Zdeněk se narodil v Jilemnici, podkrkonošský region nikdy neopustil a s manželkou Ludmilou žije v Libštátu. Ve skromných podmínkách vyrůstal se svým starším bratrem Jaroslavem a v době dospívání se vyučil strojním zámečníkem. Vojna tehdy byla samozřejmě povinná, po jejím absolvování se přesunul do Semil, kde pracoval jako soustružník. Důležitý moment ale přišel po pár letech. „V místě mého bydliště se uvolnilo místo na zastávce Libštát a právě zde jsem započal dráhu železničáře,“ prozrazuje Matura.

V rámci modernizace dráhy vystřídal několik pracovišť a musel změnit i profesi. Nyní za prací dojíždí do 35 kilometrů vzdáleného Turnova, co je však nejdůležitější, zaměstnání plné zodpovědnosti ho pořád baví. „Pamatuji, že jsem se při cestě do práce jednou ‚svezl‘ s herečkou Lubou Skořepovou. To vám byla upovídaná a zvídavá paní,“ vybavuje si Zdeněk Matura zajímavou zkušenost s dnes již nežijící dlouholetou členkou činohry Národního divadla.

To už se ale dostáváme k nejdůležitějšímu spojení Zdeněk Matura & Krkonošský deník. Pro jilemnického rodáka byl velkou zálibou sport. V létě fotbal, v zimě hokej. Obojí si rád zahrál, pokaždé rád fandil československým a později českým sportovcům. A zároveň ke sportu vedl své tři syny. Nejmladší Lukáš zůstal u fotbalu. „A právě to mě přivedlo k focení. Chtěl jsem tehdy udělat klukovi pár snímků na památku a zrovna v Turnovském deníku inzerovali, že uvítají fotky z fotbalu. Pár se jich povedlo, tak jsem je poslal sportovnímu redaktorovi Petru Ježkovi. Tím jsme se seznámili, začala naše spolupráce, která byla a stále je fajnová,“ pochvaluje si Matura.

„Po čase jsem přešel ke Krkonošskému deníku, kde působil sportovní redaktor Jaroslav Pich, po jeho odchodu spolupracuji s aktuálním sporťákem,“ popisuje fotograf, jehož si jistě na řadě míst všimli příznivci z fotbalu, ledního hokeje, futsalu, stolního tenisu, házené či volejbalu. Na všech těchto sportech si vyzkoušel svoji fotografickou vášeň. „Nejkrásnějším zážitkem pro mě bylo focení fotbalové přípravky. To ohromné zaujetí a nasazení nejmenších nadějí naší kopané. Lákalo mě ve tváři malého sportovce zachytit právě ten okamžik, který běžný divák ani nevnímá.“

Odměnou brzy šedesátiletému sportovnímu nadšenci byla i setkání s řadou osobností. Jak sám říká: čím slavnější, tím skromnější. „Třeba Jarda Jágr v jablonecké mincovně na podpisové akci se při tom všem shonu s nejmenšími sportovci vesele bavil. Tonda Panenka s Karolem Dobiášem byli zase při oslavách fotbalu v Bělé velice trpěliví, druhý jmenovaný se tam ukázal jako velký šprýmař. Hned se mi vybavil šampionát v Bělehradu 1976 a fandění u televize,“ vzpomíná. Osobní zkušenosti ale má například i s Pavlem Plocem, Janem Kodešem, Petrou Kvitovou, sportovním redaktorem ČT Janem Smetanou či hokejistou Petrem Nedvědem, jehož poznal při svém dvouletém působení u Bílých Tygrů.

Zážitků při focení má Zdeněk Matura celou řadu. „Setkal jsem se třeba se situací, kdy mě po prohře hráči požádali, abych je nefotil. Omluvil jsem se a respektoval jejich požadavek. Pak jsou i tací, kteří chtějí pěkné momentky, jenže když je sami nevytvoří na hřišti, tak je prostě není možné vyfotit. Občas se i stane, že přijde někdo z hostujícího týmu a chce poslat pár fotek pro své webové stránky. Stává se to například při fotbale v Turnově. Vždycky rád vyhovím a pošlu jim snímek jejich týmu,“ potvrzuje Zdeněk.

Fotit sportovní zápasy však přináší i stinné stránky. Někdy to není žádná sranda. „Napadají mě dvě nepříjemné situace. Při hokejovém zápase už jsem byl ‚pohlazen‘ hokejkou, ale i trefený pukem. Nic příjemného to nebylo. Na oko legrační moment se stal i na fotbale. U jednoho ze soubojů byli hráči vzájemně tak zaujatí, že nechtíc smetli za lajnou i mě. Byl jsem tehdy rád, že se nejen mě, ale hlavně foťáku nic nestalo.“

A čím, že vlastně Zdeněk Matura své snímky nejen pro potřeby Deníku pořizuje? „Začínal jsem na kinofilmech – Praktika Elektronic B 100. Poté přišly digitální fotoaparáty, nyní mám již pátý. Preferuji Nikon, na lepší portréty Nikon D7100. Dále tři objektivy, blesk, stativ a tak dále,“ prozrazuje jeden z řady velkých pomocníků deníkovské redakce. Muž, který fotí srdcem a odměnou mu jsou jak zmíněná setkání s nejen sportovními osobnostmi, tak hlavně radost nad výsledkem své práce.