Dětský čin roku může být letos i z Trutnova

Projekt Dětský čin roku vrcholí a šanci na úspěch v něm mají i tři žáci Základní školy V Domcích. Radka Šrolová, Jan Eibin, Jakub Kerhát. Jako jediní z Královéhradeckého kraje figurují mezi semifinalisty, které vybrala odborná porota. Z nich pak vzejde vítěz, jehož příběh bude oceněn titulem Dětský čin roku 2012. „Příspěvky jsou rozděleny do šesti kategorií, největší zájem je letos o Pomoc přírodě," informovala Barbora Bártíková z NF Dětský čin roku.

Pravidelná účast

Vedle zástupců nadačního fondu o semifinalistech rozhodovali například několikanásobný paralympijský vítěz Jiří Ježek nebo dětský psycholog Václav Mertin.

„Soutěže se účastníme pravidelně, v roce 2010 jsme dokonce měli dva vítěze. To byl velký úspěch. Letos jsme zaslali asi dvě desítky příběhů," říká Romana Krulišová, učitelka češtiny.

K jejich tvorbě tu žáci přistupují až po prázdninách, přestože je lze zasílat už od počátku roku. „Do školy přijdou se spoustou zážitků a pak nastává vhodný čas je sepsat," dodává Krulišová.

„Projekt trvá již osm let a každý rok mě překvapí, kolik ochoty pomáhat v sobě děti mají. Na rozdíl od některých dospělých jim není svět okolo lhostejný," říká Radek Novotný, ředitel jednoho z hlavních partnerů projektu.

Za sebe i školu

A jak je možné rozhodovat o vítězích Dětského činu roku 2012? Stačí do 31. října navštívit stránky www.detskycinroku.cz, kde jsou semifinálové příběhy zveřejněny. A dát svému favoritovi hlas. To může udělat každý žák základní školy, speciální základní školy nebo osmiletého gymnázia tím, že vybere jeden příběh v každé ze šesti soutěžních kategorií.

Speciální sedmou kategorií je Pomoc n@ netu, jehož vítěze určí internetový portál Seznam.cz. Nejlépe napsaný příspěvek ze všech zaslaných pak získává Zvláštní cenu Učitelských novin.

Všichni vítězové se mohou těšit na drobné věcné dary, pro svou školu navíc získají šek na 10 tisíc korun k nákupu školních pomůcek. Slavnostní vyhlášení proběhne na pražské Staroměstské radnici 29. listopadu.

Příběh o staré paní: Jan Eibin, 13 let

Do semifinále celostátní soutěže Dětský čin roku se probojovaly také tři příběhy žáků trutnovské Základní školy V Domcích

Jdu si jednoho krásného horkého dne ze školy domů a vidím před sebou nějakou starou paní, co najednou zničehonic spadla jako podťatá do silnice.

Rychle odhodím batoh, rozběhnu se a táhnu paní na chodník. Okamžitě zavolám záchranku, ještě že mám kredit, a mezitím jí sáhnu na zápěstí, jak nás to učili ve škole, jestli jí tepe srdce. Zdálo se, že je paní mrtvá, ale to už mě dospělí odstrčili a já se jen díval. Vzápětí přijela záchranka, a to jsem jen zíral, jak obratně lékaři pracovali, dali jí do úst dýchací trubici a do ruky kapačku. Prostě profíci, co vědí, jak zachránit lidský život. Bylo mi té paní moc líto, ležela tam tak bledá, slabá a opuštěná a já slyšel kolemstojící, jak říkají Chudák, tak sama a teď tohle a umínil jsem si, že to tak nenechám.

Zeptal jsem se, kam ji vezou a kde asi tak bude ležet. Po týdnu jsem šel na výzvědy do nemocnice. Ještě tam ležela, byla na pokoji sama, bledá a slabá. Představil jsem se jí a pověděl jí, že ji vítám mezi živými. Jmenovala se Adéla Novotná a měla radost, že jsem přišel. Pár týdnů jsem za ní do nemocnice chodil, protože si ji tam museli nechat na pozorování a vždycky jsme si bezvadně povídali.

Jednoho dne mi ta paní za všechno poděkovala, dala mi sbohem a už nikdy jsem ji neviděl. Teda alespoň jsem si to myslel. Ona totiž bydlela kousek ode mě a každé ráno mě sledovala, jak jdu do školy. Jeden den jsem ji zahlédl v okně, tak jsem za ní zašel a ona mě pozvala dál. Řekl jsem jí: „Proč se mi pořád vyhýbáte"? Odpověděla mi, jen že se styděla, protože mi nedala nic, co bych si zasloužil za to, že jsem jí pomohl. Řekl jsem jí, že by to udělal každý, ale ona mi odpověděla, že to tedy každý ne, protože je už stará a nikomu na ní nezáleží. Že už nemá žádného přítele, maminka jí umřela, když jí bylo 14 let a tatínka nikdy nepoznala. Měla prý bratra a sestru, ale ty dva zabili fašisti při přestřelce v Praze, když jí bylo 8 let. S nikým se moc nepřátelila až doteď.

Od té doby jsem k té paní chodil každý druhý den. Bylo to naše setkávání nad zažloutlými fotkami a spoustou starých příběhů, konvicí čaje a křupavými sušenkami a taky spoustou smíchu a povídání. Jednou jsem zase takhle přišel a dozvěděl jsem se hroznou věc, její soused ji viděl z okna, jak zkolabovala a spadla na zahradě do záhonu tulipánů. Lékaři už jí nepomohli a já se ani nedozvěděl, kde je pohřbena.

Od té doby jsem byl zas tak osamělý. Neměl jsem kam chodit každý druhý den, stará paní mi moc chyběla. Maminka mi řekla, ať už nesmutním, že to je život a že si určitě najdu nějakého přítele na hraní, ale já tomu moc nevěřil.

Nikdo mě totiž neměl rád a já byl rád, že v té staré paní jsem si našel kamaráda, co mi dlouhé roky chybí, vlastně, když o tom tak přemýšlím, i ona našla opravdového kamaráda.

Najednou jsem si uvědomil, že jsem té staré paní svým přátelstvím vlastně pomohl vrátit kus radosti ze života a hned jsem měl v sobě obrovsky krásný pocit.

Jako vždycky měla maminka pravdu, smutek pozvolna přešel, i kamaráda jsem si ve třídě našel, ale na starou paní Adélku nikdy nezapomenu.

Zapadlé auto: Jakub Kerhát, 14 let

Budu vám vyprávět, jak jsem pomohl jedné starší paní s odklízením sněhu od zapadlého auta. Začalo to tím, že jsem šel ven, s úmyslem stavit se pro kamaráda. Byli jsme spolu dohodnutí, jenže nebyl doma.

Tak jsem vyrazil a najednou vidím, jak se nějaká paní trápí s odklízením sněhu u svého auta a přitom nadává. A tak jsem se rozhodl, že jí pomůžu. Když jsem k ní přišel, tak jsem se zeptal: „Jestli chcete, já vám pomůžu?'' To auto mělo kolem sebe (z každé strany) minimálně 70 centimetrů sněhu. Když jsem viděl, jak se trápí, řekl jsem, ať počká, že půjdu do našeho vchodu pro pořádné hrablo, protože u sebe měla jen smetáček. Za necelé 3 minuty jsem se vrátil a začal jsem odhrabovat. Můžu vám říct, že to byla celkem „fuška", a myslím si, že kdybych nepomohl té paní, tak by to musela udělat sama, protože mně potom řekla, že kolem šla spousta lidí, ale nikdo jí nepomohl.

Netrvalo to ani 30 minut a auto bylo odhrabáno a mohlo vyjet, jenže nastal problém. Auto, které tam stálo minimálně měsíc, mělo vybitou baterii a zmrzlou naftu a kdo ví, jestli mělo vůbec technickou kontrolu. Za pár minut přijel zřejmě její dobrý kamarád či přítel s náhradním vozem, které pomocí baterie druhého vozu nabil baterii jejího vozu, čímž mohl nastartovat a zahřát motor.

Ta paní mně velmi děkovala a nabízela mi peníze za pomoc, kterou jsem udělal dobrovolně a rád. Tak jsem z toho měl velmi dobrý pocit a radost, že jsem pomohl ostatním lidem v nouzi.

Ztracená holčička: Radka Šrolová, 12 let

Když mi bylo asi sedm let, hned na začátku prázdnin jsem jela s mamkou na dovolenou k blízkému rybníku v Dolcích. Bylo to tam pěkné a moc se mi tam líbilo.

Jednoho dne se mamka rozhodla, že si odpočine a po obědě nepůjde k vodě. Já jsem ale k vodě hrozně moc chtěla a nechtěla jsem se nechat takhle rychle odradit. Brečela jsem, přemlouvala, ale mamce se nechtělo. Nakonec dostala nápad. „Dobře, můžeš jít k vodě," řekla, „ale budeš muset jít úplně sama!" Vyvalila jsem na mamku oči. „Sama?!" Zeptala jsem se, pro případ, že by mi najednou do ucha vlezl mluvící brouk a mluvil za mamku nebo tak něco. Žádný brouk to nebyl, mamka tentokrát přemluvila mě (až po velkém řevu), a za chviličku už jsem si kráčela po cestě s ručníčkem v ruce a s kloboučkem na hlavě.

Když jsem se pořádně vykoupala, sedla jsem si na deku a odpočívala. Po chvilce už mě to nebavilo, tak mě napadlo, že půjdu na hřiště, které bylo hned u rybníka. Sotva jsem tam přišla, spatřila jsem malou holčičku (mohly jí být tak tři roky), jak sedí na houpačce a brečí. Pořád po ní pokukovali lidé. Přišla jsem za ní a zeptala se: „Co se ti stalo?" Holčička chvíli vzlykala a pak řekla: „Ztratila jsem se mamince, nevím, kde mám maminku?" Chvíli jsem přemýšlela, co by se s tím dalo dělat, a pak jsem jí řekla: „Počkej tady na mě, já půjdu pro změnu pro svou maminku a ta ti pomůže." Holčička byla ráda.

Rychle jsem běžela do kopce, po trávě, po rovině, až jsem konečně byla v chatě. „Mamííí, mamííí, viděla jsem malou holčičku, brečela a říkala, že se ztratila!" Křičela jsem, hned jak jsem vešla do chaty. Mamka mi nejdřív nechtěla věřit, ale nakonec se mnou šla.

Moje mamka se holčičky na všechno zeptala a rozhodla, že půjdeme k jedné restauraci, která byla kousek odsud. Hned, jak jsme tam přišly, přiběhla k nám ustaraná paní a holčičku si vzala. Holčička však dál plakala. Paní nám vysvětlila, že je holčičky teta a má ji dneska na starost, že už ji asi půl hodiny hledá. Strašně moc nám děkovala. „Bůh ví, jak by to dopadlo, kdybyste ji nepřivedly," ustrašeně povídala.

My jsme se s mamkou usmály a odpověděly, že jsme rády, že to dobře dopadlo. A já jsem byla dvakrát ráda, mamka se šla nakonec se mnou také vykoupat.

Dětský čin roku

Charitativní projekt Dětský čin roku oceňuje dětské hrdiny, kteří vykonali nějaký pozoruhodný dobry skutek nebo si všimli skutku svého stejně starého kamaráda a napsali o něm. Soutěžit mohou v kategoriích: Záchrana lidského života, Pomoc v rodině, Pomoc jiným dětem, Pomoc ostatním lidem atd.

Ze všech hrdinských příběhů, které děti zasílaly od 1. dubna, vybrala odborná porota pět semifinalistů v každé kategorii. Právě z nich následně vzejde vítěz, jehož příběh bude oceněn titulem Dětský čin roku 2012. O tom, kdo se letos stane vítězem, tradičně rozhodne dětská veřejnost hlasováním na stránkách www.detskycinroku.cz.

V loňském roce se do projektu zapojilo celkem 9036 dětí z celé České republiky, což je téměř o tisíc více než v roce předešlém. Příběh o dobrém skutku nebo činu poslalo 541 dětí a do následného hlasování o nejlepší příběhy v jednotlivých kategoriích se zapojilo 8 495 dětí.