Na rozhovoru jsme se domlouvali vlastně celé léto, ale pořád jste neměla čas. Máte tolik pracovních povinností?
Byla jsem na Moravě, měla jsem koncerty, představení na letní scéně a také jsem se připravovala na představení, které jsme začali zkoušet v září. Je to pro mě obzvlášť těžké, protože se jedná o takový slovní ping-pong dvou žen. Naučit se padesát stran textu mi dá padesátkrát víc práce než českým hercům. Zpočátku jsem odhodlaná, ale pak se začne zkoušet a já se dostanu do fáze, kdy si říkám: „Proč jsem vůbec herečka? A proč jsem do toho šla?!“ Bojuji třeba se zájmeny, jako jsou to, si, se, jsem z toho zoufalá. Ale jakmile se představení rozjede, trochu se uklidním. Každé je ale velká výzva a zároveň strašně moc práce. Kromě toho, že zkouším každý den, se také starám o svou nadaci, mám různá focení, rozhovory… Navíc jsem zrovna v den, kdy jsme se měli sejít, onemocněla. Vracela jsem se z Trenčína a dala jsem si u dálnice hamburger. A to jsem neměla dělat.

Co vám pomáhá, když cítíte, že je toho na vás zkrátka moc?
Jsem člověk, který potřebuje hodně spánku. Spánek je pro mě lék, stejně jako smích. Když se člověk dlouho nesměje, začne mu být psychicky špatně. Někdy jsem schopná spát i třináct hodin. Teď, když jsem byla nemocná, jsem prospala tři dny.

Ačkoli si telefonujeme už od léta, sešli jsme se na podzim. Máte ho ráda?
Po pravdě ani moc ne. Miluju spíš jaro. A také opravdickou zimu, i když ne ve městě. To se odpoledne vracíte ze zkoušky, je mokro, škaredo a tma. Lépe je na venkově. Už dlouho se chystám s kamarádkou Monikou Navrátilovou fotit pobřeží v Bretani a ve Španělsku v zimě, moře je v tomto ročním období nádherné, pobřeží liduprázdné. I když mám ho ráda i v létě, ale bez návalu turistů. Být jako šunka mezi dvěma krajíci chleba – to vážně nemusím.

Za kým do Francie jezdíte?
Mám tam celou rodinu. Maminku, sestru, bratry, sestřenice, strýce. Mám tři sestry, jedna už bohužel zemřela, a nevlastního bratra. Ten má pak další tři nevlastní bratry, ale všichni jsou, jako by byli moji vlastní. Trávili jsme hodně času spolu, vzpomínám si, že u stolu seděl tatínek vždy v čele, na jedné straně vedle něj moje maminka, na druhé jeho druhá partnerka a nás sedm dětí. Ráda na to vzpomínám. Bohužel je moc často nevídám, mám moc práce. Ale vím, že když za nimi pojedu, nebudu tam pracovat. Text si s sebou sice vezmu, jenže se nakonec na něj ani nepodívám. Já se znám. Smích.

Proč jste se kdysi rozhodla, že Nadace Archa Chantal bude financovat zrovna vylepšování dětských oddělení v nemocnicích?
Byla jsem vychována v tom, že musím pomáhat těm, kteří to potřebují. A když jsem v dobách komunismu přišla do Československa a musela jít do nemocnice, byla jsem úplně zděšená. Nemohla jsem mít ještě nadaci, ale pamatuji si, že jsem pašovala pro lidi kolem sebe léky, které tu nebyly k dostání, literaturu, hudbu, filmy… Hlavně mi šlo o to, abych byla užitečná. Po revoluci jsem chtěla pomáhat právě dětským oddělením, protože Vladimír byl malý a já jsem cestovala s divadlem po celém světě. Když jsme byli třeba v Austrálii a on byl nemocný, vybírala jsem takovou nemocnici, kde by se cítil dobře. Nikdy jsem si ale nemyslela, že budu mít nadaci. Myslela jsem, že si jen obleču montérky a budu pomáhat malovat dětská oddělení. Teď, když se do toho dáme, předěláme rovnou celé oddělení. Lékaři mi potvrdili, že námi vytvořené prostředí, jako je třeba zoologická zahrada, cirkus, loutkové divadlo, loď a podobně, zlepšuje léčbu. Rodiče dávají děti do barevného světa, kde mají hračky a trošku zapomínají na stesk po domově i na svou nemoc. Psychika je totiž pro uzdravení strašně důležitá.

Slavíme 30 let od pádu komunistického režimu u nás. Jak vzpomínáte na listopad 1989? Kde vás zastihla sametová revoluce?
Vladimírovi byly čtyři měsíce a zrovna jsme byli v Itálii. Když jsme se dozvěděli o 17. listopadu, Bolek rozhodl, že balíme a jedeme domů. Vzpomínám si na tu euforii. Už pár let předtím jsem cítila, že se něco stane a že to tady jednoho dne exploduje. Všichni mi sice říkali, že tady žádná revoluce být nemůže, že Češi nejsou jako Francouzi, ale já jsem to tušila. Takže když to konečně prasklo, nebyla jsem nijak překvapená, Vzpomínám si, že ačkoli jsem nerada používala kočárek, radši jsem Vladimíra nosila na těle, tak v listopadu jsem ho měla, protože byla zima. Pamatuji si, že jsme s Bolkem chodili od divadla k divadlu s Vladimírem v kočárku až do půlnoci, někdy až do rána. Nepřála jsem si, aby moje dítě vyrůstalo v komunistické zemi, takže revoluce přišla v pravý čas. Byla jsem šťastná. To, že se Vladimír narodil v roce 1989, je pro mne symbolické, navíc 5. července, tedy v den, kdy byl o rok později Václav Havel zvolen prezidentem.

To znamená, že váš syn Vladimír letos v červenci oslavil 30. narozeniny. Stačila jste si užít jeho dětství?
To určitě ano. Měli jsme těžká období, například když jsem zkoušela a hrála v Hradci Králové a pendlovala mezi Brnem a Hradcem, později mezi Brnem a Prahou. Najezdila jsem i deset tisíc kilometrů měsíčně. Naštěstí jsem měla chůvu, která je dodnes jako Vladimírova druhá máma. Ale když jsem byla s ním, starala jsem se jen o něj, o nic jiného. Musela jsem pracovat, ale on byl pro mne vždy na prvním místě. Jednou jednou měla pár dní volno a slíbila mu, že ty dny budou jenom jeho. Když pak zazvonil telefon, vzal to a já slyším: „Ano, máma je doma, ale ne, nedám! To jsou moje dny!“ A spokojeně položil sluchátko.

Bylo těžké se vyrovnat s tím, že se brzy osamostatnil?
Nebylo, mám pochopení pro potřebu být samostatný. Navíc se nestěhoval moc daleko – kdyby odešel třeba do Ostravy, bylo by to těžší. Teď máme období, že se nevidíme třeba 14 dní, a to bydlíme opravdu kousek od sebe. Hodně pracuje, točí, hraje a i já zkouším a mám toho plnou hlavu. Takže si semtam jen zavoláme. Ale abych se vrátila k otázce. Problém s tím, že se osamostatnil, jsem neměla. Když někoho miluju, tak mu přeju, aby byl šťastný. A když je šťastný, jsem taky šťastná. Je pravda, že jsem měla strach, jak to zvládne, to ano.

S jeho tátou Bolkem Polívkou máte pořád dobrý vztah bez hořkosti?
Máme skvělý vztah. K čemu by nám byla hořkost? Prožili jsme spolu krásnou část života. Samozřejmě to období kolem rozchodu nebylo jednoduché. Člověk jaksi předpokládá, že svatba je na celý život. V Česku jsem zůstala jenom proto, že jsme měli Vladimíra. Měla jsem práci, dokázala jsem se uživit a neměla jsem důvod odejít. I když chvilku jsem uvažovala o tom, že se budu muset vrátit do Francie. Předtím jsem totiž hrála jenom s Bolkem, a když jsme spolu skončili, najednou jsem neměla práci. Ale ta přišla, a já jsem tak mohla dát Vladimírovi šanci, aby měl svoji rodinu celou – otce, dvě starší sestry a pak ještě další tři sourozence. Stejně jako já kdysi. Rodina je pro život dítěte důležitá.

Podle vašich slov jste se s Bolkem seznámili kdysi v televizi v Ženevě a byla to láska na první pohled. Jak jste do té doby žila?
Byla jsem studentka divadelní akademie. Po ukončení školy jsem měla spoustu nabídek na hraní v divadle, ale já jsem nechtěla do angažmá. Potřebovala jsem být volná, sama rozhodovat, co budu dělat a s kým. Tančila jsem, dělala pohybové divadlo, byla jsem už rozhodnutá, že pojedu studovat do New Yorku, abych se zdokonalila. Před odjezdem jsem ale ještě točila film pro televizi, ale tehdy jsem potkala Bolka. A místo do Ameriky jsem jela do Brna.

Do socialistického Československa.
Ano. Ale víte co? Nikdy toho nebudu litovat. V životě můžu litovat některých věcí, třeba rozvodu, což je asi normální. Nemyslím si, že když se někdo rozvede, tak toho nelituje. Ale kdybych se měla rozhodnout znovu, kde a jak prožiju svůj život, tak to udělám stejně. Život v komunistickém Československu pro mne byl velkou zkušeností a školou života.

Jako dítě jste chtěla být automobilovým závodníkem. Tuto touhu jste přetavila ve svůj koníček. Ještě závodíte? A jaký největší úspěch máte za sebou?
Mrzí mě to, ale už nezávodím. A úspěch? To bylo každé kolo, které jsem zajela, a vylepšila si čas. A když jsem se dostala na stupně vítězů, bavilo mě pozorovat kyselé obličeje poražených mužů. Při závodech navíc bojujete nejen sám za sebe, ale za celý tým, váš úspěch je i jejich úspěchem, jako kdyby s vámi seděli v autě. Navíc se nikdy nesmíte vzdát, i když jste na posledním místě, musíte bojovat a vyčkávat na správný okamžik. Jsem znamením Lev, dravá šelma, takže čekání bylo pro mne těžké, ale nakonec jsem se to naučila.

Blíží se advent. Znamená pro vás konec roku čas bilancování?
Nad tím přemýšlím každý den, na to nepotřebuju konec roku. Myslím, že každý den si říkáte, proč jste udělal tohle a neudělal tohle…

Jak je budete letos slavit Vánoce?
Jako každý rok, zase s rodinou. Vladimír je na tradice extrémně háklivý. Z toho mám velkou radost, protože vím, že to ve svém životě bude chtít předat dál. Neslavím Silvestr a podobné svátky, důležité jsou jen dva – narozeniny a Vánoce. Na Vánoce celý dům voní, všude jsou krásné dekorace, vládne pohoda. Musíme mít stromeček veliký až do stropu, Vladimír postaví betlém. To je okamžik, který zbožňuju. On dodnes, i když je mu třicet, staví každý rok betlém. A já vím, že to jednou naučí i svoje děti. Vánoční tradice držíme ne proto, že musíme, ale že chceme. Neperu záclony jenom proto, že budou svátky. Vyperu je, když je to potřeba. Důležité je, abychom se všichni sešli. Zapálíme oheň v krbu a jsme spolu.

Co na Štědrý den vaříte?
Respektuji některé české tradice. Pro Bolka byl kdysi důležitý bramborový salát. Trvalo mi asi tři roky, než jsem se ho naučila dělat jako jeho maminka, a připravuji ho dodnes. Jen místo kapra jíme mořské ryby a ústřice. Na Boží hod peču kachnu na medu a na Štěpána, kdy se zase sejde celá rodina, máme na stole boeuf bourgignon. Ale důležité není ani tak, co jíte, jako s kým to jíte.

Před šesti lety jste podruhé překonala rakovinu. Nelekla jste se jí, ale odmítla jste změnit svůj životní styl, třeba přestat kouřit. Proč?
Onemocněla jsem, dobře. Bojovala jsem, protože rakovina byla můj protivník, ale nechtěla jsem zůstat doma, myslet na to, že jsem nemocná, a trpět. Potřebovala jsem opak. Když skončilo ozařování, zeptala jsem se lékařky, jestli můžu pracovat, i když jsem byla hodně unavená. Ona mě varovala, že budu vyčerpaná, ale řekla mi, že jestli se na to cítím, tak můžu. Z nemocnice jsem šla rovnou hrát divadlo. A to mě zachránilo. Navíc jsem hrála představení Šest tanečních hodin v šesti týdnech, kde má hlavní postava rakovinu, takže jsem mohla tu svou zkušenost použít. Samozřejmě jsem měla kolem sebe lidi, kteří mi radili, že musím zvolnit, jíst jinak, nekouřit… Ale já říkám: „Podívejte se, je to jednoduché, já chci žít! Nechci žít tím, že jsem nemocná a můžu být nemocná opět. Nechci přežívat, ale užívat si života. Co se má stát, to se stane, a já si chci udělat v životě radost. Chci pít dobré víno, jíst dobré jídlo a chci si dát cigaretu. Tečka.“

 Chantal Poullain

Chantal Poullain*narodila se 17. srpna 1956 ve francouzské Marseille.
*absolvovala divadelní akademii v Ženevě, studovala v Anglii, zahrála si v několika francouzských a švýcarských televizních filmech
*ve 22 letech ale potkala v Ženevě Bolka Polívku, se kterým odjela do Československa. Tady s ním začala v brněnském Divadle Na Provázku uvádět slavnou hru Šašek a královna, která byla také zfilmována.
*hostovala v Klicperově divadle v Hradci Králové, hrála v Národním divadle a v Divadle Ungelt.
*vystupuje také se svými šansony.
*objevila se ve filmech Kopytem sem, kopytem tam, Král Ubu, Vyhnání z ráje nebo Zlatý podraz, znáte ji i ze seriálu Ordinace v růžové zahradě.
*v současné době ji budete moci vidět v představení Rebelky, což je francouzská tragikomedie s nádechem burlesky. Premiéra bude 15. listopadu v Brně v Divadle Bolka Polívky a 21. listopadu v Praze ve Studiu Dva na Perštýně.

Kalendář Proměny

Vychází každý rok na podzim a známé osobnosti se v něm, leckdy překvapivě, převtělují do filmových rolí. „Spolu s Petrem Kurečkou, fotografem naší nadace, hledáme nejen fyzickou podobu, ale i schopnost zahrát postavu, ve kterou se má člověk proměnit,“ říká Chantal Poullain. „Třeba já nejsem podobná Avatarovi, ale v novém kalendáři jsem vyfocená právě jako on, protože ten film zbožňuji. Můj sen je být Avatarem – klidně hned zítra. Masku mi před focením sice dělali čtyři hodiny, bylo to peklo, ale doufám, že ta fotka stojí za to.“ Kalendář vydává Nadace Archa Chantal a jeho koupí podpoříte její projekt. Více na: www.kalendarpromeny.cz