Jaké to je, být členem profesionální jednotky, nebo alespoň celý den sledovat zblízka jejich práci, jsem okusila na vlastní kůži.

Je úterý. Krátce před sedmou hodinou ráno je v garáži Požární stanice Trutnov, v níž je, na moje představy, až překvapivý pořádek, velmi rušno. Muži v hasičských oblecích obcházejí jednotlivá vozidla a další techniku a vše kontrolují. Zatímco jedné četě směna končí, četě C, které velí Vlastimil Hornych, „čtyřiadvacítka“ teprve začíná. Osm mužů (obvyklý počet je deset) je připraveno kdykoliv vyjet k zásahu.

Nabitý program

Po oficiálním předání směny, k němuž dochází v 7.00, nastíní velitel Hornych program dne vycházející z měsíčního plánu. Dopoledne kontrola a zkouška techniky, školení požárních hlídek, oběd. Poté výcvik s hydraulickými nůžkami na autovrakovišti v Kalné Vodě a na závěr dne exkurze dětí z mateřské školky v Malých Svatoňovicích.

I přes nabitý program musejí hasiči počítat s tím, že kdykoliv po vyhlášení poplachu musejí do dvou minut opustit stanici a vyjet k požáru, ať zrovna dělají, co dělají. Tak jim to přikazuje zákon. „Do dvou minut musí vyjet první auto (podle typu události vyjíždí vozidlo k tomu určené), většinou jeho posádku tvoří dva hasiči, což je na jednom vozidle počet minimální. Pak je na operačním důstojníkovi, kolik aut pošle na výjezd, zda je potřeba ještě další technika u zásahu a tak dále,“ vysvětluje Hornych.

Zhruba do tři čtvrtě na osm jsou hasiči ještě v garáži, kde po zkoušce radiostanic pokračuje kontrola a zkouška techniky (hasební látky v autech, zda jsou všechny nádrže řádně naplněné,…) a příprava na případný výjezd. V autech mají připravenou výstroj, řidiči mají u aut kalhoty nahrnuté na zásahové boty, aby se pak rychleji oblékli (obují si boty a natáhnou kalhoty takřka zároveň).

Školení hlídek

Okolo desáté hodiny na dvoře za stanicí učí požární hlídky složené z pracovníků jedné trutnovské firmy, jak uhasit oheň pomocí minimaxů. Hořlavá směs nalitá do připravených kádí docela slušně zapáchá a po jejím zapálení je pach ještě intenzivnější. Nemluvě o tom, že je najednou všude okolo spousta černého dýmu. Členové hlídek, jeden po druhém, berou hasičáky, takže černý dým je v mžiku vystřídám bílým dýmem z hasební látky, který není o nic voňavější. Když se všichni vystřídají, přichází řada i na mě. Dostávám hasičský kabát, na hlavu přilbu, rukavice a do ruky „minimax“. Za chvíli mám dobrý pocit z toho, že jsem oheň (pravda s asistencí dalších dvou hasičů) zvládla uhasit.

Po krátké pauze mají hasiči pro mě připravenou ukázku dýchací techniky, způsobu jejího skladování a exkurzi polygonu. Že vám to nic neříká? Představte si takovou opičí dráhu pro dospělé. Jenže tohle není hra, je to příprava na skutečný zásah. Hasiči musí tuto trať plnou nástrah zdolat v plné výstroji s dýchacím přístrojem na zádech. K tomu vám do místnosti pustí mlhu, že není vidět na krok, zhasnou světla, pustí zvuky požáru a nářku lidí a místnost řádně přetopí. A do toho musejí počítat s tím, že kdykoliv může zaznít skutečný poplach a vy máte dvě minuty na to, abyste vyjeli z garáže…

Nabídku, zda chci polygonem prolézt, přijímám s nadšením. Naštěstí dostávám jen oblek a přilbu se světýlkem na čele. Pak už je to jen o dřině. Najít správnou cestu, nezpanikařit, když uvíznu v rouře. Do toho hlasy, prosící o pomoc. Už v půlce cesty nahlas konstatuji, že kdybych šla opravdu někomu na pomoc, tak už by byl dávno mrtvý, protože jsem zoufale pomalá. Je to ale zážitek.

Autovrakoviště

Po půlhodinové pauze na oběd se chystáme na autovrakoviště do Kalné Vody. Jenže přichází nehlášená exkurze studentek ze Střední zdravotnické školy Trutnov. Velitel družstva Petr Křapka jim tedy vysvětluje, jak funguje operační středisko, ukazuje jim jednotlivé části hasičské výstroje, techniku v garáži, následuje zběžná prohlídka polygonu. A pak to samé ještě jednou s druhou skupinou.

Po druhé odpolední jsme ale už na vrakovišti. Poté, co hasiči najdou vhodný autovrak, začíná výcvik s hydraulickými nůžkami. Jedny mají patnáct, druhé dvacet kilo. Hasiči „odstříhávají“ jeden kus auta po druhém, takže za chvíli už je z něj takové „kabrio“. Takto to vypadá jako legrace, ale když je člověk zaklíněn ve voze po dopravní nehodě, často je jeho „vystříhání“ jedinou možností, jak mu zachránit život a včas ho dostat do rukou lékařů ze záchranky.

Po návratu na stanici se hasiči připravují na exkurzi dětí ze školky v Malých Svatoňovicích. Tentokrát sloužím jako figurína já. Takže do obleku, pásek s karabinou, na záda dýchací přístroj a do ruky masku. Nemám představu, kolik to dohromady váží kilo, ale po deseti minutách pouhého postávání je mi pěkné teplo a dýchací přístroj mě táhne záda. Pak si jdou děti „zařádit“ do polygonu. Jsou drobné a mrštné, takže na rozdíl ode mě, mají dráhu za chvíli absolvovanou.

Bobřík odvahy

To nejlepší z celého dne mě však ještě čeká – zkouška výškové techniky. Kromě 27metrové plošiny mají hasiči na stanici také 30metrový žebřík, který používají, pokud potřebují zasahovat proti požáru ve výškách. Přestože mám za sebou paravýcvik a absolvovala jsem tři seskoky s padákem z výšky jednoho kilometru, když vidím žebřík, jak se vysunuje do 24 metrů ve volném prostoru, moc dobře mi po těle není. Ale nabídku vyšplhat nahoru neodmítám. Když to nepůjde, slezu prostě dolů.

Po zajištění na karabinu a řádném oblečení včetně helmy, se vydávám po schůdcích vstříc výškám. Postupně se žebřík zužuje a když se na chvíli zastavím zhruba v polovině cesty, cítím, jak se ve vzduchu lehce kývu ze strany na stranu. „Je to jako na rozhledně,“ běží mi hlavou, a tak pokračuji ve výstupu. Když dojdu až nahoru, musím si vítězoslavně zakřičet. Moc se ale výhledem nekochám a pomalu sestupuji dolů. 71 příček až na zem. Mám to za sebou… Akorát se začalo stmívat.

Už mě bolí celé tělo, nicméně po večeři neodolám další nabídce a jdu si zacvičit do posilovny. Tu mají hasiči k dispozici v rámci fyzické přípravy. I ta je zahrnuta do denního plánu. Takže činky do rukou a jedeme. Asi po půlhodině cvičení se najednou rozezní požární poplach. Je to tady, konečně výjezd.

Skutečný výjezd

Zatímco hasiči spěchají do garáže a ještě před uplynutím dvouminutového intervalu vyjíždějí k požáru plastového kontejneru, mě to trvá minimálně dvakrát tak dlouho. Na rozdíl od nich se musím jít převléknout, vyměnit brýle za kontaktní čočky. Venku se potýkám s další překážkou – zamrzlý zámek u dveří na straně řidiče a ještě musím škrabat sklo. Na místo zásahu do Palackého ulice tak přijíždím asi 8 minut po hasičích. Ti už požár uhasili, ale kontejner s odpadky ještě doutná, takže místo dohašují a zabezpečují.

Po příjezdu na stanici je opět klid, i když mě hasiči straší, že ve tři ráno „to houkne“ a pojede se znovu. Od 23 hodin do šesté ranní je noční pohotovost. Všichni jdou spát , ale musí počítat s tím, že kdykoliv mohou vyjet k zásahu a stále tu je ta podmínka dvou minut…

Tentokrát je ale klid až do té šesté. Hasiči z čety tak začínají ranní „rajony“, uklízejí kuchyň, denní místnost, toalety a sprchy a krátce před sedmou ranní začíná další předání směny. Tentokrát do služby nastupuje četa A velitele Petra Hepnara. Ta moje „četa“ má nyní dvoudenní volno a pak zpět do práce.

I bez složitých výjezdů to bylo náročných, i když báječných, čtyřiadvacet hodin. Přestože u mě měli hasiči respekt ještě před touto návštěvou, ten je teď ještě umocněn všemi zážitky. Každopádně „…hasič, ten těžkej chleba má…"