Sedmdesátiletý režisér, kameraman, scenárista, střihač a vysokoškolský pedagog má k Úpici stále silný vztah, přestože žil od roku 1979 v emigraci v Německu a USA. V rozhovoru pro Deník vzpomíná na začátky s kamerou, první film natočený ve čtrnácti letech o půvabné dívce, výbornou partu z místního filmového klubu a trutnovského gymnázia, návštěvy 93leté maminky v Úpici nebo na dobu, kdy komunisté usoudili, že není vhodný občan pro studium na FAMU. Paradoxem je, že Miroslav Janek na FAMU už přes dvacet let učí, od roku 2006 je docentem pro obor filmové, televizní a fotografické umění a vychovává budoucí filmaře.

Co pro vás znamená získat Českého lva?
Když vás někdo pochválí za vaši práci, tak z toho máte radost ne proto, abyste si natřásal vlastní peří, ale především proto, že to je určitou formou poděkování a zadostiučinění lidem, kteří se na filmu podíleli coby protagonisté nebo spolupracovníci. Taky to může povzbudit váš apetit k dalším činům. Z praktického hlediska to může znamenat zvýšenou vstřícnost různých komisí, které posuzují váš příští projekt a rozhodují o jeho podpoře.

Letošní Český lev pro vás nebyl první. Ceníte si všech stejně?
Asi největší záchvat radosti jsem měl po ocenění filmu Olga, který je snahou o rekonstrukci osobnosti Olgy Havlové. A to neříkám proto, že se část filmu natáčela či odehrávala v okrese Trutnov, ale proto, že to bylo pro nás velké překvapení. Vložili jsme do toho filmu spoustu radostné energie a v duchu Olgy Havlové jsme postrádali jakoukoliv soutěživou náladu. O to větší radost nastala, když byl film nominován. Ale cením si samozřejmě i těch ostatních lvů, a to z důvodů, které jsem popsal v předchozí odpovědi.

Lucie Bílá a Karel Gott byli v anketě Český slavík historicky nejúspěšnějšími zpěváky.
KVÍZ: Český slavík, Český lev, nebo Oscar. Víte, kdo jsou jejich majitelé?

Kdy jste natočil první film? O čem byl?
To mi bylo 14 let, film se jmenoval Zimní pastorále a netočil jsem ho výjimečně v Úpici, nýbrž na nedalekých Jestřebích horách neboli Brendách. Půvabná dívka mého věku se zamyšleně prochází zasněženým zimním královstvím, které tenkrát bylo samozřejmostí. Její zasněné pohledy střídají záběry na smrkové větve, ohnuté pod tíží sněhu. Zkrátka romantika. K tomu hraje Johann Sebastian Bach. Tak si ten film pamatuju, ale další detaily si nevzpomenu. Všechny moje osmimilimetrové filmy se totiž někde ztratily.

Našel jste první inspiraci pro filmování v Úpici, kde jste vyrůstal?
Ano. Našel jsem ji u svého tatínka, který na nás od dětství vrčel svou osmimilimetrovou kamerou značky Admira. Později mě s ní naučil zacházet a tak jsem začal vrčet i já.

Jak dlouho jste v Úpici žil?
Permanentně jsem žil v Úpici svých prvních 19 let, ale vracím se tam dodnes. Do stejného domu, kde jsem vyrůstal, ještě tam žije moje maminka. Říká se tam Na Krétě podle proslulého prvorepublikového tanečního sálu, ale generace mých prarodičů tomu místu říkala Betlém. Je to taková malá osada mimo město. A když se vydáte z Betléma do polí, za pár minut máte výhled na Orlické hory tam v dáli, o kousek blíž Stolová hora, Hejšovina, ještě blíž Jestřebí hory a když se otočíte, tak tam trčí Sněžka a vedle Obří důl, všude kolem vás louky a lesy. Co dodat? Prostě rodný kraj a to dost povedený.

Jaké vzpomínky máte na Úpici? Byl jste oceněn v minulosti i jako kulturní osobnost města.
Velice si toho vážím, ale pokud vím, tak jsem pro město Úpice nic záslužného nevykonal. To spíš Úpice vykonala něco pro mě. Například poskytla filmovým amatérům technické zázemí v podobě Filmového klubu v Pálence, který byl po několik let mým druhým domovem. Úpice mi dala řadu skvělých kamarádů, kteří mi pomáhali natáčet moje první amatérské filmy, vizuálně interesantní krajinné horizonty, kterých se dodnes nemůžu nabažit a které bezesporu pomáhaly formovat mé kameramanské vidění. A v neposlední řadě mě město Úpice, respektive určité jeho výbory, vybavily do života kádrovým posudkem, který mi znemožnil studium na vysoké škole a tím pádem nepřímo inspiroval můj mnohaletý pobyt v zahraničí, což jistě samo o sobě mělo jisté edukativní hodnoty.

Miroslav Janek a Český lev

  • 2008 Nejlepší dokument Občan Havel - držitel Českého lva
  • 2014 Nejlepší dokument Olga - držitel Českého lva
  • 2015 Nejlepší dokumentární film Evangelium podle Brabence - nominace
  • 2015 Nejlepší dokumentární televizní film nebo seriál Filmová lázeň - držitel Českého lva
  • 2016 Nejlepší dokumentární film Normální autistický film - držitel Českého lva
  • 2023 Nejlepší dokumentární film Všechno dobře dopadne - držitel Českého lva

Zdroj: filmovaakademie.cz

Máte nějakou příhodu, na kterou s oblibou vzpomínáte?
Dětství a mládí mně připadá jako jedna velká dlouhotrvající příhoda, na kterou se rádo vzpomíná. Konkrétní epizodu vyříznutou z celkového kontextu ze mě nedostanete. Podstatným znakem však byla vždycky parta. Během školních let to byla parta děcek z okolí. Všichni jsme co nejrychleji odbíhali od školních úkolů a podnikali různé aktivity až do chvíle, kdy rodiče zapískali z okna na večeři. Později to byla báječná parta kolem filmování. To nás asi dost stmelovalo, to natáčení, kolikrát to bylo několik krátkých filmů za rok. Filmování jsme prokládali tanečky na Krétě a v místním ochotnickém divadle, když zrovna nacvičili nějakou tu operetu. Měli jsme báječné zázemí v klubu filmových amatérů, kde se filmy vyvolávaly, stříhaly a promítaly. A kde byla k dispozici i 16mm kamera. Kamery, stativ a nezbytné rekvizity či kostýmy jsme naložili na káru a šlo se točit. Ve filmech hráli kamarádi a občas i nějaký dospělý člověk, kterého jsme k tomu přemluvili. Nejpevnějšími mými spolupracovníky byli Franta Spevák, Pavel Švorčík a Roman Bartoníček, i když ta naše parta různě bobtnala podle potřeb. Zajímavé je, že kromě mě se filmu později profesionálně věnoval Franta coby střihač a Roman coby produkční.

Váš otec byl starostou místního Sokola. Měl jste tedy k Sokolu blízko?
Když já jsem vyrůstal, tak Sokol oficiálně vlastně neexistoval. Ale jako kluci jsme chodili každé pondělí navečer cvičit do tělocvičny pod vedením mého táty a pana Švorčíka. Neříkali jsme tomu jinak než, že „jdeme do Sokola“. Po roce 1989 se tatínek začal Sokolu věnovat intenzivně a později, když jsem se vrátil do Prahy, jsme se díky tomu častěji scházeli, protože jezdil na ústředí Sokola cosi vyřizovat a schůzovat. V loňském roce jsem natočil krátký film s názvem Holubi tepou sokola, ve kterém můj kamarád Karel Holub a jeho syn vyrábějí repliku sokola pro Sokol Nusle. Za války sochu Němci ze střechy sokolovny sestřelili a nedávno díky sbírce bylo možné repliku financovat. Asi jsem měl vždycky přirozeně blízko k duchovním ideálům Sokola, i když nedávno ty ideály ošklivě pošpinila jakási ekonomka z ústředí. A jiná podařená sokolská ekonomka letos vyhodila mé kamarády divadelníky z Divadla Kampa, kde působili mnoho let, ale vyšší nájem už platit nemohli. Takže prachy hýbou i tak bohulibým společenstvím, jakým býval Sokol.

V Trutnově jste studoval gymnázium. Jaké to bylo?
Bylo to vlastně moc dobré. Kromě skvělých profesorů na předměty, které mě bavily, to jest čeština, angličtina a hudební výchova, jsme opět měli výbornou partu ve třídě. O tom ostatně svědčí hustota třídních srazů.

Kdy jste se potkali naposledy?
Poslední třídní sraz se konal v loňském roce k padesátému výročí od maturity. V té partě k mé radosti stále panuje tentýž duch jako během studia. Navzájem jsme se různě stimulovali a pěstovali jsme zálibu v „zakázané“ literatuře a „západní“ hudbě. Několik spolužáků občas přijelo do Úpice zahrát si v mých filmech. Později se jako herec a fotograf přidal i Bohdan Holomíček, se kterým jsem se seznámil v trutnovském klubu fotografů, kam mě pozval náš profesor fyziky a amatérský fotograf.

V jedné z vašich dřívějších citací jste uvedl, že v mládí jste narazil na "pár debilů", kvůli kterým jste nemohl studovat. Je to pravda? Jak to bylo?
Bylo to tak, jak to tehdy bývalo. Komunistická strana Československa, reprezentovaná příslušnými debily, byla toho mínění, že nejsem vhodný občan pro studium na FAMU.

Kvůli nim jste emigroval?
To rozhodně ne. Takovou radost bych jim neudělal.

Kdy jste byl v Úpici naposledy?
Začátkem března, když jsme slavili 93. narozeniny mojí maminky.

Plánujete někdy přijet do Úpice na besedu či jinou akci?
Besedu neplánuju, ostatně to není na mně plánovat besedu. V loňském roce jsem tam v kině besedoval po projekci filmu Všechno dobře dopadne a byla to z mého pohledu moc milá beseda a diváků nečekané množství. A jiná akce kromě „akce maminka“ není zatím plánovaná.

Miroslav Janek

- režisér, kameraman, scenárista, střihač, vysokoškolský pedagog

- držitel pěti Českých lvů za dokumentární filmy

- narodil se 3. ledna 1954 v Náchodě

- až do 19 let žil s rodiči v Úpici

- studoval gymnázium v Trutnově

- začínal jako fotograf Krajského kulturního střediska v Hradci Králové

- pracoval jako asistent střihu v Československé televizi

- v roce 1979 emigroval do Německa

- od roku 1980 žil v USA v Minneapolisu a New Yorku

- v USA působil zejména jako střihač a kameraman v dokumentární tvorbě

- vyučoval režii a střih na soukromé škole Film in Cities v St. Paulu v Minnesotě

- v letech 1994 a 1995 žil v Itálii, poté se nastálo vrátil do Prahy, od poloviny 90. let točí v Česku

- od roku 1998 vede tvůrčí dílnu na Katedře dokumentární tvorby FAMU, v roce 2006 jmenován docentem