Když byly zesnulá britská královna Alžběta II. a její sestra princezna Margaret ještě děti, v Kensingtonském paláci, který čas od času navštěvovaly, žila kromě jiných také téměř devadesátiletá nemocná dáma. Dívky ženě láskyplně přezdívaly Palácová tetička (Kensingtonskému paláci pak Palác pro tetičky). Onou ženou byla princezna Luisa Sasko-Koburská, dcera slavné královny Viktorie.
V době, kdy tuto ženu Alžběta a Margaret poznaly, ji trápilo ohromné množství zdravotních problémů. Těžko by v ní někdo hledal žádoucí princeznu, o níž se ucházelo několik princů a která měla údajně celou řadu milenců. Nebo haštěřivou ženu, která záviděla svým mladším sestrám a jedné prý svedla manžela. Jenže přesně takovou dámou kdysi Luisa byla.
Osud k princezně nebyl vždy příznivý, zůstala totiž bezdětná. I když i v tomto směru existují pochybnosti, stejně tak, jako se diskutuje o jejích možných milostných vztazích. Podle jedné historičky totiž princezna porodila nemanželské dítě.
Malá slečna Proč
Louise Caroline Alberta (v češtině se používá pro tuto princeznu jméno Luisa) byla v pořadí šestým dítětem a čtvrtou dcerou britské královny Viktorie a jejího manžela, prince Alberta. Narodila se v revolučním roce 1848, což byla zvláštní náhoda, neboť dítě bylo svéhlavé.
Malá princezna vyrůstala společně se sourozenci a od útlého dětství její život řídil přísný výukový plán, který sestavil její otec. Možná i proto, že byla Luisa už jako malá velmi krásným dítětem, nebo díky její přirozené inteligenci, se stala otcovou oblíbenkyní. Dal jí dokonce vtipnou přezdívku. Říkal jí Malá slečna Proč, čímž narážel na její neustálé vyptávání se. „Luisa byla zvědavým a moudrým dítětem,“ potvrzuje server Royal Collection Trust.
To hlavní, čím Luisa vynikala nad sourozenci, ale byl její umělecký talent. Nadání měla podle současníků největší z Viktoriiných dětí, a bylo jak hudební, tak výtvarné. Sama Luisa více milovala malířství a sochařství. Její talent byl tak velký, že byť pro ni jako pro dceru královny umělecká dráha nepřipadala v úvahu. Viktorie jí jako patnáctileté povolila studovat na Národní škole umění v Kensingtonu. „Luisa se později zařadila mezi první členy britské královské rodiny, kteří veřejně vystupovali a činili se jako umělci,“ uvádí server Royal Collection Trust.
Královnina pravá ruka
Jinak si ale léta dospívání princezna Luisa příliš neužila. Když jí bylo třináct let, zemřel její otec. Jeho smrt zasáhla královnu Viktorii tak, že přikázala, aby se celý dvůr zahalil do smutku a navíc prakticky nebyla schopna vykonávat státnické povinnosti.
Vzhledem k věku, ve kterém tehdy Luisa byla, si na rozdíl od starších sourozenců nestihla užít prakticky žádné radosti života dospívající dívky. Královský dvůr byl ponurý a dny nudné. Královna Viktorie na to ale nebrala ohled. Když Luisa požádala matku, aby alespoň uspořádala ples k jejím sedmnáctým narozeninám, nedočkala se.
Když bylo princezně Luise osmnáct a její sestry se postupně vdaly, připadla jí povinnost stát se matčinou neoficiální sekretářkou. Vzhledem k tomu, že královna nadále truchlila pro zesnulého manžela, Luisa jí musela pomáhat se státnickými povinnostmi - například jejím jménem vyřizovala korespondenci. Pro princeznu šlo o poměrně nudnou činnost, svou prací ale v matčiných očích stoupla.
Královna Viktorie totiž původně nepovažovala dceru za příliš spolehlivou osobu. To se ale změnilo. „Je to (a pomyslel by si to někdo před pár lety?) chytrá drahá dívka s dobrým silným charakterem, nesobecká a zapálená,“ pochvalovala si ve svých záznamech Viktorie.
Plod zakázané lásky
Zhruba ve stejné době, kdy se Luisa stala matčinou pravou rukou, v jejím životě nastala i další významná změna. Poprvé se totiž zamilovala. Jenže si vybrala nesprávného. Jelikož společenského života vzhledem k celkové atmosféře na královském dvoře příliš neužila, výběr mužů, s nimiž se setkávala, byl omezený. A tak se stalo, že se princezninou láskou stal vychovatel jejího bratra.
Historici se ovšem ohledně Luisiny první lásky pohybují na vratké půdě. Neshodují se totiž ani na tom, o kterého z vychovatelů šlo. Jak upozorňuje server Royalty Magazine, buď mohlo jít o důstojníka Waltera Stirlinga, který pozici vychovatele zastával čtyři měsíce v roce 1866, nebo o jeho nástupce, od Luisy o čtrnáct let staršího reverenda Robina Duckwortha, který u královského dvora působil čtyři následující léta.
Oba muže královna Viktorie poměrně náhle bez dalšího vysvětlení propustila, což mohlo znamenat, že přišla na nevhodné styky s její dcerou.
Spekuluje se ale o tom, že Luisina první láska měla dokonce následek v podobě nemanželského dítěte. „V roce 2004 se objevil jistý Nick Locock, který tvrdil, že chce dokázat, že je prapravnukem princezny Luisy,“ připomíná server Daily Mail. Podle Lococka Luisa porodila nemanželského syna Jiřího, který byl jeho pradědou.
Úřady ale Locockovi nepovolily získat vzorek DNA od přibuzných princezny Luisy k ověření, a tak nebylo jak jeho tvrzení dokázat. Jeho příběhu si každopádně všimla britská autorka Lucinda Hawksleyová, která v roce 2013 vydala šokující životopis princezny Luisy. V něm zveřejnila odvážná tvrzení o jejím milostném životě.
A mimo jiné uvedla, že podle ní Luisa opravdu měla vztah se Stirlingem, ze kterého se narodilo dítě. „Na svět mělo přijít v roce 1867 a okamžitě po porodu jej adoptoval Frederick Locock, syn gynekologa královny Viktorie,“ shrnuje tvrzení Hawksleyové server Victorian Era.
Podle příznivců teorie o Lusině těhotenství existuje několik zvláštních okolností. „Jak si na podzim roku 1866 zaznamenala do diáře královna Viktorie, Luisa v této době přestala požadovat, aby jí s oblékáním pomáhalo služebnictvo. V zimě 1866 pak absolvovala pouze pár veřejných vystoupení a i při nich jen velmi zřídka opustila kočár. Pokud byla vskutku těhotná, musela porodit koncem roku nebo začátkem dalšího. A dostupné záznamy říkají, že v únoru 1867 se objevila zjevně pohublá,“ nastiňuje list Daily Mail.
Až do dnešního dne ale jde o pouhé spekulace. „Předpoklady Hawksleyové jsou založeny na dobových klepech a shodujících se časech a místech, než na základě nějakých objevných dokumentů. Princezniny složky v královských archivech zůstávají dosud nepřístupné,“ zdůrazňuje list The Guardian.
Raději britský šlechtic, než německý žebrák s korunou
Ať už byl příběh Luisiny první lásky jakýkoliv, zhruba ve druhé polovině 60. let 19. století bylo královně Viktorii jasné, že musí princeznu Luisu rychle provdat. K tomuto rozhodnutí ji donutil také dobový bulvární tisk, který (bez důkazů) obviňoval svobodomyslnou a zapálenou feministku Luisu z různých milostných vztahů. Luisin život byl totiž v mnohém nekonvenční. „Luisa tvrdě dřela a stala se sochařkou, která dokonce požadovala, aby za svá díla dostávala zaplaceno. Mezi jejími přáteli byli umělci Rossetti, Millais, Whistler. Nosila módní šaty a doma vyrobenou bižuterii. Podporovala hnutí sufražetek,“ vyjmenovává Guardian.
Vdavky se tak staly nutností. Otázka, kdo bude ženich, však byla hotovým hlavolamem.
Princezna Luisa, údajně nejkrásnější dcera královny Viktorie, neměla o nápadníky nouzi. Ucházelo se o ni hned několik princů z různých evropských dvorů. Jenže situaci komplikoval jeden zásadní problém. A to - panovnice. Ta totiž po smrti svého manžela trvala na tom, že jí její dcery musí zůstat na blízku.
Jelikož by sňatek s někým z korunních princů ze zahraničních dynastií znamenal, že takový muž si bude muset svou manželku odvézt na vlastní dvůr, ze hry rychle vypadl třeba dánský princ, který měl o Luisu zájem. Pruského prince zase vylučovaly dobové politické spory, a nizozemského jeho extravagantní životní styl. Seznam vhodných manželů se tak rychle tenčil.
Naštěstí pro královnu samotná Luisa rozhodně netoužila po sňatku s princem. Zalíbil se jí britský šlechtic John Campbell, následník vévody z Argyllu, známý pod titulem markýz z Lorne. Campbell sice pocházel z poměrně významné šlechtické rodiny, jeho postavení ale bylo hluboko pod Luisiným. Navíc byl politicky liberál. Nebylo tak divu, že většina královské rodiny se postavila proti případnému svazku - hlavním odpůrcem byl následník trůnu, Luisin nejstarší bratr princ z Walesu.
K překvapení všech ale sňatek podpořila ta nejvlivnější možná osoba - samotná královna Viktorie. Tu potěšilo, že si Luisa vybrala muže, se kterým bude s určitostí žít v její blízkosti. Před zděšenou rodinou navíc argumentovala tím, že svazek by mohl do rodiny přinést "novou krev" - vzhledem ke sňatkové politice královských rodin byly tehdy evropské rody prakticky všechny spřízněné, takže potomci s někým "zvenčí" mohli podle královny geneticky oživit rod.
Viktorie argumentovala i tím, že je lepší, když se Luisa vdá za Brita, než na cizí dvůr, přičemž by se pak při případných mezinárodních konfliktech musely zvažovat příbuzenské vztahy mezi zeměmi. „O tom, proti čemu se stavíš, jsem přesvědčena, že bude jen pro Luisino štěstí a pro mír a klid celé rodiny. Časy se změnily: velké zahraniční aliance jsou nyní vnímány spíše jako příčiny problémů, a nepřinášejí žádné dobro. Co může být bolestivější než pozice, do které byla naše rodina postavena v době válek mezi Pruskem a Rakouskem? Zřejmě si neuvědomuješ, tak jako já, jakou nelibost vzbudily sňatky princezen z královské rodiny s nevýznamnými německými princi (německými žebráky, jak se jim urážlivě říká). A co se společenského postavení týče, nevidím zde problém: Luisa zůstane tím, čím je, a její muž si zase zachová své postavení,“ psala královna princovi z Walesu.
Děsivá nehoda
Svatba princezny Luisy a markýze z Lorne se nakonec uskutečnila v roce 1871. Zájem veřejnosti o obřad byl tak velký, že se Luisina svatba stala vůbec první, při níž policisté museli postavit kolem kostela zábrany, aby udrželi dav lidí na uzdě.
V prvních letech bylo vyvzdorované manželství šťastné. Kazilo ho jen to, že se do něj královna Viktorie, která měla dceru ráda nablízku, míchala více, než bylo markýzovi z Lorne milé. Proto padlo velmi vhod, když se v roce 1878 stal markýz viceguvernérem Kanady - a Luisa tím pádem vicekrálovnou této země. „Princezna se s manželem přestěhovala do Ottavy,“ uvádí server London Remembers.
Odjezd ale nesla Luisa těžce. Kanadské sídlo bylo mnohem méně pompézní, než Buckinghamský palác, místní tisk navíc o páru psal jako o namyšlených lidech, což princeznu velmi pobuřovalo. Do toho se dozvěděla, že zemřela její starší sestra Alice a tato zpráva v kombinaci s odloučením od matky ji velmi rozesmutnila.
Nakonec si ale v Kanadě zvykla. Zalíbilo se jí zdejší klima a její oblíbenou činností se stala jízda na saních, lyžování a bruslení. I Kanaďané ji postupně přijali. „V zemi přispěla k rozvoji hnutí za ženská práva. Podporovala vznik škol pro dívky,“ uvádí server Royal Collection Trust.
Vše ale ukončila vážná nehoda, která se Luise přihodila v roce 1880. S manželem se jednoho dne vypravili na výlet v saních tažených koňmi. Sáně se ale nešťastně převrátily, a vůz doslova přimáčkl Luisu i jejího muže. Princezna byla potlučená a v šoku. Ošetřující lékař prohlásil, že jen zázrakem neutrpěla frakturu lebky. Nejvýraznějším zraněním bylo její potrhané ucho, neboť se jí při pádu saní zachytila náušnice.
Problémem ale bylo, že tiskoví zástupci páru uvedli novinářům, že nehoda se obešla bez vážných zranění. Když pak zotavující se Luisa v následujících dnech zrušila několik veřejných vystoupení, noviny ji začaly osočovat, že simuluje.
To byla pro princeznu poslední kapka a z Kanady odjela. Psal se rok 1881, její manžel v zemi zůstal do roku 1883. Přesto ale na tuto zemi nezanevřela a už z Londýna ji (také finančně) podporovala. Na její počest pak bylo v Kanadě pojmenováno několik institucí, a také stát Alberta (podle třetího křestního jména princezny).
Mimochodem, v letech, než se Luisa opět setkala se svým mužem, byla churavá, a tak kvůli zotavení na zimu vyrazila na Bahamy. Právě díky této její návštěvě v roce 1883 se Bahamy staly oblíbenou destinací britské smetánky.
Když pak na ostrovech o dva roky později otevřel luxusní hotelový komplex, aby vytěžil z Luisiny slávy, majitelé jej pojmenovali Princezna (pod tímto jménem je známý dosud, byť celý oficiální název nyní zní Hamilton Princess & Beach Club, A Fairmont Managed Hotel). Komplex je dosud velmi vyhledávaným luxusním resortem.
Svedený švagr?
Poté, co se do Británie vrátil i Luisin manžel, se jejich vztah brzy dostal do hluboké krize. Manželství zůstalo bezdětné, manželé navíc měli rozdílné politické názory. Navzdory snahám královny Viktorie o jejich smíření brzy začali Luisa a markýz z Lorne žít odděleně. Někteří o markýzovi tvrdili, že je homosexuál, ale to se nikdy nepotvrdilo.
V dané době se Luisa sblížila se svými sestrami, princeznami Helenou a Beatrice. Podle některých historiků ale mezi sestrami panovala láska, stejně jako vzájemná řevnivost. Luisa měla na své sestry žárlit. A když o nich mluvila, volila dost nelichotivá slova.
Vzájemné sesterské soutěživosti nepřidalo ani to, že kromě nich se spřátelila ještě s někým - konkrétně s manželem Beatrice, pohledným Jindřichem z Battenbergu. Luisa a Jindřich byli oficiálně blízkými přáteli, podle dobového bulváru i některých historiků byl ale jejich vztah ve skutečnosti mnohem hlubší.
Údajně totiž Luisa manžela své sestry svedla. Tuto teorii podporuje fakt, že po Jindřichově smrti Luisa rozhlašovala, že právě ona byla důvěrnicí zesnulého švagra, a jeho manželka Beatrice pro něj neznamenala nic. Jindřicha každopádně zbožňovala. „Byl skoro mým největším přítelem a chybí mi víc, než dokáži vypovědět,“ napsala Luisa po Jindřichově smrti.
Jiní historici ale upozorňují, že manželství Beatrice a Jindřicha bylo šťastné, a Luisa, jejíž vztah se rozpadl, na sestru žárlila.
Zástupy milenců
Jindřich z Battenbergu neměl být jediným Luisiným milencem. Dobový bulvár mluvil v souvislosti s Luisou o mnoha mužích. Zjednodušeně řečeno, milence údajně střídala jako ponožky. Vztah měla mít třeba s osobním tajemníkem královny Viktorie Arthurem Biggem, pozdějším baronem Stamfordhamem. Tento vztah provalila Luisina sestra - ona údajně podváděná princezna Beatrice - která před královniným lékařem prohlásila, že jde o skandál.
Dalším z princezniných milenců měl být sochař Sir Joseph Edgar Boehm, Luisin školitel. Klepy vzbudilo to, že když Boehm zemřel v roce 1890 ve svém londýnském studiu, Luisa byla s ním v místnosti. Za dlouhodobou aféru vztah této dvojice označila třeba historička Lucinda Hawksleyová. „Ta dokonce napsala, že Boehm zemřel při sexuálním styku s Luisou,“ uvádí list Guardian.
Vztah dvojice měl pomáhat krýt Boehmův osobní asistent Alfred Gilbert. „Krátce po zničení Boehmovy osobní korespondence se rychle stal oficiálním královským sochařem,“ uvádí server London Remembers.
Luisa měla mít vztah také třeba s umělcem Edwinem Lutyensem či svým pobočníkem Williamem Probertem.
Je ale potřeba dodat, že v případě všech těchto vztahů jde o rovinu spekulací - oficiálně se nepotvrdilo, že by Luisa měla s kýmkoliv z těchto mužů sexuální vztah, pouze, že se s nimi přátelila.
Paní Campbellová na cestách
Jinak trávila princezna Luisa léta pomocí matce s královskými povinnostmi, nadále se věnovala umění (je například autorkou památníku vojákům padlým v Búrských válkách nebo sochy královny Viktorie u Kensingtonského paláce) či charitativní činnosti. A zůstala velmi nekonvenční ženou.
Otevřeně a hlasitě podporovala ženská práva a ženskou samostatnost, čímž se dostávala do názorových sporů s matkou. Stavěla se na stranu sufražetek, a tvrdila, že ze žen mohou být klidně třeba i lékařky - což byla ve viktoriánské době vskutku pokroková myšlenka.
Ráda cestovala, a vůbec nejraději inkognito - na cesty se vypravovala pod jménem Paní Campbellová. Na cestách přitom neměla žádné manýry - traduje se třeba, že když byla při návštěvě Bermud pozvána na recepci, raději šla pěšky, než v kočáře.
Stejně vás všechny přežiju
Po smrti své matky princezna Luisa zůstala u dvora, kterému nyní vládl její starší bratr Eduard VII. S velkou vášní cvičila a starala se o své zdraví. Když se jí proto někteří dvořané a příbuzní vysmívali, odpovídala: „Nevadí, stejně vás všechny přežiju.“
Zhruba ve stejné době se po letech opět začali sbližovat s manželem. S tím se při oficiálních příležitostech Luisa objevovala i v době, kdy žili odděleně, nyní ale častěji vyráželi na cesty do Skotska. Kolem roku 1911 se zdraví markýze z Lorne, nyní už vévody z Argyllu (titul zdědil v mezičase po zesnulém otci), začalo prudce zhoršovat. Začala jej trápit stařecká demence i další problémy a Luisa se o něj obětavě starala až do jeho smrti v roce 1914.
Podle některých zdrojů si v posledních letech byli manželé blíže, než kdykoliv předtím a vévodova smrt Luisu načisto zdrtila. Dokonce se nervově zhroutila. „Má osamělost bez vévody je strašná. Zajímalo by mě, kde je teď,“ napsala Luisa po manželově smrti.
Jako vdova se přestěhovala do Kensingtonského paláce, kde žila až do smrti. Její zdraví se rovněž začalo zhoršovat, přesto se naplnila její slova - opravdu přežila většinu svých sourozenců. A to i přesto, že časem zcela přestala chodit. „Až do konce ale byla velmi stylová a nosila módní šaty. Jelikož sama neměla žádné děti, stejně jako její sestra princezna Beatrice, která žila vedle ní, ráda trávila čas s mladšími příbuznými,“ píše server Royal Collection Trust. Nejkrásnější dcera královny Viktorie zemřela v roce 1939 ve věku 91 let.