Téma školství je dalším v seriálu příběhů Deníku k výročí 17. listopadu. „Dnešní děti nejsou o moc jiné než bývaly před lety. Jen žijí v jiných podmínkách a mají jiné mantinely nastavené společností,“ říká Milena Kostovská z Trutnova, která učí češtinu, základy společenských věd, psychologii, dějepis i zeměpis na Obchodní akademii Olgy Havlové v Janských Lázních.

Jak vnímáte současné školství?
Nejvíc mi asi vadí, že neustále vymýšlíme, co už je dávno vymyšlené. Jenže každý ministr se potřebuje zviditelnit a každý přece rozumí školství, protože chodil do školy. Dříve bylo jasně vymezeno základní učivo a přes to nejel vlak. Dnes učitelé učí podle tzv. ŠVP, museli si to zpracovat sami podle státem daného RVP. Každá škola to pojala jinak, a tak když se žák přestěhuje, nastává mu problém. Něco uslyší dvakrát, něco vůbec.
Už si ani nepamatuji, kdo vymyslel novou státní maturitu. Od začátku to bylo špatně. Ovšem kolik školení a času to stálo učitele! Nespočítala bych, kolik hodin jsem věnovala tvorbě pracovních listů z literatury.
Ovšem za největší hrobařku českého školství považuji paní Valachovou. Její inkluze byla možná míněna dobře, ale v jejím provedení se změnila v noční můru každého učitele. Nejsem principiálně proti inkluzi, ale jen u dětí, které jsou mentálně v pořádku. Takový chlapec s autismem nebo Aspergerovým syndromem dokáže rozhodit třídu takovým způsobem, o kterém se paní Valachové ani nezdá. Asistent, který nemá leckdy pedagogické vzdělání, situaci nezvládne. Děti se radují, přestávají se učit, řeší se situace. Učitel/ka , která nevystudovala speciální pedagogiku, si leckdy také neví rady. Rodiče pociťují, že kvalita výuky klesá. Ale jsou naštvaní na učitele, kteří takovou hovadinu nevymysleli. Jsem velkým zastáncem speciálních škol, kde je takovým dětem neskonale lépe, protože mají všestrannou kvalifikovanou péči.

Ve školství se pohybujete 34 let. Jak byste zrekapitulovala systém vzdělávání?
Je něco zkaženého ve státě českém. Celý svůj profesní život poslouchám, že vzdělání je prioritou. Ten pocit určitě nemám. Lidi slyší desetkrát za sebou, že nejvíc dostanou přidáno učitelé, už já sama mám pocit, že jsem dostala přidáno desetkrát ročně. Lidi jsou naštvaní, protože kvalita výuky podle nich klesá, počet volných dní stoupá a ono je to všechno jinak. Rozdíl mezi nastupujícím učitelem a učitelem odcházejícím do důchodu je 9000 Kč hrubého. Nemáme prázdniny, kdykoliv je mají žáci.
Za socialismu to byla taky mizérie, ale měli jsme přibližně stejné výplaty jako lékaři. Dnes jsou lékaři někde úplně jinde. Byť si uvědomuji, že srovnání práce poněkud pokulhává, tak situace je vážná. Bojím se, že mladí učitelé se začnou tomuto povolání vyhýbat, starší generace odejde jinam a my staří tahouni do důchodu. Nebude, kdo by učil. Někde už dnes je situace dramatická. Také vznikla spousta nových škol, téměř všichni žáci se dostanou na střední školy, nejlépe s maturitou, a oni se pak nemusí příliš snažit. Ovšem vyrobit maturanta, který přichází ze ZŠ se čtyřkami, je nadlidský výkon. U učitelů vede spolehlivě k syndromu vyhoření. Učivo máme nahuštěné, že se dá tak tak stihnout a děti sedí ve škole nepřiměřeně dlouho. Tlak na učitele je mnohem větší dnes. Jak ze strany dětí, rodičů, tak i ze strany vedení, inspekce apod. Nejhorší je, jak se zvětšila administrativní zátěž. Dětí ve třídách neubývá, např. rozjívených mrňat má učitelka v MŠ až 28. Jen uhlídat je dá zabrat. Kdo to nezažil, nepochopí.

Co ředitelé škol? Jaký je tam rozdíl?
Za socialismu musel být každý ředitel ve straně. Pokud si ti lidé zachovali zdravý rozum a nebyli křiváci, tak se pod nimi dalo obstojně pracovat. Vybírala je ovšem strana a ne vždy to byli ti nejlepší. Dnes mám obavy, že výběrová řízení jsou leckde předem jasná. Horší je, když ředitel bere školu jako možnost lepšího výdělku a ostatní ho moc nezajímá. Soustředí kole sebe servilní oblíbence, ti dostávají odměny, zatímco na ostatní nezbudou peníze. Zde je kořen toho, že učitelé chtějí přidávat celé slíbené sumy do tarifů, protože na férovost ředitelů se nechtějí spoléhat. Navíc je celá léta oblíbenou praxí, že co učitel dostane přidáno, tak se mu odebere na osobním ohodnocení či odměnách.

Co řeknete ke kolegům učitelům?
Poznala jsem jich hodně. Zapálených, nadšených, kreativních, ale i unuděných a zničených syndromem vyhoření. Co mně však nejvíc vadí, že mladí a šikovní do dvou let ve školství pochopí, že když se chtějí osamostatnit od rodičů, tak musí odejít jinam, protože jíst a platit hypotéku musí.

Změnila se situace v přístupu rodičů?
Každý rodič (téměř) své dítě miluje a chce pro něho to nejlepší. Za socialismu měl učitel větší autoritu a prestiž než dnes. Možná i trochu vynucenou, přiznávám. Rodiče na schůzky chodili a vymýšleli s učiteli strategie, jak na nezvedené dítko. Ale i za socialismu jsem zaslechla od rodiče větu, jestli vůbec vím, kdo ON je. Jenže dnes převládají v rodinách jedináčci a ti jsou středobodem rodin. Mnohem víc dnes neřeší problém s učitelem, ale hned si stěžují někde výš. Učitel-začátečník to má velmi těžké, leckdy ani neví, jestli může dávat domácí úkoly, aniž by byl peskován. Velkým problémem jsou neúplné rodiny. Těch v minulosti tolik nebylo a děti neměly tolik psychických problémů jako dnes, kdy se rodiče handrkují a vyřizují si své antipatie skrze potomky.

V čem jsou rozdíly ve výuce? Je v ní hodně patrný nástup moderních technologií?
Zde spatřuji obrovské rozdíly. V minulosti žádné technologie nebyly. Museli jsme se spolehnout na znalosti, učebnice, metodiky a tabuli a křídu. Postupně začaly pronikat do výuky nové přístroje, sama jsem hodně používala meotar. Využívalo se skupinové vyučování, ale přetrvávalo frontální učení s klasickou stavbou hodiny: opakování, kontrola domácího úkolu, výklad, shrnutí. A pořád dokola. Dnes mi přijde, že hodiny jsou mnohem pestřejší. Převládá problémové vyučování, nechť si děti leccos objeví samy. Hodně se využívají projektory, počítače, tablety, internet, pracovní listy. Nic se však nemá přehánět, někdy více je méně. Zůstanou znalosti, které se žák musí naučit drilem a ne hledáním na počítači. Velkým tématem taky je osobnost učitele. Některý žáky nadchne, některý totálně znechutí.

Jaké byly děti dříve a jaké jsou dnes? Jak byste situaci porovnala?
Dnešní děti nejsou o moc jiné než bývaly před lety. Jen žijí v jiných podmínkách a mají jiné mantinely nastavené společností. Zdá se, že přibývá dětí s různými poruchami, ale ono to je jinak. Dříve se toho o nějakých poruchách moc nevědělo. Žák byl buď chytrý nebo hloupý, hodný nebo rošťák. Dnes se ví, že je to složitější. Každý potřebuje zažít úspěch a dobrý učitel by to měl žákovi umožnit. Víc se hledí na individuální přístup. Děti se nám leckdy jeví jako méně samostatné. Je to dáno tím, že v rodinách bylo více dětí a musely se o sebe umět postarat. Možná se nám může zdát, že jsou drzejší, ale zase – dobrý učitel nastaví jasná pravidla a trvá na dodržování, učí je asertivitě s mantinely. Nejhorší situaci vidím na učňovských oborech, kde zvládnout zdivočelé puberťáky bez opory v rodičích a vedení školy je téměř nadlidský úkol.