Kliknutím zvětšíteŽivot obou odvážných mužů byl nadmíru dobrodružný, a to nejen během válečných let, ale i potom. A také k nim byl v mnoha ohledech nespravedlivý. I když za to nemohl život sám, ale okolnosti a režimy, v nichž oba muži žili.
František Trejtnar, nositel čtyř Československých válečných křížů 1939, tří Československých medailí Za chrabrost, Československé medaile Za zásluhy 1. stupně a britských War Medal, 1939-1945 Star a Air Crew Europe Star, zemřel v zapomnění 4. prosince 1982 v Brně. Až po mnoha letech, více než dvě dekády po válce, mu byl připsán jeho největší úspěch coby stíhacícho pilota, když zásadně přispěl k ukořistění prvního letuschopného Focke-Wulfu Fw 190 nad britskou půdou.
Focke-Wulfu Fw 190:
Otto Špaček, držitel francouzského vyznamenání Croix de guerre se dvěma palmami, pěti Československých válečných křížů 1939, Československé medaile Za chrabrost před nepřítelem, Československé vojenské medaile za zásluhy I. stupně a britských vyznamenání The 1939–1945 Star, Atlantic Clasp, Air Crew Europe Star, Defence Medal a British War Medal, musel před komunistickým režimem utéci do exilu a nakonec prožil dlouhých 43 let v Kanadě.
Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátil domů a dokonce se oženil se svou předválečnou láskou, s níž se sešel po více než půlstoletí. Jeho příběh inspiroval tvůrce Tmavomodrého světa.
Tři kamarádi
Byla sobota 17. června 1939, někdejší okleštěné Československo bylo už tři měsíce přejmenováno na Protektorát Čechy a Morava a okupováno vojsky hitlerovského Německa. V kupé vlaku jedoucího směrem na Ostravu seděli tři mladíci, kteří vypadali, že si z nastalé situace nic nedělají. Všem třem mohlo být kolem dvaceti, oblečeni byli jako trampové a vypadalo to, že míří někam na sobotní potlach nebo přespat pod širákem někde ve skalách.
Těmi třemi mladíky byli poddůstojníci prvorepublikové československé armády - svobodník Otto Špaček, svobodník Rudolf Ptáček a desátník František Trejtnar. Na žádný potlach se nechystali. I když trampské oblečení ve svém volnu asi občas nosili, v tuto chvíli to bylo maskování, které mělo zakrýt pravý účel jejich cesty: odejít z protektorátu, připojit se k československé exilové armádě a začít bojovat proti nenáviděným okupantům za hranicemi, když to nebylo možné doma.
Špaček měl v té za sebou pilotní výcvik ve Škole pro odborný dorost letectva v Prostějově, který absolvoval v letech 1936 až 1938, a krátkou službu v Piešťanech u 38. letky 3. leteckého pluku Generála-letce M. R. Štefánika, jež byla vyzbrojena stíhacími dvouplošníky Avia B-534.
Také Trejtnar vychodil školu leteckého dorostu v Prostějově, po níž ještě absolvoval kurz leteckých mechaniků v Nitře. Po vzniku tzv. Slovenského státu a okupaci zbytku republiky byl převelen na letiště v Hradci Králové a brzy nato, 1. května 1939, byl demobilizován.
Ptáček, rodák z Kostelce nad Orlicí, byl ze stejného ranku. I on prošel leteckou školou v Prostějově, do níž nastoupil spolu se Špačkem, poté s ním sloužil u třetího leteckého pluku v Piešťanech v 38. stíhací letce a koncem ledna 1939 byl vyslán ke 41. stíhací peruti na letecké základně Praha-Kbely.
Všichni tři mladí muži byli rozhodnuti dostat se přes Ostravsko do sousedního Polska, kde se formovaly exilové československé vojenské jednotky, aby bojovaly za osvobození své vlasti. Byla to tehdy nejobvyklejší cesta, jakou vojáci a letci odcházeli.
Český válečný letec Otto Špaček se svou první manželkou
Z vlaku trojice vystoupila předčasně a stopla si taxíka do Kunčic nad Ostravicí, odkud vedla i trať do Polska. Hranici pak tito tři mladí vojáci překročili v noci ze 17. na 18. června 1939 ukrytí v nákladním vlaku a 27. června 1939 se přihlásili na československém konzulátu v polském Krakově. Odtud se přesunuli do Malých Bronowic, areálu bývalých kasáren polské armády na okraji Krakova, které se nyní využívaly jako dočasný tranzitní tábor pro uprchlíky z Československé armády.
„I v Polsku byli vojenští uprchlíci z Československa na horké půdě, neboť Polsko nesmělo na svém území organizovat vytváření zahraničních vojenských jednotek. Zástupci ambasády v Krakově však dokázali vyjednat na základě předválečné smlouvy o spolupráci s Francií přesun těchto mužů do Francie. Podle francouzského práva však ani ve Francii v době míru nesměly být přítomny cizí vojenské jednotky. Jediné řešení pro československé vojenské uprchlíky byl vstup do cizinecké legie s tím, že v případě vstupu Francie do války budou tyto jednotky začleněny do francouzských armádních jednotek. Čechoslováci se však museli upsat do Francouzské cizinecké legie na dobu pěti let. V případě odmítnutí by se museli vrátit zpět do okupovaného Protektorátu a čelit zde trestu za útěk – obvykle odnětí svobody nebo popravě, včetně perzekuce příslušníků jejich rodin,“ uvádí web Free Czechoslovak Air Force.
V boji nad Francií
Do francouzského přístavu Calais dorazili 31. července 1939 na palubě parníku Kastelholm, který vyplul 25. července z polské Gdyně. Po napadení Francie hitlerovským Německem v roce 1940 byli Špaček s Ptáčkem v souladu s předchozí dohodou převedeni do náborového střediska francouzské letecké armády v Dugny nedaleko Paříže a poté do výcvikového střediska de Chasse na letecké základně Chartres za účelem rekvalifikace na francouzské stíhačky Marcel Bloch MB-152C.1, v té době už spíš zastaralé.
„Kulomety v těchto stíhačkách často zamrzaly, proto mechanici upravili křídla korkovými výplněmi, což zvýšilo hořlavost letounu. Jednoho dne spadl jeden z mých francouzských mechaniků strachy z křídla Blocha, jelikož se po přistání rozehřály zmrzlé plyny v odjištěných kulometech i obou kanónech, a ty pak odpálily samy od sebe několik ran,“ citoval v roce 1995 Špačkovu vzpomínku na tyto letouny Čestmír Sládek v článku Český stíhač kanadským prospektorem.
Trejtnar v té době už byl jinde, protože ho na rozdíl od svých kamarádů odveleli do alžírského Sidi bel Abbès a po vypuknutí německo-francouzské války dostal v říjnu 1939 umístěnku na marockou základnu Meknés. Později byl sice povolán na francouzskou leteckou základnu v Toulouse, ale do bojů na francouzském nebi už zasáhnout nestačil.
Špaček i Ptáček naproti tomu proti nepříteli v květnu a červnu 1940 opravdu opakovaně vzlétli. Mimo jiné se zařadili k pilotům, kteří 3. června 1940 statečně odvraceli nálet formace 15 bombardérů luftwaffe Dornier 17 na základnu v Chartres. Pro Ptáčka skončil tento vzdušný souboj s přesilou předčasně, protože dostal zásah do ruky a musel na nouzové přistání. I přes zranění se mu podařilo bezpečně dosednout na zem, takže zachránil stroj i svůj život, ale přišel o malíček na levé ruce, který mu museli v nemocnici amputovat. „Žádné strachy, je to jen malíček,“ okomentoval to frajersky, když za ním přišli do nemocnice kamarádi.
Špaček ve spolupráci s dalšími letci sestřelil ve svých prvních vzdušných soubojích dva nepřátelské letouny, jeden Dornier a jeden doprovodný Messerschmitt. „Dornier se odpojil zhruba od patnáctičlenné skupiny letadel. Udělal jsem na něj tři nálety a vystřílel snad plnou dávku. Jelikož bombardéry letěly ve velmi malé výšce, spatřil jsem jej ještě při nárazu do země, při němž explodoval,“ vzpomínal Špaček v článku Martina Hustáka Z kabiny Spitfiru do autodílny, který vyšel v Jaroměřském a Josefovském zpravodaji v roce 2001.
Nad Francií byl také poprvé sestřelen, a to už 12. května 1940, kdy se s kolegy dostal do nečekaného střetu s asi 30 nepřátelskými bombardéry. Dostal zásah, jeho stroj začal kvůli korkovým výplním hořet a uhasit ho střemhlavým letem se Špačkovi nepodařilo. Asi kilometr nad zemí z letounu vyskočil a na zem se snesl na padáku. Odnesl to vyvrknutým kotníkem, protože dopadl tvrdě na železniční násep. „Než jsem s rozklepanýma rukama stihl vytáhnout svou poslední cigaretu, byl u mě nějaký Francouz a už mi zapaloval,“ okomentoval to v rozhovoru s Milošem Doležalem pro Český rozhlas Vltava.
Bitva o Británii
Před rychlým postupem německých jednotek Francií nakonec hledali všichni tři kamarádi záchranu v Anglii. Ptáček utekl se skupinou polských letců 22. června 1940 z nemocnice, kde se léčil se zraněnou rukou, a v nákladním autě odjel do přístavu St Jean de Luz na atlantickém pobřeží poblíž španělských hranic, kde 24. června nastoupil na loď SS Ettrick, která ho dopravila do Plymouthu v Anglii.
Špaček odplul do Británie spolu se svými kolegy anglickou lodí New Zealand a Trejtnar se nejdříve přepravil 19. června 1940 z přístavu Port Vendres do Gibraltaru, a tam přestoupil na loď Neuralia, která jej rovněž převezla do Velké Británie.
V Anglii se cesty tří přátel opět rozešly. Schopný, ale výbušný Špaček se pohádal s prvním velitelem 312. československé stíhací perutě, kterému se nelíbily Špačkovy ostré zatáčky a výkruty s cvičným „hurikánem“, takže na truc od československé perutě odešel a dal se raději do služeb 605. britské perutě. V tom se trochu podobal jinému českému bouřlivákovi, legendárnímu stíhači Josefu Františkovi, který dal z podobných důvodů (hádce s nadřízeným českým důstojníkem) přednost peruti polské.
Ptáček byl v říjnu 1940 zařazen ke 43. čínsko-britské peruti RAF se sídlem v Ushworthu nedaleko Sunderlandu a zúčastnil se s ní posledních dnů bitvy o Británii, ale bez bojového sestřelu. Poté byl koncem listopadu převelen k 615. peruti v Northoltu.
Trejtnar zůstal u 310. československé stíhací perutě a k prvnímu bojovému letu byl vyslán 4. listopadu 1940, tedy čtyři dny poté, co první bitva o Británii skončila, protože Hitler odvolal v důsledku neúspěchu luftwaffe invazní operaci Lvoun. Po vzniku samostatného československého křídla v roce 1942, složeného z 310., 312., a 313. československé perutě, se zařadil do služeb tohoto křídla.
Smrt při cvičném letu
K 313. peruti se v roce 1941 vrátil také Otto Špaček, ale už v lednu 1942 ji musel zase opustit, a opět kvůli obvinění z letecké nekázně, jež skončila smrtí, i když je sporné, nakolik za předmětnou nehodu mohl. „Nacvičoval ve dvojici se seržantem Blažejem Konvalinou poblíž Hornchurche souboj, v jehož průběhu Konvalina tragicky zahynul,“ napsal ve Špačkově nekrologu historik Jiří Railich z Vojenského historického ústavu.
Aby svému sparring partnerovi unikl, pokusil se Špaček ve dvou tisících metrech o ostrou zatáčku, ale příliš přitáhl svého spitfira a dostal se do vývrtky, ve které se propadl do mraků. Konvalina se ho snažil udržet v zaměřovači, takže ho neustále sledoval, až se oba dostali příliš nízko. Špačkovi se nakonec podařilo asi 50 metrů nad zemí střemhlavý let vybrat, ale Konvalinovi nikoli a jeho spitfire se zarazil do země. Pilot byl na místě mrtvý. Špaček skončil coby velitel roje před vojenským soudem, byl uznán vinným z letecké nekázně, degradován ze seržanta na vojína a za trest odeslán na čtyři měsíce k pozemní službě.
Trest chápal jako přiliš tvrdý a nespravedlivý a nebyl sám. „Tak tvrdý rozsudek nikdo nečekal. Všichni jsme však jasně chápali, že to byl exemplární trest, který měl odradit další následovníky od pokušení provozovat zakázané nízké létání, při němž RAF ztrácelo pozoruhodně mnoho letounů,“ citoval Railich tehdejšího Špačkova kolegu a pozdějšího generála Pavla Kocfeldu.
K 313. peruti se Špaček vrátil až za čtyři měsíce, konkrétně 22. července 1942. Získal zpět svou hodnost a o dva roky později byl povýšen i do důstojnického stavu. „Protože byl odsouzen britským soudem, na jeho československou hodnost neměla událost velký vliv. Dne 28. října 1943 byl povýšen na štábního rotmistra, 28. října 1944 na podporučíka a 1. června 1945 na poručíka letectva,“ píše Railich.
Utajený Trejtnarův triumf
Měsíc předtím, než se Špaček vrátil do činné služby, 23. června 1942, zažil svůj největší a vpravdě historický úspěch František Trejtnar, a to paradoxně i přesto, že byl při tomto letu sám sestřelen. O co šlo?
Trejtnar toho dne odstartoval se svým spitfirem v úpravě pro boj nad mořem z letiště Bolt Head, aby pomohl československému stíhacímu křídlu, které se vracelo z doprovodu britských bombardérů Boston, útočících na francouzské letiště Morlaix.
„Po skončení náletu se spojenecká formace obrátila zpět, ale při přeletu pobřeží se stala cílem útoku Focke-Wulfů Fw 190. Došlo k prudkému souboji, v jehož průběhu si Čechoslováci připsali dvě jistá vítězství, ale pak Němcům přilétly na pomoc další posily, které chtěly spitfirům odříznout cestu do Británie. Proti této skupině vyrazil v čele 312. perutě Alois Vašátko, ale čelně se srazil s Focke-Wulfem rotmistra Reuschlinga. Zatímco Němec stačil vyskočit na padáku, Vašátko našel ve svém spitfiru smrt, když podle svědků jeho bezhlavé tělo stále mačkalo spouště kanonů až do chvíle, kdy jeho letoun zmizel v moři. V následném boji Němci těžce poškodili další dva spitfiry, ale jejich pilotům se podařilo přistát na letišti v Exeteru,“ popsal začátek této bitvy Security magazín v článku Zapomenutý hrdina zpod Orlických hor.
Část německých stíhačů pak pokračovala nad Anglii a v ústrety jim vzlétli další čtyři českoslovenští stíhači včetně Trejtnara. Ten se dostal do vzdušného souboje s Focke-Wulfem nadporučíka Armina Fabera. „Němec začal stoupat do slunce. Trejtnar věděl, že Němci nad Británii létají minimálně a že by se spojencům jakákoliv informace o tomto novém německém letounu hodila. Snažil se mu proto odříznout cestu zpět do Francie, zpočátku se mu to dařilo, ale pak Němec využil lepšího výkonu své stíhačky a z převahy výšky zasáhl Trejtnarovi motor a ustřelil mu pravou polovinu křídla,“ popsal začátek tohoto souboje Security magazín.
Trejtnar musel vyskočit na padáku, ale štěstí stejně stálo na jeho straně. Faber totiž při svém stoupavém letu ztratil orientaci, a když přeletěl Bristolský záliv, domníval se, že to byl kanál La Manche. Protože mu docházel benzín, přistál krátce po půl deváté večer na letišti RAF Pembrey ve Walesu. Britům se tak poprvé dostal do rukou letuschopný a prakticky nepoškozený stíhač Focke-Wulf Fw 190, který mohli využít k vypracování nové taktiky leteckého boje s těmito stíhačkami.
Tato padáková spona, vystavená v brněnském Air Café, zachránila život brněnskému letci Františku Trejtnarovi poté, co ho sestřelil německý stíhač
Český pilot bohužel odnesl tento triumf zlomenou nohou, kterou si přerazil při dopadu, a ruku měl navíc prosekanou střepinami z německého granátu. Ze zranění se léčil půl roku a nikdo ani nevěděl, že ukořistění německé stíhačky byla do značné míry jeho zásluha. Řízením osudu se svět dozvěděl celou pravdu až v roce 1969.
Ptáčkova opakovaná smůla
Třetí z kamarádů Rudolf Ptáček byl v té době už po smrti, osudnou se mu stala operace z 28. března 1942. Zahynul při akci „Rodeo“ v oblasti Pas de Calais, kde spojenecké stíhací stroje operovaly nad nepřítelem okupovaným územím, aby na sebe vázaly stíhací stroje luftwaffe a ničily je v leteckých soubojích.
„Plukovník Beamish, který letěl ve výšce 19 tisíc stop jižně od Calais, spatřil nepřátelské stroje luftwaffe a navedl stroje spojenců, aby na ně zaútočily. Rudolf pilotoval Spitfire Mk Vb BM148 a v následujícím vzdušném souboji byl sestřelen nad Kanálem za Cap Gris Nez mezi 18:50 a 19:00 místního času. Rudolfovo tělo nebylo nikdy nalezeno. Stejný osud potkal také plukovníka Beamishe, který rovněž zahynul při této akci,“ píše o tomto střetnutí web Free Czechoslovak Air Force.
Byla to bohužel opakovaná smůla tohoto mimořádně odvážného pilota, protože k tomuto letu odstartoval nedlouho poté, co se vrátil k jednotce komplikovaným způsobem po sestřelení nad Francií. Tam byl sestřelen 19. srpna 1941, ale podařilo se mu nouzově přistát a dobrodružným způsobem uniknout.
„Zbavil jsem se uniformy s výjimkou kalhot a košile, abych pokud možno vypadal jako venkovan. Pak jsem narazil na hocha ve věku asi 14 let, který mi půjčil kolo. Urazil jsem asi půl míle, když mě zastavil místní rolník a vyzval mě, abych ho následoval do jeho usedlosti. Tam jsem se převlékl do civilních šatů, dostal nějaké cigarety a sušenky a řekl mi, abych se vrátil po setmění. Během té doby jsem se potuloval kolem, byl jsem spatřen německými vojáky, ale nevzbudil jsem jejich podezření. Když jsem se pak vrátil zpět, mohl jsem se najíst, dostal nějaké další oblečení a s jiným rolníkem jsem odjel na kole do sousední vesnice, vzdálené asi čtyři kilometry, kde jsem dostal francouzské doklady. Příští den (20. srpna) jsem byl převezen do St Omer, kde jsem se setkal se zdravotní sestrou, která už pomáhala podplukovníkovi Bader v jeho neúspěšném útěku. Koupil jsem si jízdenku na vlak a odjel do Lille,“ citoval jeho vzpomínky web.
Krátce před svým sestřelením naštěstí dostal v Anglii informace o „domě záchrany“, kam mají letci sestřelení nad Francií zamířit a dostane se jim záchrany, takže ho vyhledal a opravdu tu našel azyl. Šlo o kadeřnictví, jehož majitel spolupracoval s francouzským odbojem, který později dostal československého pilota komplikovanou cestou nejdříve do vichystické Francie a poté přes Pyreneje do Španělska, kde nejdříve skončil ve známém internačním táboře Miranda del Ebro (podobně jako jiný československý pilot sestřelený nad Francií František Fajtl), a když Anglie vyjednala jeho propuštění, byl v prosinci 1941 převezen na britskou základnu do Gibraltaru, odkud na přelomu roku odplul na palubě někdejšího zaoceánského parníku SS Batory do Skotska. Poté se vrátil ke své jednotce, kde ho žel brzy čekal jeho poslední let.
Po válce
Trejtnar i Špaček zůstali ve službách letectva až do konce války. Oba se také zúčastnili jako bojoví stíhači operace Overlord a vylodění v Normandii, které sledovali ze svých spitfirů. Jejich úkolem bylo prolétávat v malé výšce nad bojištěm a odrážet případné útoky luftwaffe.
Do vlasti se oba vrátili ve stejný den, 13. srpna 1945, kdy spolu s ostatními vracejícími se československými piloty dosedli na letiště v Praze-Kbelích. V té chvíli to mohl být jeden z nejšťastnějších okamžiků jejich životů. Bohužel to však byla také chvíle, která brzy získala trpkou příchuť.
Po komunistickém převratu v roce 1948 nečekalo letce z Anglie v jejich vlasti nic dobrého. Špaček byl propuštěn z armády a jako jedinou perspektivu mu noví mocipáni nabídli práci v dolech, takže na nic nečekal, prodal auto, aby měl peníze pro převaděče, a se svou první manželkou uprchl do Německa. Odtamtud oba manželé odjeli do Kanady, kde Špaček našel štěstí v dobrodružném životě připomínajícím klukovské romány: byl lovcem, rybářem, hledačem zlata a objevitelem dosud neprozkoumaných kaňonů divokých kanadských řek, čímž se proslavil. Jeho první žena s ním zůstala až do své smrti.
František Trejtnar komunistické ideji zprvu uvěřil a stal se členem komunistické strany, díky čemuž přežil první vlnu čistek. V roce 1950 však byl stejně z armády propuštěn, načež pracoval v Brně v různých profesích. V roce 1969 zveřejnil jeho spolubojovník z 310. perutě Ladislav Valoušek v časopise Letectví a kosmonautika svědectví o Trejtnarovu podílu na ukořistění prvního Fw 190, díky čemuž mu byla tato zásluha ze strany RAF konečně uznána. V normalizačním Československu to však mnoho neznamenalo a odvážný pilot zemřel v zapomnění 4. prosince 1982.
Ze tří kamarádů se tak dožil návratu demokracie jen Špaček, který se po roce 1989 vrátil do republiky. Jemu se také osud ze všech tří asi nejvíce odvděčil, protože jeho návrat byl téměř pohádkový: ve vlasti se totiž shledal se svou první, ještě předválečnou láskou, rovněž ovdovělou paní Růženkou, a po více než 60 letech se s ní konečně oženil. Právě toto shledání inspirovalo údajně i Zdeňka Svěráka při psaní příběhu jeho pilota Slámy z Tmavomodrého světa.
Oba manželé spolu zůstali až do Špačkovy smrti dne 24. září 2007, jeho paní zesnula roku 2014.
80
Čtenář reportér
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
