První zpodobnění

Když se František z Assisi, mnich a později světec, rozhodl ve 20. letech 13.století v jedné venkovské lokalitě střední Itálie založit malou poustevnu s kaplí v jeskyni a přetvořit ji v působivé skromně vybavené místo evokující narození Jezulátka, netušil patrně, jakou odezvu jeho počin bude znamenat pro celý křesťanský svět.

Dnes již víme, že se jednalo o první zpodobení biblického příběhu o narození budoucího Spasitele v betlémském chlévě, ze kterého se rozvinula pozoruhodná tradice stavění betlémů (jeslí, jesliček) až do dnešních dnů. Původní chudě pojatá scéna Františka z Assisi totiž Jezulátka položeného v krmítku vyloženém slámou, s volkem, oslíkem a za světla pochodní se rozrostla v běhu staletí do pestrobarevné podívané s krajinou plnou orientálních prvků, s architekturou domácí i cizokrajnou, se zvířectvem zdomácnělým i divokým, s rozmanitými postavičkami současného prostředí i exotickými figurami.

Z Itálie do světa

Od 15. století se stala Itálie rájem betlémářské tvorby, která ve století 16. zamířila takřka do všech koutů Evropy a vzápětí za oceán, a to zásluhou jezuitského řádu. Jeho příslušníci předváděli první jesle v českých zemích počátkem šedesátých let 16. věku ve svém pražském kostele. Zpočátku se instalovaly v chrámech, ale jako novinka se brzy objevily v zámeckých a hradních kaplích a postupně v domácnostech měšťanů. V 18. století byl obyčej u nás již hluboko zakořeněný a neohrozily jej ani josefínské zákazy, podle nichž bylo vystavování jeslí v kostelech pro církev nedůstojné.

Příběh prosté ženy z chudých poměrů byl nejširším lidovým vrstvám velmi blízký, a proto přešel po restriktivních opatřeních spontánně do světského interiéru. K rozšíření a upevnění tradice přispěla i ta okolnost, že se ve středověku v kostelech, ale i na jiných místech, předváděly vánoční duchovní hry s biblickými příběhy adventního a vánočního času. Kupř. Simon Hüttel, trutnovský kronikář, zaznamenal takové provedení her v letech 1562 a 1569. Od konce 18.století a především ve století 19. se stalo české betlémářství ojedinělým fenoménem právě pro onu spontánnost a masívnost, s jakou se ho nejširší vrstvy chopily. Na rozdíl od kostelních figur, které mohly dosahovat i životních velikostí a jejichž repertoár zůstával zpravidla redukovaný na ústřední scénu, se betlémy zhotovované lidovými umělci a samouky nedrželi tolik církevní tradice. Z praktických důvodů se tvořily postavičky menších rozměrů a změnu doznaly také geografické reálie. Pestrá směsice postaviček řemeslníků, sedláků, prostých venkovanů i mudrců z dalekého Orientu se stala součástí jednoho velkého příběhu. Všichni pospíchali poklonit se v chudobě narozenému Jezulátku a v úctě mu předat dary. Odtud i souhrnné označení figurek daráci. Betlémy tak skýtají přehled dobového oblečení více či méně detailně provedeného, dále řemesel a architektury soudobých měst a vesnic kolem orientálního panoramatu.

Betlémy se mezi sebou lišily velikostí, materiálem i kvalitou. Početné zastoupení mají skříňkové jesle, zpravidla s pevně ukotvenou scénou. Velké oblibě se těšily betlémy stavěcí, které se každoročně znovu a znovu sestavovaly. Volné uspořádání umožňovalo přidávání postaviček, obohacování krajiny o nové prvky, ale také vytváření a přeskupování dějů podle církevního kalendáře.

Chodící betlémy

Pro krkonošskou oblast byly v době největší slávy charakteristické tzv. chodící, pohyblivé betlémy. Ještě počátkem 20.století jich čítalo na sto kusů, jak dokládá jeden z největších znalců betlémářské tradice u nás Vladimír Vaclík. Figurky ve scenérii, nebo alespoň jejich část, se uváděly do pohybu různým mechanismem. Běžně se k tomu využíval hodinový strojek, ocelové péro či prosté otáčení klikou. Zanícení betlémáři konstruovali i složitější systémy trakce, na kterých strávili mnoho času. Tak kupř. slavný Metelkův betlém, dnes v jilemnickém muzeu, stavěl autor přibližně třicet let. Začal jej vyřezávat v sedmdesátých letech 19. století, poslední postavičky pocházejí z doby po první světové válce. Složitý a několikanásobný pohyb figurek pohání elektřina. Přírodní sílu větru se pokoušel využít Antonín Béma ze Semil na svém díle, do té doby poháněném hodinovým strojkem. V rozhodující chvíli však přestal vítr foukat, a tak napříště přešel k parnímu pohonu. Pára však znamenala značné nebezpečí, o čemž se mohl přesvědčit jiný betlémář, truhlář Erben ze Středního Lánova u Vrchlabí. Když předváděl v roce 1925 o Vánocích své dílo dětem, parní kotel explodoval a on sám přišel o život.

Přestože je krkonošské betlémářství spojeno hlavně s dřevořezbou, nelze opomenou významnou produkci z papíru. Zvláště po první světové válce získala tvorba nový impuls. Pod vlivem děl českých malířů Josefa Mánesa, Mikoláše Alše a později Josefa Weniga a Marie Fischerové-Kvěchové vznikala díla nového typu. Starobylé pozlátkové ozdoby a orientální roucha vystřídalo civilnější pojetí oblečení, občas inspirované svérázovým hnutím a idealizovaným lidovým krojem. Někteří autoři se nevyhnuly vlasteneckému patosu, který působí v daném tématu poněkud kuriózně. Tak Josef Mařatka z Vysokého n/J umístil kolem jeskyně s narozeným dítkem bojovníky Jana Žižky s červenými kalichy na prsou a s nápisem na stuhách Nazdar Ježíšku. Svět betlémářské tradice obohatily postupně nevšední suroviny perník, těsto, cín, sláma, kukuřičné šustí, krajky, sklo a různě kombinované hmoty.

Rozvíjí tradici

V muzeích, církevních institucích a soukromých sbírkách se dodneška zachoval jen zlomek někdejšího počtu betlémářské produkce. Našlo se však mnoho následovníků, kteří rozvíjejí tradici a obohacují původní pojetí o nové elementy a vlastní invenci. Mnozí z nich se již zařadili mezi uznávané tvůrce, jejichž dílo právem zasluhuje pozornost. Jmenujme alespoň některé současníky z našeho regionu. Na tradici papírových malovaných betlémů navázali akademický malíř Jiří Škopek z Jaroměře, Alena Táslerová ze Svobody n/Ú, půvabné keramické hrncovité betlémky pocházejí z dílny Markéty Škopkové. Sochař Roland Hantl z Mladých Buků vytesal monumentální dílo z kukského pískovce představující Sv. rodinu, umístěné v terénu u Erlebachovy boudy.

Vraťme se však k výstavě, kterou připravil tým pracovníků trutnovského Střediska volného času. Citlivá a vkusná instalace nabízí k prohlídce soubor několika desítek současných výtvorů a starobylých exponátů, navozujících takřka pohádkovou atmosféru nadcházejícího vánočního času. Věřím, že osloví a inspiruje mnoho návštěvníků, kteří mohou výstavu navštívit až do 12. prosince.

Milada Ryšánková