„Ještě tu výslovnost nemá po těch osmnácti letech tak vypilovanou," doplnila za upřímného smíchu zcela zaplněné zdejší výstavní síně svého muže Alena Klempířová a přispěchala rychle s překladem manželových slov: „Vítejte v Zemi Lidí, tedy v Grónsku."

Není nanuk jako nanuk

A jakou má spojitost Grónsko s Žacléřem? Od čtvrtka docela velkou, neboť až do 10. května zde probíhá výstava s názvem Kouzlo polárního světa Grónsko s podtitulem Země mizejícího ledu, kterou do města přivezli právě manželé Klempířovi.

Ti strávili osmnáct let v zemi, kde se k řezníkovi chodí pro tuleně, nanuk neznamená mraženou pochoutku „na kládě", ale ledního medvěda. Kde také je trošku komické říci: „Byl jsem s jednou ženou přes noc". Tedy v Grónsku.

A svůj „druhý" domov teď protagonisté alespoň ve fotografiích a příbězích přivezli do místního muzea. Ještě před samotným otevřením výstavy manželé vysekli poklonu místnímu dívčímu sboru pod vedením Evžena Zomera, který pod vlajkou Grónska vzácnou „eskymáckou" návštěvu přivítal hymnou největšího ostrova na světě.

„Ten sbor jste si určitě přivezli s sebou. Vždyť mají krásnou výslovnost. Umějí alespoň něco česky?" podezíral své kamarády z uměleckého „paše" další vzácný host čtvrteční vernisáže Stanislav Motl. Ani ten tu nebyl náhodou, stal se totiž kmotrem knihy Grónsko, ostrov splněné touhy, kterou manželé v Žacléři křtili.

Sídlištní lov tuleně

Při této příležitosti si známý publicista a redaktor Stanislav Motl neodpustil vtipného srovnání Jaroslava Klempíře s dalším velký polárníkem.

„Znám Jardu dlouho. A nikdo mi nevymluví, že se v jeho případě nejedná o reinkarnaci. Vždyť tady před vámi teď stojí cestovatel, dobrodruh, lovec, zlatokop a náčelník eskymáků Jan Eskymo Welzl."

Jaroslav „Eskymo" Klempíř poté se Stanislavem Motlem zavzpomínal, jak spolu lovili tuleně. „Bylo to při jednom natáčení, kdy nám režisér řekl, že by rád viděl, jak se proměníme na lovce a k jídlu chceme tuleně," řekl Jaroslav Klempíř, kterého Stanislav Motl doplnil s tím, že on šel na sněžný lov v džínách a mokasínech, zatímco Jaroslav Klempíř měl na sobě klasické eskymácké oblečení.

„Jen mi chyběla harpuna, tak jsem vzal násadu od hrábí. A tuleň vlastně ani nebyl tuleň, ale jen vycpaná kůže. Po pár klapkách a umrznutých palcích na nohou Standy jsem zvíře nakonec skolil. A to nejen k jeho úlevě, ale i pobavení všech lidí na jednom pražském sídlišti, kteří naše plahočení s úsměvem pozorovali z oken," dodal za smíchu přítomných český Eskymák.