Kliknutím zvětšíteBudoucí významný kněz a řeholník Augustin Schubert se narodil 14. května 1902 jako druhorozené dítě a první syn prostějovského německého rodáka Václava Schuberta, zaměstnaného jako železniční úředník, a jeho o osm let mladší české manželky Anny. Při křtu dostal jméno František (Augustinem se stal až v dospělosti po přijetí do augustiniánské řehole).
Cesta k řeholnictví
Rodina, k níž patřila ještě Františkova o čtyři roky starší sestra Kamila, žila na Žižkově, což v té době byla spíše chudší předměstská čtvrť dělníků a drobných živnostníků, což ovlivnilo mnohé Františkovy pozdější postoje. Na Žižkově absolvoval německou základní školu, poté vystudoval gymnázium ve Štěpánské ulici a v roce 1921 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.
Tam začal navštěvovat katolickou studentskou skupinu Staffelstein, kterou založil Eduard Winterem. Šlo o oblíbenou organizaci sudetoněmecké mládeže, katolíků a intelektuálů s mnoha besedami například s německými teology.
„Ve skupině měl možnost prohlubovat svůj duchovní život a přemýšlet o něm. Staffelsteineři totiž kladli veliký důraz na duchovní obnovu a autentické prožívání víry. Centrálním bodem bylo slavení mše – každou první neděli v měsíci slavili eucharistii, tzv. Staffelsteinsonntag, což bylo pravidelné setkávání se při stolu Páně, jež se konalo mimo jiné u Sv. Tomáše na Malé Straně,“ píše o Augustinu Schubertovi ve své diplomové práci katolický autor František Futera.
Ten vidí ve skupině zárodek budoucího Schubertova kněžství a řeholnictví, které započalo v roce 1924 právě u Svatého Tomáše v klášteře augustiniánů. Schubert tam nastoupil po obhájení dizertační práce o sociálním díle Petra Chelčického a po svém promování na doktora filozofie.
Činovník Orla
Na kněze byl vysvěcen v lednu 1929 a ještě téhož roku byl zvolen převorem a administrátorem u sv. Tomáše. Stal se tak odpovědným duchovním správcem čtyřtisícové farnosti, kazatelem i zpovědníkem a brzy se zařadil mezi nejznámější české kazatele nejen v pražských kostelích, ale i na českých a moravských poutních místech.
Svůj vliv na to měla i jeho činnost v katolické sportovní organizaci Orel, celým názvem Jednota Čs. Orla, kam vstoupil po svém vysvěcení na kněze a brzy se stal jejím župním vzdělavatelem. „Této funkci se věnoval velmi poctivě, pořádal přednášky, pobožnosti, výrazně se podílel na všech akcích té doby,“ uvádí web Orla.
V krizovém roce 1938 se Orel začal připravovat na válečný stav a rozšiřoval branné zálohy, Mnichovská dohoda ale nakonec nařídila Československu odstoupit pohraniční oblasti Německu.
„Národ prohrál boj, ve kterém nesměl tasit kordy. Porážka tato přišla nečekaně pro lid, který byl ochoten obětovati vše, a více než co jiné nám svírá hrdlo pomyšlení na skutečnost, že jsme ani krajním odhodláním k sebeobětování pro záchranu vlasti nemohli zabrániti tomu, co přišlo…“ napsal tehdy Schubert do Orlického věstníku.
Proti okupantům
Po okupaci zbytku Československa se Orel i jeho župní vzdělavatel zapojili do odbojového hnutí. Starosta Orla Jan Šrámek odešel do exilu a přidal se k československé exilové vládě v Londýně, místní buňky v protektorátu se shromažďovaly pod vedením župních náčelníků a byly v kontaktu s vojenskou odbojovou organizací Obrana národa. Schubert sám představoval hlavní spojku Orla s Ústředním vedením odboje domácího, tedy se zastřešujícím orgánem českého odboje.
Dne 30. srpna 1940 ho zatklo gestapo pro údajnou vlastizradu. „Máme proti němu tolik materiálu, že s jeho návratem nemusíte počítat. Štve na kazatelně, kazí mládež a podrývá říšskou myšlenku,“ vzkázali zatýkající úředníci řeholníkům.
Možných důvodů zatčení bylo podle Františka Futery několik. Schubert byl Němcům nebezpečný jako oblíbený kostelní i poutní kazatel, nechal například odsloužit mši za uvězněné české vysokoškolské studenty a tichou manifestací odporu proti okupaci se stala i srpnová tradiční pouť na Hoštýn, která jen krátce předcházela zatčení a již Schubert vedl.
Vyšetřovací spisy však podle Futery nejčastěji citují výrok, který měl řeholník pronést před svědky 15. března 1939, když pozoroval příjezd okupační armády do Prahy: „Podívejte, to se sem valí hnědé bahno!“
Tento výrok udal podle Futery bohužel opět kněz, německý převor Maltézských rytířů Werner Bobe, který byl ochotným a dobrovolným donašečem gestapa. Informaci o Schubertových slovech získal zřejmě zprostředkovaně od dalšího maltézského rytíře Heinricha Sachera, jenž měl být mezi lidmi stojícími kolem Schuberta ve chvíli, kdy inkriminovanou větu pronášel.
„Udání, které Bobe poskytl, velice ulehčilo úřadům hledání důvodů, proč zatknout všemi oblíbeného kazatele od svatého Tomáše. Jak je patrné z vyšetřovacího spisu, byl Schubert místním říšským úřadům trnem v oku. Ve spisu můžeme číst: Schubert i Czerny, oba ryze německého původu, odložili německou národnost a stali se Čechy. Jako všichni renegáti byli i Schubert a Czerny zuřivými šovinisty nové národnosti a utiskovatelé každého německého hnutí v augustiniánském klášteře,“ uvádí Futera.
V Sachsenhausenu
Schubert byl tedy obviněn z urážky německé armády, ale vojenský ani civilní soud ho neodsoudily s tím, že důkazy jsou příliš slabé. Gestapu to nevadilo, protože pro tento případ mělo institut tzv. ochranné vazby (schutzhaft), umožňující držet nepřátelské osoby v časově neomezené vazbě i bez rozhodnutí soudu.
Z pankrácké věznice byl Schubert převezen do Malé pevnosti Terezín a odtud do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Tam se setkal s dalším význačným českým knězem – odbojářem Františkem Štverákem, rovněž drženým v ochranné vazbě. (Gestapo Štveráka zatklo v květnu 1940 na základě neopatrnosti jednoho z jeho odbojových spolupracovníků, který prořekl jeho jméno do odposlouchávaného telefonu. Protože se však farář ani po šestnácti brutálních výsleších k ničemu nepřiznal, nezískala německá policie dost důkazů k tomu, aby ho postavila před soud, a tak ho namísto toho poslala na základě uvalení ochranné vazby do koncentračního tábora, kde měl být zlikvidován.)
V době Schubertova příchodu do Sachsenhausenu se Štverák právě léčil z průstřelu plic, boku a ruky, utržených při pokusu dvou strážných v kamenolomu ho jako příliš zesláblého zavraždit. Štverák se s oběma vojáky i přes fyzickou slabost o pušku serval a po jejich odchodu dokázal i s prostřeleným bokem, ustřeleným palcem a kulkou v hrudníku několik hodin přežít, čímž udělal dojem na německého táborového lékaře, který se ho rozhodl vyléčit (svou roli sehrála i určitá rivalita mezi různými složkami SS v táboře, jež si navzájem prováděly zlomyslnosti).
Schubert Štveráka všemožně podporoval, bohužel ale nemohl tušit, že osud jim nakonec provede také zlomyslnost: těžce zraněného Štveráka nechal přežít a dožít se konce války, Schubertovi vyměřil čas daleko kratší.
Malý zázrak a smrt v Dachau
Dne 26. srpna 1941 byl augustiniánský převor zařazen do transportu do Dachau, kam nastoupil 5. září. V krutých podmínkách dokázal přežít ještě necelý rok a stal se i svědkem malého zázraku, když o velikonočním svatém týdnu roku 1942 uniklo dozorcům při nečekané šťáře, že kněží mají mezi kapesníky schovány posvěcené hostie.
„Nejoblíbenější zábavou trýznitelů byla prohlídka ubikací. Všichni vězni museli ven tak jak byli, bosí, nedostrojení a uvnitř baráku nastalo boží dopuštění. Prohlídka trvala několik hodin a vždy se našlo něco, co se dalo považovat za prohřešek a pokud ne, alespoň vězňům vzali i trochu toho klidného času, kdy museli přerovnávat a upravovat své světnice po prohlídce. Schubert společně s ostatními kněžími zažil velice těžkou chvilku 28. března 1942, tedy v období Svatého týdnu. Ve skříňkách na svém bloku a ještě na čtvrté světnici měli schované mezi papírovými kapesníky posvěcené hostie. Kněží se totiž snažili přijímat Tělo Páně každý den,“ píše František Futera.
Schubert a jiný kněz Hoffmann, s nímž sdílel společnou skříňku, trnuli hrůzou, co se stane, až strážní při prohlídce jejich poklad objeví. „Kontrola skončila a zatím se nic nedělo. Schubert se okamžitě přihlásil na úklid bloku a jako první vtrhnul do světnice a hnal se ke své skříňce. Po zběžné kontrole zjistil, že ve skříňce není nic. Proto začal rychle přehrabovat kapesníky ležící opodál. A jakoby zázrakem v nich našel neporušené oplatky, které unikly očím prohledávajících. S Hoffmannem se pak shodli na tom, že to byl vskutku zázrak, že se Pán Ježíš zachránil sám!“ uvádí Futera.
Brzy na to se ale na knězi začala projevovat špatná strava, bití a pobyt v nelidských podmínkách. Skoro celé dva roky byl vláčen po všemožných vyšetřovacích celách, byl ve třech věznicích a dvou koncentračních táborech. Několikrát ho povolali zpět do Prahy ke krutým výslechům. Jako kněz zažíval týrání, jež duchovní snášeli od svých věznitelů. Trpěl silnou tuberkulózou, na kterou se bohužel přišlo až poté, co si uhnal silnou kýlu a byl konečně poslán na vyšetření. Několik českých ošetřovatelů se jej pokusilo ještě zachránit, ale bylo pozdě. Dne 28. července 1942 podlehl srdeční slabosti. V současnosti probíhá proces jeho blahořečení.
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
