Vlastimil Pilous: Pobyt v přírodě a sklony k její ochraně jsou pro mě důležité

Pro předplatitele

Richard Švanda 27. 1. 2021

Vlastimil Pilous žije v rodném Hostinném. Přestože v Podkrkonoší prožil celý život, není zdejší kraj místem, odkud jeho rodina pocházela. „I když jsem podkrkonošský rodák (z Hostinného), moji rodiče sem přišli po válce z hornické Příbrami, kde žila řada generací našich předků, z nichž někteří byli přímo horníci a část z nich i mlynáři (ve vodních mlýnech). Říkám proto s nadsázkou, že to ,geo‘, ale i vazbu na vodu jsem dostal do vínku již v genech. Také ta voda tam má svou velkou roli - v našem klimatu je voda nejvýznamnějším geomorfologickým činitelem, který modeluje zemský povrch,“ říká Vlastimil Pilous.

1/6

Po vystudování Přírodovědecké fakulty UK (obor geografie - biologie) Vlastimil Pilous působil 27 let jako geomorfolog Správy Krkonošského národního parku. Vztah ke geomorfologii byl Vlastimilu Pilousovi blízký díky jeho rodičům. „Bezprostřední příčinu ve mne přiživil můj otec, jenž byl nejvýznamnější český bryolog (botanik - specialista na mechy, ale jako kantor ,staré‘ školy měl rozsáhlý rozhled napříč přírodními vědami), který mně již od čtvrté třídy bral na své cesty hlavně na Slovensko, kde jsem díky tomu poznával rozmanité složky přírody. Můj zájem o přírodu - zvláště neživou - otec brzy rozpoznal, a proto jsem na rozdíl od svých kamarádů, kteří dostávali k Vánocům sportovní potřeby, našel pod stromečkem - k mé radosti - geomorfologické knihy. Díky kontaktům mého otce jsem měl také možnost se již od dětství seznámit s některými významnými vědeckými pracovníky. I ta botanika však ve mně uvázla, a proto jsem na Karlově univerzitě studoval obor geografie (jehož součástí je i geomorfologie) a biologie, z níž mě zaujala zvláště fytogeografie, věda o rozšíření rostlin. Obojí však na odborné úrovni dělat nejde, a tak nakonec zvítězila geomorfologie a botanika mi zůstala jen jako koníček v podobě alpinkaření.“ A dodává: „Pobyt v přírodě a sklony k její ochraně byly téměř limitujícím prvkem pro můj život, což byl rovněž jeden z důvodů, proč jsem nastoupil po absolvování univerzity v roce 1968 na Správu KRNAP, která skrývala také tu praktickou výhodu, že byla v nedalekém Vrchlabí. V následné době normalizace si tam komunisté hlavně rozdělovali své ‚pidifunkce‘ a jakákoli výzkumná činnost je v podstatě nezajímala. To se pro mě ukázalo jako velká výhoda, umožňující vytvoření jakési svobodné ‚bubliny‘ v podobě volného výběru výzkumných témat spojeného s maximálním pobytem v přírodě.“

Doma v pracovně při přípravě na novou cestu. Zdroj: archiv Vlastimila Pilouse

Díky svému oboru měl možnost procestovat takřka celý svět. Sám k tomu dodává: „Celý svět jsem neprocestoval a ani jsem o to nestál. Nejsem lovec rekordů - často jsem se sešel na cestách s lidmi, kteří se rovnou pochlubili: už jsem procestoval sto zemí, přičemž když navštívili Paříž, už měli ‚odškrtnutou‘ celou Francii. Stejně tak je mi cizí módní fanfarónství založené na tom, že čím je ta navštívená země od nás dál, tím je její návštěva cennější. Moje cestování je však jednoznačně tematické, zaměřené na tvary, jevy a fenomény, jež chci nejen vidět, ale i důkladně poznat. Proto jsou země, které jsem navštívil mnohokrát (byť třeba i jen některá jejich pohoří) a jiné nikdy a také je nikdy nenavštívím; lovení rekordů není mým krédem. Na vzdálenosti přitom vůbec nezáleží, vždyť i naše Česko nebo sousední Slovensko mají světové unikáty, které jinde nenajdete. Kolik lidí u nás ví, že naše pískovcová skalní města a jejich skalní hrady a provázanost s dalšími historickými objekty, jež jsou u nás již díky školním výletům brána jako něco samozřejmého, jsou světovým unikátem? Stejným unikátem jsou třeba vrchy bradlového pásma s jejich hrady nebo travertinové skalní město Dreveník na blízkém Slovensku. V posledních letech se například ukazuje, že unikátem – přinejmenším v rámci Evropy - může být i charakter zalednění Krkonoš v ledových dobách, který se může lišit se od všech ostatních pohoří.“
Na cestách Vlastimil Pilous zažil i mnoho zajímavých příhod. Na jednu z nich vzpomíná: „O nejrůznější příhody přitom není nouze. V tureckém Kurdistánu jsem byl mnohokrát tamními vojáky zatčen jako ‚terorista‘, protože podle názoru místních tam po horách chodí jen pastevci, teroristé a vojáci, kteří je chytají - anebo blázni. Tak jim vždy namluvím, že jsem právě ten blázen, protože vysvětlení, že jsem geomorfolog, je pro ně jako z jiné planety; a tak mě zase pustí. V pohraničním pásmu v Ázerbájdžánu jsem zase musel ‚orgánu‘ s jeho komplet zlatým chrupem složitě vysvětlovat, že opravdu nehodlám utíkat přes hranici do Íránu za lepším a svobodnějším bydlem.“

Nad kaňonem Tary v Černé Hoře. Zdroj: archiv Vlastimila Pilouse