. V 80. letech minulého století však byl v souvislosti s uzavřením zchátralých lázní zcela nefunkční. Vodu bylo možné odebírat z trojice trubek, které ústily těsně nad hladinou řeky.

Po sametové revoluci byly lázně v restituci vráceny potomkům původních majitelů. Ve složité situaci nevyjasněných vztahů mezi majiteli lázní a majiteli stáčírny společnost Ida  zkrachovala a došlo k uzavření lázní i stáčírny. V roce 2002 odkoupila ochrannou známku Běloveská kyselka Ida společnost z Dolního Benešova a namísto ní se nakrátko na pultech obchodů objevila voda stáčená z vrtů na Slovensku. V roce 2011 byla znovu opravena a slavnostně otevřena kaplička poblíž bývalých lázní (na snímku Reginy Hellové), kde si zájemci mohou načerpat původní kyselku zdarma. Specifickým rysem Idy je přítomnost stopového množství arzenu, díky němuž je voda jedinečná, neměla  by se však pít dlouhodobě.

IFAS

Internacionální Festival Akademických Sborů (IFAS) měl premiéru v roce 1968. Myšlenka na uspořádání pěvecké soutěže však vznikla o rok dříve ve Vysokoškolském uměleckém souboru Pardubice tehdejší Vysoké školy chemicko-technologické, nynější Univerzity Pardubice. Od roku 1980 se koná pravidelně ve dvouletých intervalech, letos do svého programu převzal i soutěž o Cenu Bohuslava Martinů, které se mohou zúčastnit sbory různého složení i věkových kategorií mimo dětských.

IFAS byl původně koncipován jako studentský festival sborů působících při vysokých školách a univerzitách, od roku 1998 byla účast rozšířena i o sbory odborných škol vyššího typu a o sbory, u nichž 75 % zpěváků splňuje věkové rozmezí 18 až 30 let.

Kromě českých sborů zde účinkovaly sbory z Anglie, Austrálie, Běloruska, Bulharska, Číny, Dánska, Estonska, Filipín, Finska, Jihoafrické republiky, Jugoslávie, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Německa, Polska, Rakouska, Rumunska, Ruska, Slovenska, Španělska, Švédska, Tchaj-wanu, Ukrajiny, USA a Venezuely.

Hlavní koncerty jsou v prostorách univerzitní Auly Arnošta z Pardubic, zpívá se  však i na nádvoří pardubického zámku nebo v jeho Rytířských sálech, koncertní pódium poskytuje také ČSOB Pojišťovna.

Od roku 1996 připravují pořadatelé tzv. IFASIÁDU, při níž zpěváci měří síly v netradičních sportovních disciplínách a v netradičních kostýmech.  Součástí doprovodného programu je ples IFAS – kromě tance je možné se zúčastnit soutěže typu SuperStar. V letošním roce se bude Mezinárodní festival akademických sborů konat od 4. do 9. 7.

Ivanitská poustevna

Barokní poloroubená stavba postavená v Teplicích nad Metují ve stylu miniaturního kapucínského kláštera s rajskou zahradou a kaplí – kostelem Panny Marie Pomocné. Na vlastní náklady nechal areál v roce 1753 postavit pražský doktor medicíny a filozofie a šlechtic Johann Maxmilián Edler z Peytersbergu . Po smrti své manželky odešel za synem do Broumova. U Dolní brány si chtěl vybudovat poustevnu, ale nezískal povolení, proto záměr uskutečnil v Teplicích nad Metují. Objekt obýval spolu s dalšími dvěma poustevníky až do své smrti v roce 1763.

Poustevnictví bylo v Čechách povoleno od roku 1725, poustevníci se nazývali Ivanité podle kongregace bratrů poustevníků sv. Ivana. Na českém území bylo tehdy sedmnáct pousteven. Poustevníky po proškolení v Římě dosazovali katoličtí kněží – mohli na místě působit až po zkušební jednoroční době. Kongregaci poustevníků po téměř šedesáti letech zrušil císař Josef II.

Teplická poustevna byla naštěstí zachována a je cennou památkou na kongregaci. V 19. století v ní ještě žil jeden poustevník, poté objekt obývali pouze kostelníci. Celý areál je dnes ve špatném stavu, proto bylo na jeho záchranu, rekonstrukci a využití založeno občanské sdružení Zachraňme teplickou poustevnu, kterému se podařilo objekt zpřístupnit veřejnosti. Komentované prohlídky zahrnují také návštěvu kostela: obdivují zde zdařilé rokokové fresky, záhadné  zednářské symboly a údajnou tajnou chodbu, procházející hrobkou pod kostelem.

Písmeno J

Jabkancová pouť

Obyčejná bramborová placka plněná tvarohem, upečená nasucho na rozpálené peci, mírně omaštěná a sypaná cukrem – to je proslulý jabkanec, jehož věhlas už dávno překročil hranice České Třebové, kde je místní specialitou. Jabkancová pouť, jejímž hlavním atributem  jabkanec je, se koná v České Třebové už déle než padesát let. Vždy v listopadu ji pořádá Spolek od svaté Kateřiny, tradičně jí patří areál spolkové chalupy pod rotundou sv. Kateřiny. Jabkanců připraví desítky dobrovolníků v kuchyni chalupy každoročně tisíce, návštěvníci pouti jsou na ně ochotní vystát i hodinové fronty. Při zatím poslední 53. pouti na přípravu oblíbené pochoutky nestačilo deset metráků vařených brambor… Stovky diváků se nenechávají ujít ani kulturní program připravovaný místními muzikanty a divadelníky.

Jablonický Pavol

Rodák z Borského Mikuláše (24. 1. 1963) dosáhl vynikajících úspěchů jako kulturista hradeckého Spartaku. V roce 1987 se stal mistrem Evropy v Essenu a mistrem světa v Madridu v kategorii do 90 kg, o rok později mistrem světa v australském Brisbane v hmotnostní kategorii nad 90 kg. Náš první kulturista, který se již v roce 1989 dostal mezi světovou profesionální špičku. Byl pravidelným účastníkem nejkvalitnějšího profesionálního závodu nejlepších kulturistů světa Mr. Olympia, v roce 2004 v Las Vegas získal v této prestižní přehlídce 11. místo.

Jak dostat tatínka do polepšovny

Česká filmová komedie režisérky a scénáristky Marie Poledňákové měla premiéru v roce 1978 a byla volným pokračováním Jak vytrhnout velrybě stoličku (premiéra 1978).

Podstatná část příběhu se natáčela v Českém ráji. V obci Vesec u Sobotky (oprava hasičského vozu Máňa, nákupy v obchodě se smíšeným zbožím), v nedalekých Krčkovicích, na mostku u Podsemínského mlýna. Populární scéna s Nárožného hláškou „Hele, vodník, a říká mi Fando" u rybníka Vidlák. Skála Dračí zub, na kterou Luboš (František Němec) s Vaškem (Tomáš Holý – na snímku)  tajně lezli, se ve skutečnosti jmenuje Skautská věž a najdete ji v Hruboskalsku na takzvané Sahaře, asi 300 metrů od skutečného Dračího zubu. Hodně záběrů vznikalo v prostředí Věžického rybníka. Chalupa, na které dědeček (Josef Karlík) přivítal svého vnuka a kde ho později osprchoval ledovou vodou z pumpy, je roubenka na samotě zvané Na koutech.

Mnohé záběry „stoličky"  zase vznikaly v Krkonoších. Sekvence z nádraží byly natočeny ve stanici v Rokytnici nad Jizerou. Poetická scéna, kdy zasněženou krajinou jede vlak, vznikla na trati vedoucí k tomuto horskému městečku. Některé záběry vznikaly ve Špindlerově Mlýně u sídla Horské služby. Samotná stanice Horské služby byla na chalupě Dias Špindl.

Marie Poledňáková napsala i třetí pokračování příběhu odehrávající se asi sedm let po narození jejich dítěte Luboše a Anny, s Vaškem coby studentem. Po tragické smrti Tomáše Holého po autonehodě 8. 3. 1990 v Kytlici ale scénář odložila a vrátila se k němu až po roce 2000 ve filmu Jak se krotí krokodýli (premiéra v roce 2006).

Jakoubek Jaroslav

Královédvorský rodák (30. 10. 1927) je považován za otce českého šansonu. Byl básníkem a autorem mnoha populárních písniček, které zpívali Václav Neckář, Eva Pilarová, Pavlína Filipovská, Rudolf Pellar, Ljuba Hermannová a mnoho dalších.

Po studiu gymnázia a chemické průmyslovky začal pracovat v Tibě. Koncem padesátých let minulého století odešel do Prahy, kde se s Ivanem Vyskočilem podílel na vzniku divadla Na zábradlí, pomáhal při prvních krůčcích poetické kavárny Viola a byl u zrodu divadla Rokoko. Stal se externím redaktorem Československého rozhlasu a televize, ale po roce 1968 měl zákaz činnosti a pracoval v různých dělnických pozicích.

V devadesátých letech se do rozhlasu vrátil jako externí hudební redaktor. K jeho nejznámějším textům patří Nějak se vytrácíš má lásko, který nazpíval Petr Janda a skupina Olympic. Z dalších písniček vzpomeňme Blues vo blůze (P. Filipovská), Víc nechtěl by snad ani D´Ártagnan (W. Matuška a M. Kubišová), Smutný představení (L. Hermanová), Písnička pro Martu (K. Gott), Sněhová vločka (J. Suchý), Plakát (R. Pellar), Táborák pro dva (V. Neckář). Celkem se Jakoubek  podílel na téměř 400 písničkách, dva roky po jeho smrti (27. 7. 1993 Praha) vyšlo profilové CD.

Jamrock

Jeden z největších hudebních festivalů v České republice se koná v Žamberku v areálu nedaleko rozhledny „Rozálka". Třídenní megafest  navštěvují desítky tisíc milovníků kvalitní muziky, na pódiích festivalu nechybí špičky české i zahraniční hudební scény. Zakladatelem a dramaturgem JamRocku (v roce 2013 se konal už pošesté) je Libor Pavlata, který jako manažer pomohl řadě kapel. Sám také letos vydal vlastní debutové písničkářské album nazvané Nic Nemusíš.

Janák Pavel

Český architekt, návrhář a teoretik (nar. 12. 3. 1882 v Praze), autor projektu krematoria v Pardubicích, které vzniklo v letech 1922 – 1923 a v roce 2010 bylo prohlášeno národní kulturní památkou.

Významným mezníkem jeho architektonické práce se stala spolupráce s Janem Kotěrou (výstavní pavilony na Jubilejní výstavě v roce 1908), spolu s Josefem Gočárem byl hlavním architektem Prahy.

Dílem Pavla Janáka byl i náš pavilon na výstavě v Riu de Janeiru v roce 1922. Byl navržen ve stylu vrcholného vesnického dekoru, který je nazýván pokusem o „národní sloh" podobně jako pardubické krematorium. Za celoživotní dílo mu byl v roce 1952 udělen titul laureáta státní ceny prvního stupně. Pavel Janák zemřel 1. 8. 1956.

Jandová Ludmila

Akademická malířka se narodila 3. 8. 1938 v Osíku. Na Akademii výtvarných umění v Praze vystudovala malbu u prof. Vojtěcha Tittelbacha a grafiku u prof. Vladimíra Silovského. Její grafická tvorba je vymezena obdobím let 1965-1992, kdy vznikly stovky grafických listů. Kromě nich se zabývala technikou tisku z výšky (dřevořez, linoryt, solořez) i tisku z hloubky (suchá jehla). K jejím dalším výtvarným oborům patřily i volná malba, kresba, užitá grafika, ilustrace a realizace pro architekturu (např. skleněné mozaiky, vitráže, obrazy v interiéru). Autorka, jejímž uměleckým i lidským  vzorem byl Bohuslav Reynek,  je bytostně spjatá s místem kde se narodila – malou vesničkou nedaleko Litomyšle. S manželem bydlela ve starém domě, bývalém hostinci a v tanečním sále, který byl největší místností v domě, si zřídila ateliér.

Její tvorba byla oceněna v Římě roku 2001 udělením ceny Jana Pavla II.

Zemřela 20. 10. 2008 a  o dva roky později otevřel její syn v Osíku White Gallery, kde prezentuje díla své maminky na pravidelných výstavách.

Janecký Otakar

Jeden z nejelegantnějších a nejoblíbenějších hokejistů československé a české historie, typický produkt pardubické hokejové školy (nar. 26. 12. 1960 v Pardubicích).

Kreativní útočník naskočil do nejvyšší soutěže už v 18 letech po boku legendárních Vladimíra Martince, Bohuslava Šťastného a Jiřího Nováka. V letech 1987 a 1989 získal s mateřským klubem dva mistrovské tituly.

Po sametové revoluci odešel do Finska do klubu Saipa Lappeenranta, ale hned rok nato přesídlil do Jokeritu Helsinky. V přístavním městě strávil osm sezon a stal se respektovanou legendou. S týmem, který má ve svém znaku žolíka, vyhrál čtyři tituly a získal všemožná individuální ocenění. V historických tabulkách klubu je nejlepším nahrávačem a druhým nejproduktivnějším hráčem. V roce 2004 byl jeho dres slavnostně vyvěšen ke stropu helsinské Hartwall Areny!

Do Pardubic se vrátil v roce 2000. Ihned se stal ikonou klubu a fanoušky zbožňovanou personou. V roce 2003 dovedl klub do finále proti Slavii, ale v rozhodujícím sedmém zápase Pardubice prohrály 0:1. O rok později skončil profesionální kariéru i kvůli neshodám s koučem Milošem Říhou, pod kterým v závěru poslední sezony skoro nehrál.

S reprezentací žil v době bronzové – 3. místo získal na olympiádě ve francouzském Albertvillu a třikrát na mistrovství světa (1989, 1992, 1993).

Po skončení kariéry se stal zastupitelem města Pardubic za Stranu zelených. Z ní v roce 2009 kvůli neshodám vystoupil. V roce 2008 uspořádal v ČEZ Areně výjimečnou exhibici, které se zúčastnili například finské legendy Jarri Kuri, Esa Tikkanen nebo Jaromír Jágr s Martinem Strakou.