Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno S (pokračování)

Středa Jiří

Známý český kameraman se narodil 15. srpna 1949 v Úpici. Absolvoval čtyřletou elektrotechnickou školu se zaměřením na slaboproud. Potom navštěvoval Východočeskou lidovou konzervatoř v Hradci Králové, kde u profesora Jána Šmoka studoval fotografii a filmovou kulturu. Středovi kamera učarovala v roce 1962, když ještě chodil na základní školu. Tomuto oboru se věnuje třiapadesát let. Za dlouhou kariéru natočil desítky dokumentárních filmů z oblasti kultury i sportu. V USA například vznikly filmy o hokejistech Dominiku Haškovi a Jaromíru Jágrovi. Na svém kontě má rovněž dokument o fotbalistovi Pavlu Nedvědovi či záznam z koncertu Karla Gotta v Carnegie Hall v New Yorku.

V posledních letech se zaměřil na cestování spojené s natáčením. Před lety začal spolupracovat se známým rybářem Jakubem Vágnerem. V roce 2010 společně s ním a dalšími členy expedice točil na výpravě v africké Keni. Byla to součást dokumentárního projektu prestižního časopisu National Geografic. První část se uskutečnila v jihoamerickém Ekvádoru, pak Středa natáčel v Africe, v Thajsku, v americkém Texasu a Mongolsku. Projekt byl zaměřen na lov tamních obřích ryb. Při těchto dobrodružných výpravách šlo kameramanovi Středovi několikrát o život. V tropické a subsaharské Africe onemocněl nebezpečnou malárií. V Texasu zase při natáčení krokodýlí ryby vstoupil do řeky a šlápnul na jedovatého hada ploskolebce vodního, který ho kousnul do lýtka. „Byl jsem během chvíle malátný, dostal jsem horečku a zvracel jsem. Bylo skutečně zle, protože pomoc lékaře nebyla dostupná. Byl jsem tři dny úplně mimo," popsal dramatické okamžiky s dobrým koncem kameraman. Při cestě do Himálají zase spadl do trhliny. Zasekl se naštěstí velkou kamerou o její okraj a ta mu zachránila život. „Pode mnou dole byly 180 metrů hladké ledové stěny. Kdybych tam spadl, tak by byl konec," je přesvědčen Středa, který však adrenalin miluje. „Rizika to má, ale baví mě to," dodal. V současné době je na volné noze, ale stále spolupracuje s regionální TV JS Úpice, kterou vlastní.

Studniční hora

Třetí nejvyšší krkonošský vrchol (1554 m n. m.), který souboj o stříbrnou medaili prohrál o jediný výškový metr se sousední  Luční horou. Vlastní vrchol je plochý a oblý, porostlý klečí. Na severu přechází mírnými svahy v Bílou louku a v Úpskou rašelinu. Na jihu spadají strmé srázy do Obřího a Modrého dolu. Je zde několik lavinových svahů. Známý je zejména ten jižní se sněhovým polem nazývaným Mapa republiky.

Ve východních stěnách jsou významné geologické a botanické lokality – ledovcové kary Velké a Malé Studniční jámy, Čertův hřeben, Čertova rokle, Čertova zahrádka. Východní svahy jsou také lavinové. Na vrcholové plošině je geodetický bod a solární meteorologická stanice. Z vrcholu je krásný výhled na Sněžku a další okolní vrchy. Přístup na vrchol není povolen, protože je v I. zóně KRNAP. Snímek Studniční hory nabízí pohled z výstupu na Sněžku.

Raritou byl extrémní lyžařský závod, který se poprvé jel v roce 1928. Startovalo se u kamenné mohyly na vrcholu a za hranou Obřího dolu se pokračovalo střemhlav na dno Obřího dolu. Závod s výškovým rozdílem přes 500 metrů neměl v Česku obdoby. Začínal jako Májový lyžařský závod, od roku 1946 měl název Závod 5. května a po roce 1948 Závod osvobození. Měnili se i pořadatelé. Lyžařský klub v Peci pod Sněžkou vystřídal Okresní výbor ČSTV v Trutnově. Poslední závod se měl jet v roce 1960, avšak kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám byl zrušen a pak už platil zákaz KRNAP.

Suchardové

Zakladatelem umělecké tradice novopackého rodu Suchardů byl Jan Sucharda starší, který se narodil v roce 1770 . Suchardové nejdříve tvořili pomníky, náhrobky, sochy, betlémy i loutky. Nejslavnějším ze Suchardů byl Stanislav Sucharda (1866–1916) – autor pomníku Františka Palackého v Praze. Jeho mladší bratr Vojtěch (1884–1968) je autorem apoštolů pro Staroměstský orloj v Praze, vytvořil 250 hlavic pilířů v chrámu svatého Víta v Praze a založil scénu „Říše loutek". Jejich sestra Anna Boudová byla matkou známého ilustrátora Cyrila Boudy.

Přehled rodu Suchardů:
Jan Sucharda starší (1770–1820), řezbář, sochař a tkadlec. Jeho syn byl Jan Sucharda mladší (1797–1873), řezbář, sochař a malíř. Jeho syn byl Antonín Sucharda starší (1812–1886),  řezbář, loutkořezbář, kreslič a malíř. Jeho syn byl Antonín Sucharda mladší (1843–1911), řezbář, sochař, člen Sokola, spiritista a zakladatel Suchardova domu. Měl tři děti: syny Stanislava  (1866–1916, sochař) a Vojtěcha (1884–1968, sochař, restaurátor, řezbář a loutkář) a dceru Annu  (1870–1968, malířka a keramička). Jejím synem byl Cyril Bouda (1901–1984), malíř a ilustrátor, který se však narodil již v Kladně.

Sucharda Stanislav

Sochař a medailér (1866–1916) získal první  zkušenosti v dílně otce, na jejímž provozu se aktivně podíleli všichni rodinní příslušníci. Pak se pustil do dvouletého studia modelování na České technice v Praze, na které  navázalo pětileté studium sochařství na Uměleckoprůmyslové škole u J. V. Myslbeka, jehož se Sucharda stal asistentem a posléze nástupcem. V roce 1892 mu byla ve Vídni udělena  Reichelova cena za reliéf Ukolébavka.

Sucharda se podílel na výzdobě četných reprezentativních budov. K nejvýznamnějším patří obě křídla pražského hlavního nádraží (1903–1904) a budova Nové radnice (1910). S Janem Kotěrou spolupracoval na prostějovském Národním domě (1906) a královéhradeckém muzeu (1910). Vedle pražského pomníku Františka Palackého (1901–1912) se k Suchardově monumentální tvorbě řadí realizované pomníky Jana Amose Komenského v Nové Pace (1912), hudebního skladatele Karla Bendla v Bubenči (1914), Jana Husa v Pečkách a Železnici (navrženy 1913–1915). Je autorem mnoha náhrobků a portrétů provedených v rozmanitém materiálu.

Stanislav Sucharda byl obnovitelem českého medailérství. Během svého života vytvořil desítky reliéfů, medailí a plaket, mj. Jaro (1904), Přástky (1906), jubilejní a čestné plakety města Prahy (1909, 1910, 1912). Jeho medailérské umění bylo vyznamenáno na řadě mezinárodních výstav (1904 St. Louis, 1904 Mnichov, 1910 Brusel, 1913 Gent). V roce 1915 byl jmenován profesorem medailérské školy pražské Akademie výtvarných umění.

Sucharda se do dějin českého umění zapsal též jako neúnavný iniciátor a organizátor, a to v první řadě v rámci svého dvacetiletého působení v čele Spolku výtvarných umělců Mánes.

Suchardův dům

Centrum tvorby rodu Suchardů funguje od roku 1896, kdy ho   nechal postavit Antonín Sucharda mladší po svém návratu z Itálie podle návrhu architekta Jaroslava Breta. Na výzdobě domu se podíleli všichni členové rodiny i svědek svatby Anny Suchardové Mikoláš Aleš, který zde vytvořil sgrafito sv. Božetěcha. Dnes je zde expozice Městského muzea Nová Paka.

Suchánek Jaroslav

Dlouholetý sportovní komentátor, jehož doménou bývalo lyžování, komentoval i cyklistiku a gymnastiku se narodil 19. června 1936 v Jičíně. Vystudoval tělesnou výchovu a ruštinu na pedagogické fakultě a začínal jako učitel v Rychnově nad Kněžnou. První novinářské zkušenosti sbíral od roku 1962 za mikrofonem Československého rozhlasu, později  ve sportovní rubrice deníku Svobodné slovo.
V Československé televizi, kde byl 25 let, komentoval více než 4000 hodin přenosů – mj. 19 ročníků skokanského Intersportturné, 15 ročníků Závodu míru, olympiády v Grenoblu, Sapporu, Innsbrucku, Sarajevu, Moskvě a Soulu. S manželkou Danicou má dva syny, herce Michala a výtvarníka Vladana.

Suchánek Michal

Herec a moderátor, který se  narodil 29. července 1965 v Jičíně a dětství prožil v Sobotce. Už ve čtyřech letech se jeho tvář objevila na titulní stránce časopisu Vlasta.V devíti letech si ho režisér Antonín Moskalyk vybral do filmu Jen si tak trochu písknout, hrál i ve firmu Pozdní léto z roku 1974.

Vystudoval herectví na pražské konzervatoři a poté začínal v zájezdovém divadle Františka Ringo Čecha. Chvíli také působil v Národním divadle.

Do diváckého podvědomí se však dostal především díky svým televizním a filmovým rolím. 
Zahrál si např. ve filmech Sněženky a Machři (1982), Proč? (1987), Tankový prapor (1991), Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994), Bylo nás pět (1994) nebo v seriálové pohádce Arabela se vrací (1990).

Přes deset let sbírá ceny televizní popularity. Nejdříve za satirický pořad Tele Tele, který dělal pro televizi Nova s Veronikou Žilkovou, Richardem Genzerem a Josefem Cardou, v poslední době za improvizační Partičku na Prima FTV, kde vystupoval s Richardem Genzerem, Ondřejem Sokolem, Igorem Chmelou a Danem Danglem. S manželkou Renatou má syna Jáchyma a dceru Bereniku.

Suchánek Vladimír

Český akademický malíř se narodil 12. února 1933 v Novém Městě nad Metují. Vystudoval pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, poté Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vladimíra Silovského. Od roku 1951 žije a pracuje v Praze.Věnuje se grafice, malbě, knižním ilustracím, známkové tvorbě a tvorbě exlibris. Jeho tvorba je vystavena v řadě věhlasných galerií a své zastoupení má i ve veřejných a soukromých sbírkách u nás i v zahraničí. Pro sběratele z celého světa vytvořil více než 300 exlibris, známé jsou jeho knižní ilustrace a poštovní známky. Uspořádal 160 samostatných výstav v ČR i zahraničí a účastnil se téměř tří set výstav, mimo jiné i mezinárodních bienále grafiky. Od roku 1995 je předsedou Sdružení českých umělců grafiků Hollar a o dva roky později také členem Evropské akademie věd a umění ve Vídni. Sehrál významnou roli ve vývoji českého umění v druhé polovině dvacátého století a patří ke špičce české moderní grafiky. Vladimír Suchánek za svou tvorbu získal 27 význačných ocenění a od roku 2006 je nositelem státního vyznamenání Medaile Za zásluhy III. stupně v oblasti umění.

Suché skály

Chráněné území v Českém ráji, vyhlášené v roce 1956,  má velikost 23 ha a nachází se v nadmořské výšce 430 – 500 m asi tři kilometry od Malé Skály a dva kilometry od Líšného při silnici Koberovy – Vrát. V minulosti byly známé jako Kantorovy varhany, dnes jsou také nazývány českými Dolomity.  Namaloval je malíř František Kaván a nazval je Suché skalí.

Jedná se o unikátní geomorfologickou lokalitu, která u nás nemá obdoby – nacházejí se v ní  nejtvrdší pískovce v celém Českém ráji a je oblíbeným terénem pro horolezce. Ti využívají toho, že se na nich může lézt, na rozdíl od Prachovských skal, i po dešti. Člení se na dvacet věží – k nejznámějším patří Hlavní a Sokolí. V roce 1965 byly Suché skály vyhlášeny národní přírodní památkou.

Suchý vrch

Nejvyššímu bod  Bukovohorské hornatiny schází do tisícimetrové výše pouze pět metrů a leží přímo na historické hranici Čech a Moravy asi šest kilometrů od Králík a sedm kilometrů od Jablonného nad Orlicí. Vede přes něj Jiráskova stezka.

Na vrcholu najdete Kramářovu chatu (pro veřejnost byla otevřena 6. 7. 1928), která byla od poloviny devadesátých let z důvodu nepodařené privatizace dlouhou dobu uzavřená, v roce 2003 dokonce vyhořela. Dlouhou dobu tak fungovala pouze rozhledna (k chatě byla přistavěna v letech 1930-1932). V letech 2011-2012 však proběhla kompletní rekonstrukce a obnovená chata je i s rozhlednou opět otevřena pro veřejnost.

Po červené značce asi po třech kilometrech dojdete k dělostřelecké tvrzi Bouda. Na Suchý vrch vede úzká silnička z Červenovodského sedla, kterým prochází silnice č. 11.

Jaromír Fridrich; redakce