Nedávno jste vyhrál Genesis Tour v Krkonoších, vybojoval jste také třetí místo na prestižních čtrnáctidenních závodech Pirena ve Španělsku. S letošní sezonou asi musíte být spokojen.
Určitě. Genesis Tour, který s manželkou pořádáme, dělám víceméně jako přípravu na Pirenu. Na té jsem chtěl letos dosáhnout třetího místa a to mi vyšlo.

Jak dlouho se na závod, který trvá třeba i dva týdny, připravujete?
Začínám trénovat v polovině srpna. První trénink trvá tak deset, patnáct minut, silovou fázi potom jezdím s třemi sty padesáti kilogramy těžkou károu, do které zapřahám od dvanácti do osmnácti psů. S tím trénuju zhruba do půlky listopadu. Jak napadne první sníh, přijde na řadu rychlostní fáze, kdy už začínám jezdit na saních nalehko.

Jak běžný tréninkový den vypadá?
Většinou míváme problém s teplotou. Když se začíná trénovat, stačí, aby nebyla vyšší než nějakých patnáct stupňů, ale jakmile se jezdí tři hodiny, teplota by neměla být vyšší než deset stupňů. Na podzim se proto většinou dá trénovat jen brzo ráno, to znamená ve tři hodiny vstávat. Dvě až tři hodiny před tréninkem psy musíme napájet, dostat do nich velké množství vody. Samotný trénink se zapřaháním, vypřaháním a napojením trvá přes čtyři hodiny. Psi si potom hodinu dvě odpočinou, následuje nakrmení a vyvenčení. Příprava na takovéhle závody je práce na plný úvazek. Začíná se na pěti, šesti hodinách, končíme na dvanácti hodinách denně.

Jsou tréninky a závody fyzicky náročnější pro vás, nebo pro psy?
Určitě pro ty psy. Fyzické nároky na jezdce jsou značné, ale zatím se tomu vyhýbám, protože pořád mám rezervy v chovu. Pořád se snažím chov zlepšovat tak, abych se já hýbat moc nemusel. Moje atletické roky už dávno minuly, a proto se snažím mít lepší a lepší psy. Štěňata, která teď mám a která začnou příští rok jezdit, jsou evropská, možná světová špička. Na vrcholu formy budou zhruba za dva roky, pak už nebudu mít žádné rezervy a nezbyde mi nic jiného, než buď zhubnout aspoň dvacet kilo a začít zase běhat jako před dvaceti lety, anebo sehnat mladšího jezdce, který bude jezdit s mými psy, což se mi ale nechce. Zatím mi to vychází tak, že se špičce blížím, aniž bych musel moc běhat. Na absolutní špičku se ale bez toho už nedostanu. Třeba Španěl Iker Ozcoidi, který letos vyhrál Pirenu, dal dohromady kvalitní tým, navíc to je kluk do třiceti let, má pětašedesát kilo a běhá opravdu hodně dobře.

Do kolika let vlastně musheři v průměru závodí?
Současnému několikanásobnému mistrovi světa a Evropy Rudy Ropertzovi z Německa letos bude šedesát osm roků. Ten taky moc neběhá, ale je pravda, že posledních pět let jezdí už jenom sprinty. Takže je to sport, který se dá dělat pořád.

V čem je největší rozdíl mezi českými a zahraničními závody?
Genesis Tour, který pořádáme sami, se snažíme přiblížit zahraničním etapovým závodům. Ale třeba Pirena se liší délkou i finančním zabezpečením. V roce 1991, kdy ten závod začal, se podařilo podchytit velké sponzory a dnes má rozpočet mnohonásobně vyšší, než kdyby se sečetly všechny závody v Česku za několik let dohromady. Všechno tam je na úrovni, o níž se nám tady ani nezdá. Závody natáčejí dvě televizní stanice a dvakrát denně na obou kanálech běží reportáže z Pireny. Jakmile to vysílají média, mají o to zájem i sponzoři, což se u nás nepodařilo.

V Čechách je mushing ve srovnání s jinými sporty na okraji zájmu. Jaká je situace v zahraničí?
Sport číslo jedna to je na Aljašce a na Yukonu. Hodně populární jsou závody v severní polovině Norska. Už i Němci a další Západoevropané, kteří se tomu chtějí věnovat a mají na to, se do Norska stěhují a koncentrují.

Společně s Radkem Havrdou z Vlčic patříte k domácí musherské špičce. Panuje mezi vámi rivalita?
V současné době to je tak, že nejlepší český sprinter je Jirka Trnka, na dlouhé tratě je nejlepší Radek Havrda, na střední asi já. Tím, že jsme si to takhle rozdělili, rivalita mezi námi moc není (smích). Jedinou možností, kde se můžeme potkat, je Genesis Tour. V té době Radek už je ve Francii na La Grande Odyssée. Loni jsme se setkali na midovém závodě v Polsku. Tam jsem vyhrál, Radek byl druhý. Tím, že oba jezdíme něco jiného, se dá ale těžko posoudit, kdo je lepší.

Jak početná je vaše psí smečka?
Maximum, co mám, bývá většinou kolem padesáti. V sezoně se pak prodají štěňata i někteří starší psi. Do příštího roku chci mít dvacet čtyři psů do tréninku, plus nějaké ‚důchodce‘, chovné feny, celkem okolo třiceti stabilních psů.

Závodní psy si šlechtíte sám. Dělají to musheři běžně?
Takhle komplikovaný a cílený chov mám v Česku jenom já. Třeba Radek Havrda má ze šedesáti procent psy ode mě.

Umíte si představit, že byste měl normální zaměstnání a věnoval se mushingu tak jako dosud?
Takovýmhle způsobem určitě ne. Je to těžké už jen tím, že třeba na tu Pirenu člověk na měsíc odjede. Dřív jsem měl firmu a prodával matrace, vydělával jsem asi pětkrát tolik než teď , ale s mushingem to moc dohromady nešlo. Takže teď v podstatě přežíváme, jak se dá, ale zase se těm psům můžu věnovat pořádně.

Co tomu říká manželka? Asi musí být hodně tolerantní.
Bez tolerantní manželky se to dělat nedá (smích).

Jaké máte ještě cíle, závod, kterého byste se chtěl zúčastnit?
Hlavně bych chtěl vyhrát Pirenu. Láká mě i Aljaška, ale zhruba půl milionu korun stojí jenom přeprava psů letadlem, to si normální člověk nemůže dovolit. Říká se, že v Americe jsou musheři chudí lidé, kteří jezdí od závodu k závodu a sbírají price money, aby se tím uživili. V Evropě jezdí se psy aristokrati, kteří si to můžou dovolit.