Kliknutím zvětšíteSvou premiéru v Niterói si Gran Cirkus Norte-Americano odbyl 15. prosince 1961. Reklamní kampaň ho prezentovala jako ten nejúplnější cirkus v Latinské Americe, v jehož show vystupuje na 60 účinkujících a 150 zvířat a jehož zázemí tvoří dalších dvacet lidí.
Majitel cirkusu Danilo Stevanovich zakoupil před tímto turné nový stan dovezený z Indie, který vážil šest tun. Měl být vyrobený z nylonu, ale ve skutečnosti šlo o bavlnu, jež byla impregnována parafínovým voskem. Materiálem, který je vysoce hořlavý…
Cirkus dorazil do města Niterói týden před premiérou a rozložil se na půlkruhovém náměstíá Praça Expedicionário naproti mořské zátoce v centru města.
Oheň!
K požáru došlo při vystoupení smíšeného páru artistů na visuté hrazdě. "Bylo téměř čtyřicetistupňové vedro. Seděla jsem na tribuně a nadšeně tleskala představení, když se najednou ozval křik: Oheň!" vzpomínala po letech spisovatelka Maria José "Zezé" Pedrozaová, jež byla tehdy coby dospívající dívka v hledišti.
"Parafínem napuštěné stanové plátno vzplálo, stan byl najednou v jednom plameni. Dodnes si ten strašný okamžik pamatuji, jako kdyby se to stalo teď. Celý dav se zvedl a jako jeden muž se tlačil ven, lidé padali přes sebe, ti nahoře ušlapávali ty dole. A já v tom byla také. Přežila jsem. Ale nikdy jsem na ten den nezapomněla. Změnil můj život, mou duši i moje tělo," vyprávěla Maria José, která utrpěla ve žhnoucím pekle popáleniny na 90 procentech svého těla.
Artistka na visuté hrazdě, která se svým partnerem právě vystupovala, později vypověděla, že si všimla ohně ve chvíli, kdy na plošině vysoko nad manéží čekala na svého partnera, jenž se vznášel na létající hrazdě v prostoru. Protože se bála, aby její kolega v důsledku nějaké její nepředvídané reakce nespadl, zůstala bez hnutí, dokud nepřistál vedle ní. Ihned poté ho upozornila na to, co se děje, oba skočili do záchranné sítě pod sebou a utekli ze stanu. Měli štěstí, že se zachránili. Mnohým dalším to bohužel dopřáno nebylo.
Ačkoli nejméně jeden člověk z publika prořízl pomocí kapesního nože stanovou plachtu, aby se dostal ven, a otevřel tím cestu i ostatním, oheň se šířil příliš rychle. Trvalo jen něco málo přes pěti minut, než celý cirkus úplně pohltily plameny.
Umíraly hlavně děti
Na místě zahynulo 372 lidí, kteří zemřeli okamžitě, dalších 131 podlehlo později utrpěným zraněním. Celkový počet obětí tak dosáhl 503. Zvlášť tragické bylo, že asi 70 procent z nich tvořily děti, jednak proto, že právě děti patří k nejčetnějším (a nejvděčnějším) divákům cirkusů, jednak proto, že doplatily na zpanikařený dav. Řada očitých svědků otřeseně vyprávěla o tom, jak prchající dospělí šlapali po upadnuvších a povalených dětech.
Maria José patřila k těm cirkusovým divákům, které potkalo štěstí v neštěstí. Ačkoli se při útěku coby drobná dívka také dostala pod prchající dav a uprchnout z ohně se jí už nepodařilo, zůstala naživu. Utrpěla ale popáleniny třetího stupně na 90 procentech těla a na dvacet dní se ocitla v hlubokém bezvědomí, poté strávila ještě osm měsíců v nemocnicích, kde jí v průběhu 15 operací transplantovali velké části kůže.
"Přežila jsem, abych mohla vyprávět o tom, jak se dá něco takového překonat. Nakonec jsem dosáhla všeho, o čem mi tvrdili, že je to pro mě nenávratně ztracené. Není těžké být šťastný, stačí přijmout sám sebe," řekla před časem webu Obras de Arte. Přes své postižení se stala manželkou, matkou, babičkou i prababičkou. A také spisovatelkou, jež popsala děsivý požár ve své autobiografii Život v ohni, která vyšla v roce 2010.
Zatímco pro diváky znamenal požár katastrofu, cirkusová zvířata měla štěstí, že v osudový okamžik žádné z nich v manéži nevystupovalo a ani se nenacházelo ve stanu. Celý zvěřinec proto oheň bez úhony přečkal, pouze tři sloni způsobili menší škodu, když se utrhli ze řetězů a utekli.
Máme tu katastrofu, přijeďte na pomoc!
Záchranu zraněných ztěžoval nedostatek nemocničních lůžek i zdravotnického personálu v Niterói, stejně jako to, že místní nemocnice nebyla technologicky vůbec vybavena na léčbu tak závažných popálenin a dalších zranění. Rozhlasové stanice proto začaly po celé Brazílii rychle vysílat prosby o dobrovolníky z jiných zdravotnických zařízení a celá země se rychle zmobilizovala ve snaze pomoci.
Kina a divadla přerušovala představení, a jejich zástupci se s omluvou dotazovali lidí v hledištích, zda mezi nimi náhodou není lékař, a pokud ano, jestli může okamžitě odjet k záchranné akci do Niterói. Do města se začali sjíždět lékaři a sestry z mnoha velkých brazilských měst. Potřebné vybavení se narychlo dopravovalo letecky z Rio de Janeira a Sao Paula.
Nemocnice, která na začátku neštěstí naprosto nevypadala jako zařízení schopné zvládnout takové hromadné neštěstí, dokázala díky tomuto vzepětí nakonec po dobu 20 dnů poskytnout zraněným přeživším primární péči a přes počáteční problémy přispěla k záchraně řady životů.
Kromě celonárodní vlny solidarity se rychle začaly s nabídkou pomoci ozývat i další země. Argentina poslala léky i vyškolený zdravotnický personál z Národního ústavu pro léčbu popálenin, další léky a zdravotnické potřeby doručily Spojené státy americké. Pomoc poskytly také Chile a Uruguay. Tehdejší papež Jan XXIII. dal sloužit mše k uctění památky mrtvých a vypsal mezinárodní kostelní sbírku na pomoc těm, kteří přežili.
Vedle péče o živé pacienty však musela Brazílie řešit také otázku mrtvých. Brazílie leží na jižní polokouli, takže v druhé polovině prosince přichází vůbec nejteplejší část roku. K tomu je třeba počítat v této roční době také s tropickým deštěm, což v kombinaci s více než pěti stovkami mrtvých lidských těl vytváří nebezpečně plodnou půdu pro rozvoj nejrůznějších infekcí. Těla tedy bylo třeba co nejrychleji pohřbít, ale stejně jako v případě zdravotníků i tady městu chyběly kapacity.
Tehdejší guvernér státu Rio de Janeiro nakonec vyřešil tuto otázku tak, že na kopání hrobů nasadil vězně, které považoval za spolehlivé, a současně vyzval všechny truhláře a tesaře ve městě, aby narychlo vyrobili několik stovek rakví. V oblasti byl vyhlášen třídenní smutek a kalamitní stav.
Viník skončil prostřílený
Majitel cirkusu Danilo Stevanovich začal záhy po katastrofě tvrdit, že za tragédii může pravděpodobně úmyslné žhářství. Vyšetřování tuto verzi potvrdilo; podle vyšetřovatelů byl hlavním pachatelem odpovědným za požár muž jménem Adílson Marcelino Alves zvaný Dequinha (pravděpodobně podle přezdívky, kterou se tehdy honosil slavný brazilský fotbalista José Mendonça dos Santos).
Stevanovich najal Alvese alias Dequinhu jako "tenťáka" (stavěče stanu), ale po dvou dnech ho kvůli finančním úsporám propustil. Muž, jenž prý trpěl psychickými problémy, se zařekl, že se pomstí.
Poprvé se objevil u stanů v den premiéry, kdy si ho všiml a zahnal jej cvičitel slonů. Dequinha se ale o den později vrátil a vyprovokoval hádku s jedním ze zaměstnanců cirkusu, kterého vinil ze svého vyhazovu. Znovu však musel ustoupit, aby se vyhnul zatčení.
Poté se domluvil se dvěma pobudy, José dos Santosem zvaným Pardál a Walterem Rosou dos Santosem řečeným Knírek, že všichni tři zapálí stan pomocí benzínu. Svůj plán realizovali 17. prosince 1961 v 15:45, tedy v době, kdy do konce představení zbývalo 20 minut.
Dne 24. října 1962 byl Dequinha uznán vinným a odsouzen k 16 letům odnětí svobody a k dalším šesti letům internace v ústavu pro duševně choré. Výkon trestu nastoupil ve věznici Vieira Ferreira Neto v Niterói, po čase ale utekl. Sedm let poté byl nalezen mrtvý na kopci Boa Vista v témže městě, prostřílený 13 ranami. Pachatel tohoto zločinu nebyl nikdy vypátrán.
Knírek dostal 16 let vězení a více než rok nucených prací v zemědělské kolonii. Pardál byl odsouzen na 14 let a na dva roky nucených prací. Oba si svůj trest odpykali.
Policie nicméně čelila později podezření, že některá přiznání dostala z podezřelých i za použití mučení. V tisku se také začalo poukazovat na spoluodpovědnost majitele cirkusu, jenž prý trestuhodně zanedbával bezpečnostní zásady. Nešlo přitom pouze o cirkusovou plachtu potřenou hořlavým materiálem. Podle dvou artistů, kteří pro Stevanoviche nějakou dobu pracovali, měl cirkus nezajištěné a neodizolované rozvody elektřiny, v cirkuse navíc podle brazilského tisku chyběly hasicí přístroje a stan neměl žádné nouzové východy.
Ukázalo se také, že vyhořely už dva předchozí cirkusy provozované Stevanovichem, Búfalo-Bill a Shangri-lá. První z nich postihl požár v roce 1951, druhý o rok později. Přesto brazilské úřady na jeho další podnikání nijak nedohlédly a nedostatečně protipožárně vybavený Gran Cirkus Norte-Americano mohl pokračovat v činnosti…
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
