Mohl to být pohodový konec prázdnin. Brigáda a odpočinek. Středa 21. srpna 1968 to ale změnila. Vpád okupačních armád na naše území mu proměnil léto v nevídané dobrodružství a adrenalin. „Vtrhla k nám cizí vojska, musíme se bránit,“ reagoval spontánně na první tanky, které se valily městem.

Odbojovou činnost zahájil netradičně. Ostrým vzkazem, který napsali s kolegou na korbu nákladního auta, kterým coby závozník jezdil. „Chtěli jsme tam mít Jděte do prdele!. Prý se to rusky píše Idítě v žljob! Dodnes nevím, kdo to přeložil a zda to vůbec bylo správně. Ale jezdili jsme s tím po městě,“ vzpomíná.

Když se pak vraceli s autem k městu a proti nim jela kolona tanků, poprvé mu zatrnulo. Podruhé, když jeden z tanků stojící u silnice mířil hlavní přímo na ně. „Byl to velice nepříjemný pocit, který bych už nechtěl zažít,“ přiznává.
    
U barikády na Polské ulici byl svědkem, když se povedlo zmást okupanty. Lidé otočili několik cedulí a najednou mířila armáda místo k Hradci Králové úplně na druhou stranu. „Moc se mi to líbilo. Takže jsem z našeho domu okamžitě sundal označení Vítězná ulice i číslo popisné. Dlouho mi pak ležely doma pod postelí.“

Hektické chvíle zažil s kamarádem při rozvážení mimořádných vydání novin - Krkonošské pravdy (předchůdce dnešního Krkonošského deníku). Na pět let starém dvousedadlovém pionýru pravidelně zajížděl nejprve do redakce pro noviny, a pak je rozváželi po městě. On řídil, kamarád měl v jedné ruce noviny a ve druhé československou vlajku. Taková posádka nešla přehlédnout. Všimli si ji i ruští vojáci. „Jeden se samopalem na nás zařval Stoj! My jsme jeli dál, ale on opravdu vystřelil asi tři rány do vzduchu. Rozhodilo nás to pořádně, ale nezastavili jsme,“ pamatuje si.

V tu chvíli ještě netušil, do jakého neuvěřitelného „souboje“ se za chvíli dostane. Kousek od náměstí ho zaskočilo, když se proti němu vyřítila kolona tanků. Rychle motorku otočil a snažil se ujet, jenže… „Jak jsme na pionýru seděli dva, ještě měli u sebe noviny, tak jsme asi byli moc těžcí, takže trvalo, než jsme se pořádně rozjeli. Takže jsme nekonečně dlouhou chvíli jeli vedle těch tanků. S praporem, novinami a pořádně staženým zadkem,“ vypráví.

Ani tím ale dramatické příběhy Jana Hornycha nekončily. Na jedné křižovatce si další voják se zbraní v ruce všiml černé protestní vlaječky na pionýru. „Zařval Stoj!, ukázal na praporek a zeptal se hrozivým hlasem: Što éto? Evidentně mu to vadilo, muselo to prostě z motorky pryč,“ uvádí.

Během jízd s novinami se dostal i do technických problémů. Když projížděl okolo barikády s tankem, kde byl vyteklý mazut, a ještě se mu do zadního kola zamotal drát ze shořelých pneumatik, skončili s kamarádem na zemi. „Ještě navíc jsem měl docela sjeté gumy, takže jsme hodili pořádnou tlamu.“

Ani to ho ale nezastavilo. „Noviny jsme rozváželi dál, jak jen to šlo. Cítili jsme se jako odbojáři, víc jsme toho dělat nemohli. Všechno, co jsme dělali, jsme považovali za protest,“ vysvětluje.

Časem bylo jasné, že Rusové kontrolují město a že u nás zůstanou usazení delší dobu. V tu dobu ale Hornychův bratr přinesl z redakce štus papírů s hlavičkou Krkonošská pravda. „Byly to prázdné blankety, ale nechtěli jsme, aby je někdo zneužil. Tak jsme je radši u nás na zahradě spálili,“ říká.

I padesát let po invazi si pamatuje okamžiky a pocity, které tehdy zažíval. „Příšerný rachot, když jely tanky. Neuvěřitelnou a spontánní solidaritu lidí. Vyjevené vojáky, kteří tady čekali kontrarevoluci a nevěděli, co dělat. A moje mladické nadšení bojovat za bezpráví,“ dodává Jan Hornych.