Odešel studovat do Prahy Vysokou školu zemědělskou a využil anonymity metropole. Navštěvoval místa, kde se scházela homosexuální komunita, pravidelně chodil do lázní Koruna.

PROBLÉMOVÝ MLADÍK

Po relativní svobodě v době studií přišly těžké chvíle v prvním zaměstnání v zemědělském odboru Výboru lidové kontroly ČSSR. Pohlednému mladíkovi nadbíhaly kolegyně a František se jejich odmítáním stal podezřelým.

O jeho odlišné sexuální orientaci se dozvěděl nešťastným způsobem ředitel jeho podniku:

„V práci jsem byl poměrně oblíbený, jenže jsem měl avantýru s jedním chlapcem, u kterého později diagnostikovali syfilis. Podle zákona musel takový člověk nahlásit lékaři všechny své intimní kontakty. Z ordinace mi volali do zaměstnání a dovolali se mému řediteli. Ten byl zvědavý, co se děje a doktor mu to jako soudruh soudruhovi na plnou hubu sdělil. Šeptandou se pak po celém úřadě rozneslo, že jsem teplouš. Atmosféra ochladla, ztemněla, ředitelka personálního útvaru, která do mne předtím byla zamilovaná, mě přestala zdravit, a k tomu se přidaly i různé další dopady.“

František se nakonec rozhodl ze zaměstnání odejít. Nedorozumění poznamenalo i vztah s jeho sourozenci: „Mají představu, že homosexualita je osobní rozhodnutí. Protože nečtou, tak nevědí, proč je člověk homosexuál. Myslí si, že jako homosexuál člověk žije, aby neměl starosti. Žije tak, protože je sobec.“

Osvětové články o tom, že homosexualita není deviace, ani věc volby, se začaly v médiích objevovat v 80. letech z iniciativy sexuologů Antonína Brzka a Jaroslava Zvěřiny. Noviny a časopisy však odmítaly zveřejňovat seznamovací inzeráty typu „Muž hledá muže“ či „Žena hledá ženu“.

Když Františkovi přišlo z novin odmítavé stanovisko s vyrozuměním, že od roku 1985 platí zákaz zveřejňovat homosexuální inzeráty, poslal stížnost k České národní radě. Dozvěděl se, že je to kvůli prevenci kriminality. Homosexualita bývala spojována s násilnými činy a podsvětím.

Někdy prošly inzeráty se skrytými vzkazy jako například „Hledám kamarádku na dovolenou. Značka: Naučím jazyky.“

TÉČKO A PEKÁČ

V Praze se mohli homosexuálové scházet ve dvou klubech – v „Pekáči“, což byl podnik U Petra Voka na Smíchově, a v „Téčku“ u Jungmannova náměstí. Uvolněnou atmosféru těchto podniků v letech 1983–1985 zachytila fotografka Libuše Jarcovjáková: „Já jsem od prvního dne věděla, že se mi to strašně líbí a že bych tam hrozně chtěla fotit,“ vzpomíná a dodává, že do klubu se nechodilo někoho sbalit, ale být na několik hodin sám sebou.

Fotila jen ty, kteří souhlasili. „Nechtěla jsem vyfotit někoho, kdo není srozuměný s tím, že bude na fotce z tohohle prostředí. To byl taky důvod, proč jsem všecko fotila bleskem. Abych byla viditelná. Přece jenom tam byla spousta lidí, kteří by opravdu nechtěli, abych jejich tajemství vynášela ven.“

Řada homosexuálů svou orientaci tajila a vedla dvojí život, někteří žili v „normálním“ manželství, což vedlo k jejich snadné vydíratelnosti například Státní bezpečností, která informátory z řad utajovaných homosexuálů získávala při „zátazích“ na veřejných záchodcích.

„Pamatuji si neskutečnou razii u Jiráskova mostu. Pracovní den odpoledne, léto, Jiráskův most obsypaný čumily, a tam vyvedená ze záchodků skupina asi osmi mužů s aktovkami,“ popisuje Libuše Jarcovjáková zážitek z doby normalizace: „To bylo něco tak ponižujícího! A s tím účelem to taky dělali.“

Libuše Jarcovjáková s fotografováním přestala, když si ji předvolala policie, aby své snímky poskytla kvůli vyšetřování vraždy. „Uvědomila jsem si, že to je obrovský problém, že já nemůžu ukazovat fotografie, které jsem pořídila v dobré víře, že budou sloužit mně a eventuálně těm lidem na fotkách. Už jsem vůbec nenašla sílu v tom pokračovat, protože jsem si uvědomila, jak je to ožehavé.“

Markéta Bernatt-Rezczyńská, Paměť národa