Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno V (pokračování)

Vertex

Společnost patří dlouhodobě mezi největší zaměstnavatele nejen na Litomyšlsku, ale i v okrese Svitavy. V Litomyšli sídlí podnik od roku 1950, zaměřuje se na zpracování skelných vláken. Vyrábí sklovláknité textilie pro stavebnictví, výztuže omítek a zateplovací systémy. Litomyšlská společnost je od roku 1998 součástí nadnárodního koncernu Saint-Gobain.

Vesec

Nenápadná obec poblíž Sobotky (25 popisných čísel) patří mezi nejcennější soubory lidové architektury u nás – v roce 1995 byla vyhlášena památkovou rezervací. Její prostředí ve velké míře využívají filmaři. Z bohaté filmografie obce vybíráme ty nejznámější. Odehrává se zde celý film Vzbouření na vsi (1949 – režie Josef Mach). Z filmu Přijela k nám pouť (1973 – režie Věra Plívová-Šimková) to jsou všechny záběry kolotoče, jednotlivých domů a dětí. Režisérka Marie Poledňáková sem umístila scény s hasičskou stříkačkou Máňou a obchodu se smíšeným zbožím v komedii Jak dostat tatínka do polepšovny (1978). Ve filmu Jára Cimrman ležící spící (1983 – režie Ladislav Smoljak) jde o scény příchod do Liptákova, Muzeum peří v roubeném domě u rybníka, hodina tělocviku a skupina turistů s průvodkyní na návsi či záběr křížku za vsí. V životopisném filmu Putování Jana Amose (1983 – režie Otakar  Vávra) byl uprostřed návsi postaven dřevěný kostel a ráz vesnice připomínal 17. století. V populární komediální pohádce S čerty nejsou žerty (1984 – režie Hynek Bočan) si sem Petr Nárožný v čele vojska přišel pro Petra Máchala, kterého hrál Vladimír Dlouhý. Vznikala zde pohádka Žabí princ 1991 – režie Juraj Herz). Ve filmu podle knižní předlohy a scénáře Haliny Pawlovské Díky za každé nové ráno (1994 – režie Milan Štaindler) se ve Vesci točila zimní scéna příjezdu na svatbu na Podkarpatskou Rus.

Byly tu však i kamery České televize, která sem jezdila točit některé příběhy Bakalářů. V Nemocnici na kraji města po dvaceti letech (2007 – režie Hynek Bočan) šlo o příjezd Králové (Jana Štěpánková) a Čeňkové (Eliška Balc erová) na chalupu k dceři.

Veselovský Martin

Hlas známého moderátora a rodáka z Vrchlabí (26. září 1972) poprvé zazněl na rozhlasových vlnách (Radio Klub Hlas Ameriky a Evropa 2, 1992-1999). Jeho televizní kariéra začala v roce 1995 na Primě (pořad SOS), v letech 1998 – 2002 moderoval talkshow Áčko televize Nova, kde pak po Janě Bobošíkové převzal prestižní  publicistický pořad Sedmička (2004-2006). V roce 2008 se stal moderátorem publicistického pořadu České televize Události, komentáře. Z něj však spolu s Danielou Drtinovou v březnu roku 2014 odešel a oba  rozjeli projekt videotelevizního diskusního pořadu DVtv pro online deník Aktualně.cz.

Až do roku 2014 byl slyšet i v Radiožurnálu, kde od roku 2000 moderoval pořady Nad věcí, Radiofórum a Dvacet minut. Za svou novinářskou práci získal řadu ocenění, např. Cenu Ferdinanda Peroutky (2015) a Cenu Karla Havlíčka Borovského (2014).

Veselovský Zdeněk, prof. RNDr., DrSc.

Rodák z Jaroměře (26. srpna 1928) byl významným českým zoologem, biologem a etologem, v letech 1959-1988 ředitelem zoologické zahrady v Praze – Troji. Byl členem četných mezinárodních ochranářských institucí, autorem 31 populárně vědeckých knih i učebnic a  spoluautorem  sedmi publikací. V Československu založil nový obor – etologii, tj. nauku zabývající se životními projevy a chováním živočichů. Byl prezidentem českého fondu EU pro záchranu vydry.

Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a získal doktorát (1951)  na základě disertace Srovnání dvou kachních rodů Anas a Aythya. Postupně se  vypracoval  ve světově uznávaného zoologa a mnohokrát studijně pobýval  v Asii, Austrálii, Jižní Americe a v řadě zemí Evropy. V letech 1964-1976 byl předsedou a poté čestným  členem Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad (IUOZG), řadu let zastupoval Československo  v mezinárodních ochranářských organizacích (SSG), byl i čestným členem České ornitologické společnosti (od roku 1974 předseda).

Zabýval se studiem vyšších obratlovců. V roce 1985 přispěl k poznání úlohy hormonů v chování živočichů. Jeho vědecké práce byly oceněny stříbrnou a zlatou medailí Řehoře Mendela za zásluhy v rozvoji biologických věd.

V Jaroměři zkoumal místní zvířenu, zejména ptactvo.  Vedle vědy se zajímal také  o vážnou hudbu, výtvarné umění, tenis, plavání a fotografování. Svými vzpomínkami přispěl do jaroměřských gymnasiálních almanachů  v roce 1969 a 1994. Zemřel 26. listopadu 2006 v Praze.

Veselý kopec

Původní osada na tomto místě byla založená v polovině 16. století, kdy v Železných horách docházelo ve větším rozsahu ke stavbě zemědělských sídel. Postupem staletí většina původních roubených chaloupek na Veselém Kopci zanikla, případně zásadním způsobem změnila podobu. Na přelomu 60. a 70. let 20. století se díky iniciativě tehdejšího okresního konzervátora Luďka Štěpána ze Zaječic stal Veselý Kopec místem, kam byly přenášeny památky lidového stavitelství ohrožené na původním místě. V roce 1972 byla návštěvníkům zpřístupněna první expozice. Tento rok se tak stal datem vzniku nynějšího Souboru lidových staveb Vysočina, který kromě tohoto kouzelného místa spravuje ještě památkovou rezervaci lidové architektury Betlém v Hlinsku.

Expozice lidového stavitelství na Veselém Kopci využívá přirozeného krajinného prostředí, přenesené stavby vytvářejí volně rozptýlenou zemědělskou osadu. Vybavení roubenek je datované do období od poloviny 19. století do poloviny 20. století. Kromě zajímavých expozic s ukázkami bydlení a hospodaření drobných zemědělců zde naleznete i jedinečnou kolekci technických památek na vodní pohon: mlýn, olejnu, pilu, stupník na tříslo, varnu povidel. Jedinečnou stavbou je například čtrnáctiboká  stodola přenesená ze Sádku u Poličky. Podobně velká mnohaboká (polygonální) stodola se již na území České republiky nenachází. Pozornost jistě zaslouží i drobnější stavba – haltýř, který se nachází u jediné původní usedlosti. Malý roubený domeček byl postaven nad studánkou, má dvě části. Do jedné obyvatelé chodili pro pitnou vodu, ve druhé části pak chladili potraviny (mléko, máslo, smetanu apod.). Potraviny se kladly na dřevěnou podlážku, přes níž protékala voda ze studánky. Tato část haltýře je opatřena zamykatelnými dvířky. Roubený haltýř je posledním svého druhu dochovaným na Hlinecku.

Expozice lidového stavitelství na Veselém Kopci nyní patří k nejnavštěvovanějším památkám Pardubického kraje. Půvabné místo poblíž Hlinska vyhledávají i filmaři. Natáčela se zde například pohádka o Lotrandovi a Zubejdě, Nesmrtelné tetě nebo záběry pro oblíbený seriál Cirkus Humberto.

Veverkové František a Václav

Bratranci, vynálezci ruchadla, které výrazně zefektivnilo a usnadnilo těžkou práci zemědělců. Vylepšený pluh vyoral první brázdu po tříletých pokusech  a vylepšování tzv. záhonového pluhu v roce 1827 v Rybitví. Ruchadlo, jak ho vynálezci pojmenovali, půdu odkrajovalo, rozrušovalo, drolilo a obracelo a znamenalo daleko hlubší orbu. Autorem nápadu byl rolník František, který se narodil 3. března 1799, vše zrealizoval ve své dílně kovář Václav, který byl o devět let starší (nar. 10. prosince 1790). O ruchadlo byl okamžitě veliký zájem, Veverkové ho vyráběli v omezeném množství. Později se s jejich souhlasem výroby ujala slévárna Václava Svobody v Třemošnici-Hedvíkově  a o prodej se staral Karel Podhajský z Bohdanče. Veverkové se však vůbec nezajímali o chránění svého vynálezu, který nepatentovali. Toho v Cholticích využil hospodářský úředník Jan Kainz, který u zdejšího kováře Jana Pechmana nechal nový pluh vyrobit a pod svým jménem ho v roce 1832 poslal na hospodářskou výstavu do Prahy. O původu vynálezu se pak vedl letitý spor, uznání se však jejich praví autoři za svého života nedočkali. Přestěhovali se z Rybitví –  František do Břehů u Přelouče a Václav do Bukoviny nad Labem – oběma zde vyhořela stavení a nakonec zemřeli ve veliké bídě během jediného měsíce – v únoru 1849. František Veverka je pohřben v Přelouči, Václav Veverka v Dřítči.

Jejich autorství vynálezu ruchadla bylo prokázáno v roce 1883. V září tohoto roku jim byly při velké národní slavnosti odhaleny pomníky v Pardubicích a Rybitví.  Odhalení pomníku a velké slavnosti využil ing. František Křižík a instaloval zde elektrické osvětlení – Pardubice se staly prvním venkovským místem v Čechách s obloukovými lampami.

Věk František Ladislav

Hlavní postava románu Aloise Jiráska, národní buditel vlastním jménem Hek se narodil 11. dubna 1769 v Dobrušce, jeho otec byl zámečník. Mladý František začal základní školu navštěvovat v Dobrušce, ale dokončil ji v Praze (1782), kde žil od roku 1779. Při následném studiu na piaristickém gymnáziu navázal první kontakty se skupinkou českých vlastenců.

V polovině osmdesátých let se vrátil do Dobrušky, protože musel převzít kupecký obchod svého otce, v němž kromě prodeje zboží denní potřeby půjčoval i české noviny a knihy. Později zde zřídil i externí pobočku Kramériova vydavatelství Česká expedice. Do roku 1806 nahromadil přes 3284 svazků, obsahující mj. filosofická, přírodovědná a historická díla. Snažil se o vznik českého divadelního představení, ale tento plán mu nebyl opočenskou vrchností povolen.

V roce 1792 se oženil s Marií, dcerou faráře Josefa Ježka z Kyšperka (dnešní Letohrad). 9. května 1806 jeho dobře prosperující obchod při velkém požáru města vyhořel. Téhož roku v Dobrušce začal působit Kaplan Josef Liboslav Ziegler, který se Hekovi stal dlouholetým přítelem a vlasteneckým spolupracovníkem. Hek byl v roce 1811, stejně jako množství dalších lidí, výrazně finančně poškozen devalvací měny při rakouském státním bankrotu. V roce 1821, po smrti své ženy, prodal zbytky svého majetku v dražbě a z Dobrušky odešel. Po té mj. působil v saském Herrnhutu (Ochranově), kde pomáhal potomkům bratrských exulantů s překladem česky psaných listin do němčiny, epizodně žil ve Vamberku. Poslední léta svého života strávil u své provdané dcery Ludmily Šotolovské v Kyšperku, kde 4. září 1847 ve věku 78 let zemřel.

Věnná města

Čeští králové je od počátku 14. století odkazovali svým manželkám. Václav II. věnoval v roce 1305 Elišce Rejčce Hradec Králové, Chrudim a Vysoké Mýto, Rudolf Habsburský k nim v roce 1307 připojil Jaroměř a Poličku. Karel IV.  v roce 1363 Elišce Pomořanské Mělník, Václav IV. v roce 1399 Žofii Bavorské Dvůr Králové a v roce 1400 Trutnov, Jiří z Poděbrad v roce 1468 Janě z Rožmitálu Teplice (jen do roku 1475, po smrti královny Jany její syn Hynek město prodal), Maxmilián II. v roce 1569 Marii Španělské Nový Bydžov. Všechna města byla zdrojem důchodů českých královen – např. Eliška Rejčka disponovala v letech 1308-1318 pěti městy v zástavní hodnotě 40 000 hřiven stříbra. Každé město mělo mj. za povinnost dodávat na královský dvůr různé komodity – Hradec Králové bažanty, Chrudim pšenici, Vysoké Mýto pstruhy, Polička oves, Jaroměř lososy, Mělník víno, Dvůr Králové mřenky, Trutnov plátno, Nový Bydžov raky. Centrem věnných měst byl Hradec Králové, kde královny spolu s Mělníkem pobývaly nejčastěji. V roce 1603 byla vyčleněna z ostatních královských měst a dostala se pod správu zvláštního královského podkomořího. Politický a ekonomický vliv města po bitvě na Bílé hoře (1620) postupně ztrácela a jejich právní forma zanikla po vzniku samostatné Československé republiky (1918).

Z iniciativy vysokomýtského starosty Bohuslava Fencla se 30. března 1999 uskutečnilo ve Vysokém Mýtě první setkání zástupců devíti věnných měst, které dalo podnět k navázání užší a efektivní spolupráce. O deset  let později vzniklo dobrovolné sdružení Královská věnná města.

Je již tradicí, že se královská věnná města účastní veletrhu Infotour a cykloturistika v Hradci Králové – letos v březnu předváděla svoji pestrou nabídku v devíti dřevěných stáncích s červenou střechou.  Zároveň zde byly pořízeny fotografické portréty adeptek na titul královna věnných měst – nejvíce hlasů v internetové anketě získala Michaela Chotovinská z Prahy.

Věznice

Hradec Králové: Budova v centru města společná s budovou krajského soudu byla postavena v roce 1933 a do dnešní doby slouží k výkonu vazby. Od roku 1976 je její součástí areál na Pouchově, kde jsou odsouzení z nižších nápravných skupin, v dnešní době kategorie výkonu trestu odnětí svobody s dohledem. Ve vazební věznici pracuje celkem 339 zaměstnanců, z toho je 258 příslušníků vězeňské a justiční stráže, ostatní jsou občanští pracovníci.

Odolov: První odsouzení do areálu bývalého dolu nastoupili v roce 1993. Věznice je určena pro výkon trestu odnětí svobody odsouzených mužů starších 18 let, zařazených soudem k výkonu trestu do věznice s dozorem. Ubytovací kapacita je 300 míst, společné světnice mají průměrnou kapacitu 4,5 lůžka, největší má 11 lůžek.

Pardubice: Věznice vznikala na konci 19. století. Pojetí stavby bylo na svou dobu velice moderní, a proto byl její model vystaven na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Dnes má kapacitu 858 míst pro výkon trestu odnětí svobody odsouzených s ostrahou, jsou v ní zřízena i oddělení pro výkon trestu s dozorem a specializované oddělení pro trvale pracovně nezařaditelné odsouzené.

Valdice: Známý kartuziánský klášter založil v 17. století Albrecht z Valdštejna a v roce 1856 bylo rozhodnuto o tom, že v něm bude zřízena centrální věznice pro tresty od 10 let po doživotí. Mezi prvními trestanci byl známý loupežník Babinský. Od roku 1948 do roku 1990 sem byli umísťováni odsouzení zařazení do III. nápravně výchovné skupiny. V této době zde bylo 2700 odsouzených, po roce 1990 jejich počet klesl na 500. V současné době je to věznice s ostrahou a zvýšenou ostrahou. Má kapacitu 1097 míst, včetně 48 míst pro doživotně odsouzené a odsouzené, u nichž je nutná zvýšená detence.

Věžák

Rybník, který patří v Českém ráji k nejkouzelnějším.  Devítihektarovou plochou je největším v tzv.Podtrosecké soustavě, kam patří i Nebák, Krčák a Rokytňák. Kolem něj vede  Věžickým údolím žlutá turistická stezka a na skalních věžích je překrásná vyhlídka přístupná malou pěšinou od hráze. Ne nadarmo se díky své jedinečné přírodní scenérii stal námětem mnoha malířů a fotografů. Režisérka Marie Poledňáková zde natáčela některé scény filmu Jak dostat tatínka do polepšovny.