Chtěla jste od malička pracovat se zvířaty?
Ano, od narození mne to táhlo ke zvířatům. Jako úplně malá jsem byla přesvědčena, že zvířata jsou chytřejší než lidi, neboť rozumí naší řeči a my ne. Vždyť pes ví, co znamená sedni a podobně, ale my jeho štěkotu nerozumíme. Rovněž jsem si říkala, proč si vlastně lidé berou za partnery lidi, že zvířata by byla lepší. Mým idolem, když mi byly asi 4 roky, byl levhart. Také již na základní škole, když jsme se dozvěděla o královédvorské zoo, jsem toužila v ní pracovat.

Jak jste se k práci v zoo dostala?
Vždycky jsem chtěla pracovat u zvířat, nejlépe exotických a tudíž v zoo. Navíc vždy mne to právě kvůli ideji safari a tedy volných zvířat na velkém prostoru táhlo do Dvora Králové nad Labem. Proto jsem na studiích o letních prázdninách šla na brigádu k antilopám a žirafám do naší zoo. Poznala jsem, jak krásná, i když zejména u velkých kopytníků fyzicky náročná je to práce. A proto když jsem se po ukončení vysoké školy vystudovala jsem zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy Praha dozvěděla, že ředitel zoo Jiří Svoboda hledá nové zoology, tak jsem zavolala, byla pozvána na pohovor a 16. října 1984 nastoupila.

Jakým zvířatům jste se nejprve věnovala a proč?
Jak už jsem prozradila, mým idolem byl levhart a tedy kočkovité šelmy. Myslím si, že svou fyzickou dokonalostí a psychickými schopnostmi přitahují řadu lidí. Proto, když se tvořila zoologická oddělení, v roce 1985 jsem se začala věnovat právě šelmách a s nimi primátům a drobným savcům.

Kdy jste se začala zajímat o záchranu nosorožců?
Ihned po příchodu do zoo. Vlastně novorozené mládě jsem poprvé v životě viděla již o té studentské brigádě. Profesně jsem jako zoolog řídila chov nosorožců od roku 1993, kdy jsem detailně poznala, jak skvělá to jsou zvířata. Jsou totiž jedna z mála v zoo, která vyžadují hlazení od svých ošetřovatelů. Zejména černí nosorožci si kvůli pohlazení ve slabinách i lehnou na záda jako pes. Vůbec klamou tělem, zdají se na první pohled jako neohrabaná a tupá zvířata, ale opak je pravdou. Vyžadují také velmi dobré a trpělivé ošetřovatele, kteří s nimi manipulují na dobré slovo a za jablíčko a chleba. A protože severní bílí nosorožci stojí před vyhynutím a naše zoo je jako jediná rozmnožila a skutečně vyčerpala všechny možnosti, které nám chov v zoo umožnil, hledala jsem, jak jim i celému druhu pomoci. Proto dnes žijí v přírodní rezervaci v Keni.

Co považujete za váš největší pracovní úspěch a co naopak za velké zklamání?
Úspěchů je více. Jako zoologovi se mi s týmem ošetřovatelek podařilo v roce 1988 po třech letech úsilí rozmnožit gepardy. Dnes je naše zoo na předním místě v chovu v Česku i Evropě. Jsem ráda, že zoo plní své poslání a navrací zvířata do zemí Afriky, bylo jich již více než sto a mezi nimi tři nosorožci černí, kterým se již v Tanzánii narodilo první mládě. Jsem také moc ráda, že se nám podařilo přestavět a zmodernizovat klasickou část zoo, poslední stavbou byl Pavilon goril. Za úspěch považuji i myšlenku a realizaci hotelu Safari a unikátního Safarikempu, kde celé léto bylo možno potkávat spokojené hosty, návštěvníky zoo. Co je lepší vizitkou než to, když se k nám lidé vracejí i během jediného léta.

Zklamáním je fakt, že přes veškeré úsilí jsme s výjimkou dvou časných potratů nerozmnožili gorily, i když naše samice Kamba v pražské zoo porodila. Největším zklamáním, nejen mým, ale i ostatních chovatelů, je, že se nám nerozmnožil a již bohužel nerozmnoží nejkrásnější a ve tváři nejsličnější gorila, kterou známe samec Tadao. Ten si zahrál sám sebe i ve filmu Marie Poledňákové Dva lidi v zoo. Z pohledu ředitelky mne mrzí, že se nám ještě nepodařilo zrealizovat pavilon, v němž by návštěvníci mohli pozorovat žirafy i v zimě. Ale už máme místo a pracujeme na projektu.

Jak zvládáte práci zkombinovat s rodinou? Vím totiž, že jste často pracovně na cestách…
Obtížně, ale mému tempu života se moje dcera přizpůsobila a vedlo ji to k samostatnosti a zodpovědnosti. Myslím si, že to je pro život důležité a velmi užitečné.

Máte nějaké zvíře i doma?
Ano, máme dva psy zlatého retrívra a leonbergra. Jak říkáme, leonberger je ze 60 procent můj a z 40 procent dcery. U retrívra je to naopak. Jsou to čisté radosti našeho života, abych citovala klasika.

U čeho nejvíce relaxujete?
U zpracování fotografií, malování, hlazení psa, plavání. A také u sportu těch druhých, zejména pokud naši vyhrávají.