„Už můj děda je vyráběl ještě před první světovou válkou. U nás je to takový fajfkařský kraj. Dýmky se tam dělaly v každé chalupě,“ prozradil v rozhovoru Stanislav Baťa, který kolekci výtvorů nejen svých, ale i svých předků přivezl předvést na adventní trhy do Kuksu.

K výrobě dýmek vás tedy přivedla rodinná tradice?
Byla to hlavně rodinná tradice, když celý život vyrůstáte mezi fajfkami, tak vás to k tomu dotlačí. Svoji první fajfku jsem vyrobil asi před dvaceti lety. Měnily se podle módy, období. Třeba tyto třídílné se nejvíce používaly a vyráběly za první světové války a pak v meziválečném období. A po druhé světové válce se začaly hodně používat dvoudílné, v tureckém stylu - čibuky. Jsou jednodušší, praktičtější na dnešní uspěchanou dobu. U třídílných přece jen záleželo na tom, jak se o ně člověk staral, každý den se musely vyčistit.

Jak dlouho trvá výroba?
Hodně lidí se na to ptá. Třeba na výrobu těchto prvorepublikových musím nejdřív zajít do lesa a vybrat si dřevo. Špalek rozřežu, uvařím, nechám uschnout a pak ho musím navrtat. A nevrtám jednu fajfku, ale i sto kusů. A pak zase čekám, třeba čtrnáct dní, záleží na počasí. Pak je namořím, nechám, naolejuji a zase čekám. Fajfka nejde vyrobit do čtrnácti dnů. Cyklus výroby od přípravy dřeva až do konce trvá i půlroku.

Jaký materiál na výrobu používáte?
Čibuky jsou vyrobeny z kořene vřesovce a tyto staré trojdílné se vyráběly převážně z olše. Ale dá se použít jakékoli dřevo, na kterém lze udit maso. To znamená dřevo, které nemá žádné silice, pryskyřice a taky trochu vzdoruje žáru. Mám doma stovky fajfek ještě po dědovi. Hlavičky a dřevěné části se dělaly různě velké. Kdo kouřil dlouho, potřeboval velký „kotel“, kdo kouřil kratší dobu, pořídil si menší fajfku.

Kovové části si také sám zhotovujete?
Toto jsou ještě pozůstatky po mém tátovi. Udělal jich tolik, že je snad já ani nebudu muset vyrábět.

Jaký zájem je v dnešní době o fajfky?
Je to spíš taková kuriozita, ale mají o ně zájem i rybáři, myslivci a členové historických vojenských spolků, patří to k nim.