Připomínat si ho musíme i my ve Vrchlabí, na Trutnovsku, v Krkonoších. Ani náš kraj nebyl výjimkou, i tady holocaust probíhal, i odsud museli Židé odejít – většinou na smrt, a naopak sem k nám stovky Židů (a především Židovek) v době, kdy náš region byl součástí nacistické Velkoněmecké říše, putovaly na nucené práce v pobočkách lágru Groẞ Rosen (Rogoźnica). Systematické vyvražďování mužů, žen a dětí lidu Staré smlouvy se nás týká. Chodíme a žijeme v místech, odkud museli odejít zemřít pro svůj původ a víru, v místech, kde umírali a pracovali jako otroci nacistického režimu. Pokud je mi známo, není historie vrchlabských a krkonošských Židů, ani průběh holocaustu v našem regionu, dosud nikým systematicky zpracována. Tenhle úkol teprve čeká, pohříchu dlouho už, na toho, kdo se ho ujme. Přesto řadu informací k dispozici máme.

Krkonošská židovská komunita před záborem Sudet hitlerovským Německem nebyla příliš velká. Na celém území Krkonoš a západního Podkrkonoší byla jediná synagoga, sloužící Židovské obci v Trutnově. Tamní židovská obec čítala před válkou 392 lidí (údaj z roku 1930). Trutnovská synagoga byla postavena roku 1882 a vyhořela do základů v průběhu Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938. Drtivá většina trutnovských Židů zahynula během šoa, jen několika málo z nich se podařilo uprchnout do exilu a holocaust přežít.

Osud Židů v Sudetech po 1. říjnu 1938, kdy byly připojeny k Hitlerovu Německu, přibližuje ve své diplomové práci na Právnické fakultě pražské Univerzity Karlovy (2012) Josef Pakandl: „Policejní úřady, a zejména Gestapo používaly vyzkoušené metody rasové perzekuce, jejichž cílem bylo donutit Židy k opuštění říšského území. Židé museli chodit do úřadoven gestapa a tam byli nuceni po ´náležitém vysvětlení´ podepisovat prohlášení, že se zavazují během několika příštích dnů odejít z Říše. Pokud někteří z nich přece jenom zůstávali, čekal je násilný odsun na základě jejich vlastního údajně ´dobrovolného´ prohlášení. Proces vyhánění Židů nabyl velkých rozměrů již v říjnu 1938.“ A dodává, že „v souvislosti s ´křišťálovou nocí´ a následnou protižidovskou perzekucí došlo k prudkému vzedmutí vlny židovské emigrace do vnitrozemí Česko-Slovenské republiky. Nacistům se podařilo vyhnat z pohraničí většinu židovského obyvatelstva. Následně árijské obyvatelstvo obsazovalo po vyhnaných Židech byty, obchody, ordinace a advokátní kanceláře.“

Kronikář obce Prostřední Lánov Ferdinand Tichý zaznamenal zpětně po válce vzpomínky na protižidovský pogrom, který přišel jen necelé dva dny po Křišťálové noci: „Prostřední Lánov neušel nechutným scénám protižidovského pogromu, k němuž došlo dne 11. listopadu 1938. Za značné pozornosti místní veřejnosti sem přitáhl oddíl ordnerů z Vrchlabí a přepadl dům židovského výrobce lihovin (č. 47) Julia Kalba. ´Hrdinové´ vnikli do výrobny a skladu, kde zničili veškerou zásobu zboží v lahvích, připraveného na blížící se vánoce. Vytloukli okna a celý dům zdemolovali. Majitele a jeho dceru Annu za posměchu, trýznění a ran odvlekli do vrchlabské věznice, kde už byli i jiní židé z Vrchlabí a okolí. V poledne došlo k pokračování hrůzného divadla před shromážděným davem z města. Jednotliví zatčení byli ukazováni z oken věznice a zdola bylo výkřiky požadováno jejich vyhození na dlažbu ulice.“ (František Jirásko: Historie Lánovska)

Židovská imigrace ze zabraných Sudet do českého vnitrozemí byla studenou sprchou pro české a moravské Židy a část z nich se i díky této zprostředkované situaci již tehdy rozhodla pro emigraci. Připomeňme nicméně, že z udávaného počtu 360 000 obětí druhé světové války v někdejším Československu bylo 245 000 Židů… Krkonošští Židé tedy museli své domovy opustit – nejprve do českého vnitrozemí, poté v lepším případě do dalekého exilu, v horším a mnohem častějším – do pracovních a likvidačních táborů, kde na ně čekala smrt. O pár let později, v létě 1942, byla zřízena pobočka pracovního tábora Groẞ Rosen v Žacléři a následovaly je pobočky další – v září 1944 také v Hořejším Vrchlabí, v areálu Elektrokonzern C. Lorenz AG (dnešní Optrex).

Vznik a fungování těchto otrokářských táborů přibližuje publikace „Naši nebo cizí? Židé v českých dějinách 20. století“: „Několik ženských pobočných táborů Groß Rosenu bylo zřízeno na Trutnovsku. Vězeňkyně musely zejména vykonávat vyčerpávající práci v textilních firmách, jejichž výroba byla postupně podřizována válečným účelům. Tábory vznikly v Poříčí a Hořejším Starém Městě (dnes části města Trutnov), Libči, Bernarticích a Žacléři. Menší pracovní komanda byla pracovně nasazena i v jiných obcích.

Největším táborem nejen na Trutnovsku, ale i v okupovaném českém pohraničí, byl tábor v Poříčí. (Více vězňů muselo pracovat pouze v podzemní továrně Richard v Litoměřicích.) Nacházelo se v něm průměrně kolem 1400 vězeňkyň a sloužil jako přestupní stanice pro nové vězeňkyně, školily se v něm dozorkyně a sídlilo zde táborové velitelství, kterému byly podřízeny všechny trutnovské pobočné koncentrační tábory. Pěti trutnovskými tábory prošly přibližně 3000 vězeňkyň.

Vězeňkyně v trutnovských táborech byly nejčastěji židovské ženy z východního Horního Slezska. Většinou byly zatčeny po okupaci Polska při raziích na ulici nebo v bytě a poslány do táborů nucených prací pro Židy. V létě 1944 přibylo do trutnovských poboček Groß-Rosenu i několik desítek židovských žen z Maďarska a Slovenska. Některé z nich přijely přes Osvětim, kde v krátké době přežily několik selekcí.

Mimo strukturu koncentračního tábora Groß Rosen pracovali na Trutnovsku v průmyslových závodech tzv. východní dělníci (zejména z Polska), totálně nasazení ze západních okupovaných zemí, angličtí, francouzští a sovětští váleční zajatci a také civilní (původní) němečtí a čeští zaměstnanci.

I v pobočných táborech na Trutnovsku probíhaly selekce, které měly oddělit staré, nemocné a práce neschopné. Největší selekce proběhla na jaře 1944, když byly podřízeny koncentračnímu táboru Groß Rosen. Vězeňkyně musely předstoupit nahé před komisi složenou z lékařů, dozorkyň a esesáků. Několik z nich bylo posláno do Osvětimi k fyzické likvidaci. Další zemřely v táborech v důsledku trestů, podvýživy a špatně léčených nemocí.

Vězeňkyně se bály onemocnět, protože dlouhá pracovní neschopnost mohla znamenat deportaci, která se v jejich očích rovnala smrti. Některé už předtím prošly Osvětimí a zažily selekce, při kterých ztratily své nejbližší. Na následky věznění v táborech zahynulo několik desítek z nich. Některé jsou pohřbeny na místních hřbitovech, jiné nemají, jako většina obětí holocaustu, žádný hrob.“

Osudy vězeňkyň žacléřské pobočky koncentračního tábora Groẞ Rosen popsala v knize, sestavené z osobních vzpomínek své maminky Ann Kirschner v knize Salin dar. Kniha je už rozebraná, můžete si ji ale vypůjčit i ve vrchlabské, trutnovské či žacléřské Městské knihovně.

Vězňům a vězeňkyním poboček tábora Groẞ Rosen tady na Trutnovsku se nevyhnuly ani pochody smrti. Na konci války, jak se blížila fronta, nacisté koncentrační tábory postupně vyklízeli a vězně – vyčerpané, podvyživené, hladové a nedostatečně oblečené a obuté – hnali pěšky stovky kilometrů hloub do vnitrozemí Říše. Tisíce lidí při těchto pochodech krutě zahynuly. Když pojedete po hlavní silnici z Trutnova na Jaroměř, u Choustníkova Hradiště uvidíte po levé ruce ceduli „K bývalému hrobu“. Zavede vás na místo, označené pamětní tabulí, která říká, že na tom místě bylo 19. a 20. února 1945 brutálně zavražděno 88 mužů, účastníků pochodu hladu a smrti z Groẞ Rosen, odkud vyšli 15. února přes Mieroszów, Zdoňov, Chvaleč a Trutnov. Cílem byla železniční stanice Jaroměř. První část transportu dorazila do Choustníkova Hradiště 18. 2., druhá 19. 2. 1945. Vězňové neschopní dalšího pochodu byli vyčleněni a zavražděni. Ostatní vězni byli vráceni pěšky zpět do Trutnova a odtud vlakem rozvezeni do koncentračních táborů v Německu.

Holocaust, největší masová vražda v dějinách lidstva, byl důsledkem politické propagandy, založené na absurdních rasistických představách Adolfa Hitlera, kombinovaných s nenávistí k jinakosti, představou vlastní výjimečnosti, ohrožované vykonstruovaným nepřítelem, s bezskrupulózním využitím letitých předsudků, které ve společnosti panovaly vůči Židům a Romům. Umožnila ho lhostejnost těch, kteří měli to „štěstí“, že nepatřili do kategorie „nepřátel“, ruku v ruce se strachem z kruté perzekuce. Holocaust neprovedli a neumožnili žádní zvrácení podivíni, žádné choré mozky, zvláštní kreatury, které se už propadli do hlubin historie. Provedli a umožnili ho úplně běžní lidé, lidé jako my. Nezapomeňme na to.

Jakub Kašpar, místokurátor Farního sboru Českobratrské církve evangelické ve Vrchlabí