Většina vystavených exponátů je součástí sbírky Vlaďky Dobiášové, která patří mezi vyhledávané odbornice na módu let minulých.

Jak vznikl nápad sbírat historické doplňky? Co bylo vašim prvním exponátem?
Řekla bych, že to bylo velmi spontánní rozhodnutí a ani mě nenapadlo to nazvat „sběratelstvím". Spíš jsem o sobě slyšela, že jsem kramářské dítě. Schovávala jsme si hezké věci od mé maminky a tetičky, která byla kdysi slavnou operetní subretou, první Frimlovou Rosemary v Československu. Asi první tajně schovanou věcí byly boty mojí maminky, které chtěla spálit a já je zuby – nehty ubránila do dnešního dne. Odmítala jsem se roky pochlubit, co jsem si do své „sbírky" utajila. S přibývajícími roky a znalostmi v uměleckém světě se vše začalo nabalovat a v roce 1998 jsem poprvé své zajímavosti ukázala světu. A rovnou na přehlídce před asi 30 renomovanými novináři a na tělech populárních modelek.

Specializujete se na určitý časový úsek nebo módní styl?
Ve své sbírce mám dobové oblečení z celého minulého století, s módními doplňky tj. klobouky, kabelkami, rukavičkami, kapesníčky, kravatami apod. Ale také mám velkou sbírku knoflíků, ručně vyrobených doplňků oděvních či do domácnosti. Vyšívané a háčkované dečky, záclony, přehozy a vše, co ženské ruce uměly vytvořit.

O stylu to není, spíš o zachycení módního obrazu dané doby. Samozřejmě, že mám některé období raději a klidně se přiznám, že ho i protěžuji. Jsou to 20. – 40. léta. Moc se mi líbí ona pověstná elegance a solidnost materiálů. Obdivuji i úžasný vývojový skok, který během dvaceti let módě nastal – od per ve vlasech a bílého spodního prádla z plátna a krajek, až po elegantní kostýmky Hany Vlkové a hladké trikotýnové spodní prádlo. Moc ráda o těchto příbězích paní Módy i píši do různých časopisů.

Které z věcí považujete ve své sbírce za unikátní či výjimečné?
Těch unikátů je víc, často je to jenom unikát pro mne nebo jiného sběratele. Například černobílá op-artová kabelka z umělého materiálu, kterou jsem kdysi objevila u jedné paní na půdě a žadonila, aby z ní vyndala kolíčky a nechala mi ji. Myslela, že si z ní dělám legraci, protože mě zvala na výběr secesních šálů.

Pro veřejnost jsou určitě unikátní věci z majetku známých osobností, nejlépe herců z prvorepublikových černobílých filmů například pánů Beneše, Nového nebo hereček Mandlové či Gollové. Pravda, stále mám chvějivý pocit rukou, když do nich beru šátek Oldřicha Nového nebo klobouk Adiny Mandlové. A což klobouk paní Olgy Scheinpflugové! Ten je tou raritou, unikátem po všech stránkách. Nejen, že ho nosila Světla Svozilová a paní Olga, ale byl vyroben v dílnách naší populární prvorepublikové modistky francouzského původu, která si říkala Madame Tombo a byla jedinou svého oboru, kdo nejen vyvážel své klobouky do Anglie a Ameriky, ale také si je v královských kloboučnických dílnách dávala vyrábět.

Je těžké doplňovat sbírky? Hledáte po burzách nebo spíše po konkrétních lidech, kteří by zajímavé věci mohli mít, tedy příbuzných či přátelích hvězd?
Stále se divím, kolik krásných věcí je skryto na půdách a ve skříních současníků. Moc je mi líto, že nemohu všechno, co je mi nabídnuto darem či ke koupi, převzít. Vím, že muzea moc nevykupují, starožitníci moc textilie nemilují a ani nejsou náležitě oceněny. Bohužel nemám tolik prostoru, kam by se všechno vešlo a ani nechci vědět, na kterém smetišti či ve které popelnici to pak skončilo. Sama po ničem nepátrám, beru to tak, jak vše přichází. Na moje vystoupení v rozhlase, televizi, nebo jiných médiích reaguje dost lidí, často i z rodin známých osobností. I to, že si mezi sebou předávají o mé sbírce informace, je dost častý jev.

Na burze jsem byla jednou a docela mi to jako zkušenost postačilo. Jeden zdroj přece jenom mám, to je velká „hrabošárna" v malé jihočeské vsi, kde nacházím dost pokladů z minulého století, které jsou pro majitele velkoobchodu jenom podřadným hadrem, na rozdíl od novodobé bundy s flitry. Můj muž tvrdí, že za to, co si odnáším, by měl z vděčnosti ještě platit. Ovšem bráno z pohledu pana obchodníka. Tyhle „staré hadry" jej strašně obtěžují a dává je lisovat pro další zpracování. Nechodím tam často, ale většinou vždy něco objevím.

Výstava ve Dvoře Králové je věnována R. A. Dvorskému. Ten patřil mezi vyhlášené elegány. Máte ve sbírce i něco z jeho věcí, eventuálně nějaký doplněk, který nosil?
Z majetku pana R. A. Dvorského nic nemám, k němu osobně mám velký obdiv, nejen pro jeho eleganci, ale i pro, se ctí prožitý, pohnutý život. Jsou věci, které mají stejnou tvář, ale nikdy bych je nevydávala za majetek někoho slavného. Nejen pro to, že bych to časem spletla, ale hlavně jsem na věci náležitě pyšná a nemohla bych být pyšná na nějaký, byť malý, podvod.

Kde mohou zájemci vidět vaši sbírku? Stálou expozici, pokud vím, nikde nemáte.
Stále pátrám po nějakém vhodném prostoru, kde bych mohla vytvořit muzeum módy dvacátého století.

Ale nezahálím, sbírku mám rozdělenou na dvě části: jedna je stále v krabicích a druhá se předvádí v mém „Muzeu na kolečkách", jak nazývám svoje putování s přehlídkami dobového oblečení. A to nejen v Česku, ale i v cizině.

Jsem jediná, kdo je pořádá výhradně z originálů dobového oblečení a doplňků. Dokonce jsme loňského roku reprezentovali naši republiku na prestižním plese v Bruselu.

Mrzí mě, že se přehlídky dělají většinou pro firmy, těch pro veřejnost je mnohem méně. Je to bohužel o financích – modelky, doprava, pomocný personál a podobně, pro které je akce součástí profese. I když se neodříkáme charitativních akcí, např. pro Nadaci Táni Kuchařové, Veselého seniora, Mamma Help a dalších.

Vlaďka Dobiášová a její agentura PPD:

Původním povoláním učitelka výtvarné výchovy a ruštiny. Rodačka z Prahy. V roce 1991 založila vlastní agenturu a od té doby se věnuje tomu, co až dosud bylo pouze jejím koníčkem – sběratelství, které v roce 1998 propojila s podnikáním.

Od dětství byla ovlivněna prvorepublikovými černobílými filmy, jejich představiteli a módou. Určitě k tomu přispěla teta, populární operetní subreta, která byla obklopena známými tvářemi uměleckého světa této doby. Sbírka se rozšířila natolik, že dala vzniknout malému muzeu módy, zahrnujícímu modely s doplňky z celého 20. století. Oblíbeným obdobím sběratelky jsou 20. – 40. léta minulého století. Nechybí však ani unikáty ze století předminulého, třeba vějíř Boženy Němcové, šaty manželky malíře Maxe Švabinského, plášť básníka Adolfa Heyduka. Vzhledem k absenci vhodných prostor se zrodil nápad mobilního muzea – Muzea na kolečkách. Tím byla v roce 1998 zahájena éra neobvyklých a ojedinělých módních přehlídek s originály historického oblečení, doplňky a hudbou.

Přehlídky nejsou to jediné, čím se Vlaďka Dobiášová zabývá. Také pořádá výstavy v muzeích a zámcích, spolupracuje s mediálními subjekty a pravidelně přispívá psaním článků do časopisů. Pracuje jako poradce v oblasti dobové módy. Často propůjčuje oblečení známým osobnostem v rámci jejich účasti na významných akcích.