Kdo v 80. letech nechodil na „dýzu“, jako by ani nebyl. Ačkoliv se za železnou oponou komunističtí pohlaváři snažili udržet neudržitelný socialismus, na diskotéce se aspoň na chvíli mohl člověk cítit jako „na Západě“. Z gramofonových desek zněli Alphaville, Queen, Bee Gees a teenagerovské oči se nemohly odlepit od bujných tvarů „plakátové“ zpěvačky Samanthy Fox.

I východní Čechy měly své „ostrovy svobody“ pod patronací diskžokejů. V Hradci Králové v Adalu, Avionu či Bystrici, v Pardubicích to byl Grand či hotel Labe. Ve zmiňovaných klubech mluveným slovem tyto dýchánky často provázel Zdeněk Vranovský.

„Mou srdcovkou byl hlavně Grandclub Bystrica. Zde jsem hrál dlouhých sedm let až do úplného zavřeni, což byl konec května 1990. To si pamatuji naprosto přesně. Tehdy se tam hrálo pět dní v týdnu a já z toho tři dny. Zbytek, tehdy skvělí, kolegové, ale i do pardubických klubů jsem jako záskok zavítal,“ říká muž, který prakticky celý svůj život zasvětil hraní z gramofonových desek a později z CD.

S hraním začal již na konci sedmdesátých let, ještě coby posluchač pedagogické fakulty v Praze. „Tehdy jsem začínal s pár deskami, ale vždy jsem to chtěl dělat. Hlavně mě uhranuly hlasy tehdejších spíkrů na rádiích Luxemburg a Bayern 3,“ dodává Zdeněk Vranovský.

Tirákem pro desky

Poprvé se pak východočeskému publiku představil na začátku osmdesátých let.

„Vím, že jsem poprvé hrál právě v Bystrici. Když jsem tam vstoupil, tak jsem říkal, že v tom prostoru se snad ani hrát nedá. Tenkrát jsme přijeli mikrobusem Š-1203 a museli dost věcí vzhledem k tamějšímu prostoru nechat v mikrobusu. Časem se všechno doladilo. A nakonec jsem v klubu vydržel dlouhých 7 let až do úplného zavřeni, což byl konec května 1990. To si pamatuji naprosto přesně. Tehdy se tam hrálo pět dní v týdnu a já z toho tři dny. Zbytek, tehdy skvělí, kolegové, “ vzpomíná diskžokej, jehož zastihla doba, kdy se o volném trhu s hudbou mohlo všem jen zdát a neexistovaly ani specializované obchody s disko technikou.

„Kdo v té době neměl zahradní hadici s blikajícími žárovkami, majáčky, reflektory a diskokouli, ten jako by v naší branži vůbec nebyl. Já jsem nebyl technicky zdatný, ale měl jsem kamarády, techniky, kteří mi s tím pomohli,“ říká diskžokej. A dodává, že s kamarády a kontakty byly spojené i nákupy gramofonových desek.

Člověk však na ně mnohdy potřeboval valuty. Někteří pak v tajícím období osmdesátek využívali k nákupu desek i pověstné burzy v Praze.

Pod dohledem

„I já tam několikrát byl a navíc jsem měl to štěstí, že jsem měl za kamaráda řidiče tiráku, který jezdil do Německa, Rakouska a Švýcarska. Tomu pak stačilo dát peníze a tipy z rádia Luxemburg a Bayern 3 a on mi to přivezl,“ vzpomíná na dobu socialistického „internetu“ Zdeněk Vranovský.

I diskotéky bývaly pod bedlivým dohledem strany, on se však předpisy nikdy neřídil.

„Ale kolikrát jsem měl strach, že na mě kontrola přijde. Před každým vystoupením jsme museli dát takzvaný repertoárový list se skladbami, které budeme hrát. Hlavní složkou tohoto listu měly být československé skladby a hudba z tehdy spřátelených zemí. Já tam vždycky něco napsal a pak jsem stejně hrál spíš ty zahraniční věci. A moc pochybuji o tom, že jsem byl jediný. Podle mě to tehdy nikdo nedodržoval,“ popisuje tehdejší zvyklosti diskžokej a všímá si, jak se doba za ty dlouhé roky změnila.

Věčné písně

Ze songů, které tehdy hrál jako novinky, se postupně stávají oldies hity a na současné skladby mnozí návštěvníci současných diskoték často rychle zapomenou. „Je to z jednoduchého důvodu. Tenkrát se ty písně vryly lidem do paměti. Už tehdy totiž měly svůj sexapeal. Dnešní hudba jen tak prosviští rádiem a lidé na ni rychle zapomínají. Ty tehdejší písně si však dodnes zpívají a chtějí je stále hrát. I já už jsem si u nich však říkal, že je přestanu hrát, že ten a ten hudebník měl i jiné věci, které lidi moc neznají, ale prakticky všichni chtějí stále ty samé staré fláky. A já jim je dávám,“ dodává muž, který však na druhou stranu nevidí moc velký rozdíl v tom, jak se na diskotékách bavili mladí tenkrát a jak se baví dnes: „No, možná, že se dříve bavili lépe, ale také záleželo na městu či klubu. Ale asi ta zábava rapidně nepoklesla.“ Kde však ostřílený diskžokej vidí dnes velký pokles, tak je to úroveň právě současných DJs. „My staří harcovníci jsme si vždy rádi hráli s mluveným slovem. To u dnešních mladých už takřka neslyšíme. Buď nemluví vůbec, nebo nedokáže pomalu dát dohromady jednoduché souvětí. A diskžokej by měl vědět co vlastně pouští a pokud je to dobré, tak to lidem nabídnout. V minulosti mě bavilo třeba udělat z něčeho u nás hit, doslova to "prodat". Věděl jsem, že např. v Německu se to hraje a k nám to jednou, i když opožděně, přijde. V tom je to jiné, ale najdou se samozřejmě i výjimky,“ neláme hůl nad svými pokračovateli Zdeněk Vranovský.