Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno H (pokračování)

Homole

Poutní místo mezi dnešními obcemi Borovnice a Lhoty u Pot
štejna dala v letech 1690 – 1896 vybudovat hraběnka Terezie Eleonora Ugarte. Leží uprostřed kříže, který tvoří pomyslné přímky Rychnov nad Kněžnou – Choceň a Kostelec nad Orlicí – Ústí nad Orlicí. Centrem  komplexu, umístěného  na nejvyšším místě táhlého hřebene, je kostel Panny Marie Bolestné, jehož zvláštností je průčelí netypicky otočené k severu. Největším unikátem jsou však tzv. svaté schody Scala sancta na svahu návrší. Jde o 156 kamenných stupňů a 16 odpočívadel postavených  podle  katolické modlitby: uvedená čísla odpovídají počtu Zdrávasů a Otčenášů ve Velkém růženci. Poutníci se na každém schodu modlili Zdrávas Maria a na každém odpočívadle Otčenáš – to vše na kolenou!

V roce 1778 komplex doplnila  kostnice se zvonicí a na vrcholu kopce vznikla česká škola, první v tomto kraji. Místo vděku se však hraběnka údajně dočkala jen nelichotivých reakcí od robotníků, kteří museli mnoho let velice namáhavě pracovat pod dohledem drábů a svoji „zaměstnavatelku" proklínali. Legenda hovoří o tom, že za měsíčních nocí musí jezdit po schodech v černém kočáře taženém čertem, dokud její duše nedojde pokoje.

Homolka a Tobolka

Závěrečný  díl populární filmové trilogie zavedl Homolkovi do srdce Krkonoš – Špindlerova Mlýna.  Pod režijním vedením scénáristy Jaroslava Papouška a kamery Miroslava Ondříčka vznikl v roce 1972 pětaosmdesátiminutový film. Odehrávají se v něm nezapomenutelné scény jak v zotavovně Radost (tehdejší Dukla, dnes hotel Palace Club), tak ve špindlerovských exteriérech (areál Sv. Petr). Jídelna, sál s parketem, recepce nebo hotelové pokoje však byly podle vzoru interiérů zotavovny Dukla vybudovány v hostivařských ateliérech.  Kromě osvědčených Josefa Šebánka, Marie Motlové, Františka Husáka a Heleny Růžičkové děj obohatily herecké výkony Jiřího Hrzána, Evžena Jegorova, Věry Křesadlové a Ivy Janžurové.

Vedoucího zotavovny hrál Stanislav Dytrych, rodák z Vysokého Mýta (1923 – zemřel 1990 v Karlových Varech), který se objevil i v roli výčepního ve Formanově filmu  Hoří, má panenko.

Roli lyžaře odehrál  Petr Kakeš, tehdy mladý závodní lyžař ze Špindlerova Mlýna, který byl 21 let držitelem českého rychlostního rekordu v jízdě na lyžích – v roce 1992 v Albertville jel letmý úsek hodinovou rychlostí 223,33 km. Teprve v loňském roce  ho ve francouzském Varsu výkonem 230,71 km/hod. překonal Radek Čermák.

Hora Matky boží

Poutní místo nad městem Králíky ma Orlickoústecku má neopakovatelnou atmosféru, nabízí úžasné výhledy do krajiny i pohled do historie. Poutní klášterní komplex se začal stavět roku 1696, jeho zakladatelem byl králický rodák, královéhradecký biskup Tobias Jan Becker. Po působení řádů servitů a redemptoristů  se klášter v roce 2013 vrátil po třech stech letech zpět do správy královéhradecké diecéze. Mladší historii, internaci řeholníků a kněží v letech 1950 až 1961, připomíná památník internace otevřený v roce 2012.

Horák Pavel PhDr., Ph.D.

Hradecký sbormistr a rodák z Pardubic (23. 4. 1967) je jediným zřizovatelem a prvním ředitelem soukromé umělecké školy BONI PUERI – ZUŠ. Vystudoval obor hudební výchova na PF Hradec Králové (žák doc. Luboše Klimeše a prof. Jiřího Skopala), v roce 1999 ukončil doktorské studium oboru sbormistrovství u prof. Jiřího Koláře na pražské Univerzitě Karlově, kde rovněž získal doktorát filozofie. Deset let působil na katedře hudební výchovy Univerzity Hradec Králové a přednášel obor sbormistrovství pro zahraniční studenty na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Skupiny chlapeckého pěveckého sboru Boni Pueri vedl na zahraničních turné v Evropě, Japonsku, Jižní Korei, Hongkongu, Číně nebo USA. Jen v Japonsku absolvoval jako sbormistr pět přestižních měsíčních turné. Svoje svěřence připravil na řadu světově proslulých festivalů (mj. Pražské jaro, Europalia v Bruselu, America Fest v Minneapolisu, Jeonju Sori Festival v Korei či Shangghai International Arts Festival v Číně). Stál u zrodu Světového setkání chlapeckých a mužských pěveckých sborů v Hradci Králové (2004, 2008). Známá je jeho spolupráce se zpěvačkou Lucií Bílou. K vrcholům jeho sbormistrovské činnosti patří dvojsborové nastudování Matoušových pašijí. Je zván na prestižní setkání sbormistrů celého světa.

Hornický skanzen

Byl otevřen v červnu roku 2012 v areálu dolu Jana Švermy v Žacléři zásluhou obecně prospěšné společnosti stejného jména, která  o to  za účinné podpory vlastníka areálu, společnosti Gemec-union, a. s.,  usilovala od svého založení v roce 2003. Jde o poslední dochovanou památku na hlubinné uhelné hornictví ve východních Čechách. Expozici tvoří  strojovny těžních strojů a šachetní budovy. Názorně ukazuje  pohyb důlních vozů na povrchu bývalého dolu.Jsou zde paleontologické nálezy nebo staré důlní mapy. Nechybí ani fotodokumentace z důlního provozu. K prohlídce patří i jáma Julie, větrací kanál a zařízení ventilátorovny nebo vyhlídka z těžní věže jámy Jan (foto Aleše Vaníčka), která byla uvedena do provozu v roce 1964. Komplexy budov těžních souborů Julie a Jan jsou kulturními památkami ČR.

Nejstarší doložené doklady o dobývání černého uhlí v Žacléři pocházejí z roku 1570. V období od roku 1801 do roku 1945 zde vytěžili 15 660 000 tun uhlí, od roku 1945 do roku 1992, kdy byla těžba ukončena, 11 250 000 tun.

Horní Mísečky

V horském krkonošském rekreačním středisku v oblasti obce Vítkovice na svazích Medvědína byla první bouda postavena už v roce 1642. Dnešní skiareál nabízí sjezdovky pro začátečníky i náročné lyžaře, sjezdovky jsou technicky zasněžovány, hojně se využívá možnost večerního lyžování, k dispozici  je snowboard park, dětská lyžařská škola, snowboardová škola, snowtubingová dráha určená pro děti i dospělé. Nezapomíná se ani na klasické lyžaře – jsou zde závodní i standardní běžecké tratě.

Ideálním spojením s „hlavním krkonošským městem"  Špindlerovým Mlýnem je lanovka Medvědín.  Horními Mísečkami prochází horská silnice Dolní Štěpanice – Vrbatova bouda, končí zde též naučná stezka Prameny Labe.

Horolezecký filmový festival

Mezinárodní soutěžní přehlídka profesionálních a amatérských filmů, které tematicky odpovídají kategoriím: horolezectví, sporty v horách a život v horách. Každoročně se koncem srpna koná v Teplicích nad Metují.

Počátek festivalu odstartovalo v roce 1980 přátelské setkání českých a slovenských horolezců. Významný polický horolezec, filmař a fotograf Miroslav Šmíd  tehdy pozval známé horolezce, kteří zde promítli a okomentovali své filmy a diapozitivy a podělili se o zkušenosti z hor. Akce se všem zalíbila natolik, že úspěšně pokračuje dodnes. Časem se výběr filmů otevřel i novým trendům. Přibyly nové snímky, přijeli hosté i porotci ze zahraničí a festival se stal členem Mezinárodní aliance pro horský film (International Alliance for Mountain Film). Kromě  filmů  návštěvníci festivalu cení doprovodný program, který nabízí besedy s výjimečnými horolezci, řadu koncertů, výstavy fotografií, diashow nebo zajímavosti jako pletení lanových hlav či minikurzy vaření podle receptů himálajské kuchyně. Připraveny jsou také sportovní akce pro veřejnost např. lezecké soutěže, slalom na horských kolech či běh Teplickými skalami.

Horská služba

Už v roce 1850 vznikla v Krkonoších koncesovaná služba průvodců a nosičů,podmíněná znalostí první pomoci, která nabízela svoje služby za úplatu.  První organizovaná záchranná akce v Krkonoších se uskutečnila v zimě roku 1900: skupinu lyžařů kolem Sněžných jam vedl Rössler-Ořovský, ale pod posledním členem skupiny se utrhla sněhová převěj a on se zřítil dolů – zasahovali dobrovolní hasiči ze Špindlerova Mlýna. K založení jednotné organizace Horské záchranné služby (HZS) v Krkonoších došlo 12. 5. 1935. Popudem k tomu byla předcházející zima, kdy se v našich nejvyšších horách nepodařilo v mrazivé noci zachránit šest turistů. Během celé sezony tehdy v Krkonoších zahynulo 18 lidí.  Záchranářské spolky začaly vznikat i v dalších pohořích:  Jeseníkách a Šumavě (1948), Orlických horách (1949), Beskydech (1951), Jizerských horách (1954) a Krušných horách (1955).

1. 12. 1954 byla ustavena Horská služba (HS) s celostátní působností (sjednocení HZS a Tatranské horské služby), vznikl odznak (používá se dodnes!), jehož autorem byl ing. Petřík z Vrchlabska.

Od roku 1990 existovalo Sdružení HS ČR. Jednotlivé oblasti měly jako občanská sdružení vlastní právní subjektivitu. V roce 2001 oblastní sdružení zanikla a Sdružení HS ČR změnilo název na Horská služba České republiky. Toto občanské sdružení financovalo ministerstvo zdravotnictví, o tři roky později pak ministerstvo pro místní rozvoj.

V Krkonoších je Dům HS ve Špindlerově Mlýně a stanice HS v Harrachově, Rokytnici nad Jizerou, Strážném, v Peci pod Sněžkou a na Luční boudě, v zimním období střediska fungují i na Pomezních boudách, Černém Dole, Janských Lázních, Benecku, Žacléři a Vítkovicích. V Orlických horách je Dům HS v Deštném a stanice HS v Jedlové, Říčkách a Čenkovicích.

Dnem Horské služby je 24. březen. Toho dne v roce 1913 při 8. ročníku padesátikilometrového běžeckého závodu zahynuli lyžaři Bohumil Hanč a jeho přítel Václav Vrbata.

Od roku 2012 má HS jednotné telefonní číslo 1210.

Hořické trubičky

Oblíbená cukrovinka, jejíž recept se podle jedné z legend dostal do Hořic zásluhou kuchaře  Napoleonovy armády, která se vracela z prohraného tažení do Ruska (1812). První trubičky stočené ze dvou tenkých oplatek upekla na rodinnou oslavu paní Líčková, recepturu na přelomu 19. a 20. století zdokonalil cukrář Karel Kofránek. Ten byl v roce 1898 i autorem  patentu elektrického přístroje na výrobu oplatek – šlo o dvě k sobě přiléhající pánve, mezi něž se lilo těsto.

Po roce 1948 byly dílny na výrobu trubiček znárodněny, do roku 1962 je vyráběla bývalá Fejtova továrna pod národním podnikem Pardubický perník a později pod podnikem Průmysl trvanlivého pečiva Praha. Docházelo i k přemísťování výroby mimo Hořice, např. do Hradce Králové. V hořických domácnostech se však pekly dále a v roce 1967 jejich výrobu ve městě zastřešil místní podnik komunálních služeb. Povolení k domácí výrobě a následnému prodeji získali tehdy i cukráři, kteří dosáhli věku 70 let, např.  Karel Hudský trubičky pekl až do svých 91 let.

Po listopadu 1989 byly dílny bývalých výrobců vesměs restituovány, přidala se však i řada nových. 18. 5. 2007 získaly Hořické trubičky chráněné zeměpisné označení Evropské unie, které zajišťuje, že se mohou vyrábět jen v katastru Hořic s přilehlými obcemi. Patří sem i Miletín, kde firma Pravé hořické trubičky v roce 2013 otevřela novou továrnu na výrobu této krajové speciality s roční produkcí 20 milionů kusů, což je asi 75% podíl na trhu v ČR.  Výrobou trubiček se v současnosti na Hořicku ve větším rozsahu zabývá devět firem a živnostníků.

Hořické zatáčky

Populární závod „300 zatáček" je od roku 1961 pořádán v květnu v Hořicích a v nejbližším okolí. Název vznikl z faktu, že během dvanácti kol závodu motorista projede 312 zatáček, okruh měří 5150 m. Od roku 1968 nese jméno Gustava Havla, českého závodníka, který patřil mezi světovou špičku a tragicky zahynul v roce 1967.

Méně už je známo, že už v roce 1922 tu  byl uspořádán jeden z prvních motocyklových závodů u nás.

Od roku 1968 jsou „zatáčky" mezinárodním závodem, tradičním centrem a zázemím je autokempink U věže. Přírodní okruh má početné příznivce, bývá tu až na dvacet tisíc diváků. V loňském ročníku startovalo 250 jezdců z deseti států, diváci nejvíce tleskali irskému závodníku Michaelu Pearsonovi. Vyhrál kubaturu nad 600 ccm a jeden okruh zajel za 2:17,445 min., což představuje průměrnou rychlost 134,89 km za hodinu. Letošní 52. ročník má termín 17. – 18. května.

Na stejném okruhu se jezdí od roku 1998 i závody veteránů.

Hoří, má panenko

O vzniku tohoto filmu jeho režisér Miloš Forman řekl: „Společně s Jaroslavem Papouškem jsme odjeli do Krkonoš psát příběh o vojenském dezertérovi, který se ukrývá ve sklepení  Lucerny. Nešlo nám to. Přijel za námi Ivan Passer, aby nám s tím pomohl, ale ani jemu se nepodařilo nás  z toho mrtvého bodu vytáhnout. Rozhodli jsme se, že si musíme od scénáře odpočinout, a zašli jsme na bál, který pořádal místní požárnický sbor. Chtěli jsme jen koukat na lidi, trochu se opít, pokecat s holkama a prostě relaxovat. Ve Vrchlabí měli dobrovolný požárnický sbor, většina jeho členů pracovala přes den v místní továrně. Na bál se přišli bavit a něco si užít. Uspořádali soutěž o královnu krásy pro své tuctové dcery. Měli i tombolu. Pili a hádali se se svými ženami. A my na to koukali jako vyjevení. Celý příští den jsme s Ivanem a Papouškem nemluvili o ničem jiném než o předešlém večeru. V pondělí jsme své postřehy začali rozvíjet: co by se asi stalo, kdyby… A v úterý jsme začali psát scénář. Ten film se psal sám. Kdykoli se vynořil nějaký problém, rozjeli jsme se do Vrchlabí a pokecali s hasiči. Našli jsme totiž hospodu, kam chodili na pivo, hrát karty a biliár. Už nás znali a mluvili s námi otevřeně.Za šest týdnů byla první verze scénáře hotová."

V pětasedmdesátiminutové komedii, která měla premiéru 15. 12. 1967 a byla posledním počinem Miloše Formana před jeho emigrací do USA, podali nezapomenutelné výkony Jan Vostrčil, Josef Šebánek, Milada Ježková, grunt však tvořily dialogy a scény odehrané vrchlabskými hasiči.

Film vyvolal kontroverzní reakce doma i v zahraničí. Oficiálně proti němu protestovali čeští hasiči. Italský koproducent snímku Carlo Ponti se dokonce díla zřekl a žádal zpět vložený kapitál. Finanční  trn z režisérovy paty nakonec vytrhl francouzský producent Claude Berri, který uhradil chybějící částku.

První veřejné promítání filmu, který byl později nominován na Oscara v kategorii cizojazyčný film,  bylo ve Vrchlabí. Tehdejší moc doufala, že místní občané se budou cítit dotčeni a zesměšněni, jenže ve skutečnosti se  vrchlabské publikum během promítání smálo a všechny scény přijalo.

Do běžné distribuce se snímek v Československu dostal v roce 1968, novou normalizační politickou garniturou byl však zakázán a uložen do trezoru. Digitálně zrestaurovaná kopie se promítala v roce 2012 na Mezinárodním filmovém festivalu v Kralových Varech, po 45 letech se objevila v distribuci kin.