Je policejní vyjednavač. A chce zůstat v anonymitě. Nechtěl prozradit nic bližšího ani o metodách své práce ani o kolezích. „Nemůžu si dovolit jakkoli ohrozit svou práci, rodinu…“ říká koordinátor policejních vyjednavačů v Libereckém kraji.

Onen muž ve Smržovce nejprve svůj sebevražedný úmysl oznámil na tísňovou linku 112, pak ale odmítal s policisty i záchranáři mluvit. Jak takového člověka přimějete, aby s vámi komunikoval?
Musíte to nechat na něm. Na to, jak v takové situaci postupovat, je sice jakési know – how, ale zároveň je to individuální problém, který musíte nejprve zjistit. Nechci to víc upřesňovat. Dá se říct, že nejdůležitější je aktivně naslouchat.

V tomto případě jste s potenciálním sebevrahem hovořil více než tři hodiny, než slezl ze zábradlí viaduktu. O čem jste celou tu dobu hovořili?
V takové chvíli hovoříte o všem, o celém životě, o rodině. O tom, co má rád, co ho trápí. Řeknete mu třeba svůj vlastní problém, bývají podobné. Ten člověk vám dává nitky, kterých se musíte chytat, a postupně je rozplétat. Tomu právě říkáme aktivní naslouchání.

Jsou ale sebevrazi, kteří se s nikým nebaví. Prostě se rozhodnou a čin beze svědků vykonají. V tomto případě ten muž nejprve zavolal na tísňovou linku, tedy se asi dožadoval pozornosti?
Ano, jsou lidé, kteří nechtějí publikum. Ale je mnoho těch, kteří se pro svůj čin rozhodnou, proběhne emoční vlna a pak si to rozmyslí. Třeba si kladou podmínky nebo ultimata, což bylo i v tomto případě.

Jak na taková ultimata reagujete. Ustupujete jim?
Jsou přání, která splnit můžete, a jsou taková, která realizovat nelze. Je to podobné jako s dítětem, které se mermomocí dožaduje, abyste mu něco koupili. Musíte se pokusit mu vysvětlit, že něco jde, a něco ne. Musí vidět, do jaké situace jsme se společně dostali.

Kolik máte za sebou takových rozhovorů?
Celkem jsem za kariéru absolvoval asi patnáct případů. Nejednalo se jenom o sebevrahy, ale také o únosce nebo vyděrače, kteří si vzali někoho jako rukojmí a hrozila újma na zdraví. Za poslední dva týdny jsem řešil dva případy. Kromě toho smržovského jsem hovořil s mužem, který byl v krizi a svému zaměstnavateli vyhrožoval, že se zastřelí. Tady bylo vůbec nejhorší navázat s ním kontakt.

Už se vám stalo, že vaše mise byla neúspěšná, že se vám nepodařilo sebevraha nebo vyděrače od záměru odvrátit?
Musím zaklepat na zuby, zatím jsem měl stoprocentní úspěšnost. Každopádně ke spoustě krajních situací by nemuselo docházet, kdyby lidé začali osobní krizi řešit včas. Není žádná ostuda vyhledat pomoc odborníka, psychologa nebo i psychiatra. Přijít za ním a říct, mám tenhle problém, pomozte mi, jak z toho ven?

Jak se po takovém stresujícím výkonu zotavujete?
Relaxuji sportem a spánkem.

Máte za tuto speciální práci nějaký rizikový příplatek, třeba jako dělníci, kteří pracují v nebezpečných provozech?
Ne. Jsem řadovým zaměstnancem Policie ČR a práci vyjednavače dělám jaksi navíc a zadarmo. Ne pro každého musí být finanční efekt motivující. Tahle práce mě baví, je to můj koníček.

Jak jste se k ní dostal? Co musí udělat člověk, aby se stal policejním vyjednavačem?
Zaprvé musíte pracovat u policie, projevit zájem a předvést něco, co zaujme toho, kdo se tím zabývá. Já jsem byl nejprve sedm let řadový policista. Poté, co jsem byl vybrán a doporučen, čekal mě speciální výcvik u Útvaru rychlého nasazení. Svoji kvalifikaci stále prohlubuji, každé dva roky musím licenci obhajovat. V dnešní době si už do týmu vyjednávačů vybírám kolegy sám. Měl jsem možnost podívat se na práci vyjednávačů i v jiných zemích, mám zkušenosti z Francie, Lotyšska a Ruska a jsou pro mě velice cenné a přínosné.

Pracují jako vyjednavači i ženy? Říká se, že jsou komunikativnější a schopné větší empatie…
Ano, jsou ženy vyjednavačky, je jich však méně než mužů vyjednavačů. Ale kdo je lepší, nejde takto obecně říct. To je na individuálních schopnostech. Každopádně ženy absolvují stejný výcvik.