Krásná příroda, pohoda, především první dva dny pěkné počasí, výborná strava, zábava a plná chata ochotných lidí. To je v heslech další z ekologických kurzů, který na Základní škole Bratří Čapků v Úpici zorganizovala a zaštítila paní učitelka Nývltová, za což jí jménem všech ještě jednou, a to veřejně, děkuji.

Vše začalo ve středu 25. května, když pro nás kolem osmé hodiny ranní přijel „zlatý“ autobus. Ochotný řidič nás zavezl v Peci pod Sněžkou až ke garážím a my tak mohli kolem nich stoupat ke Kamorce. A už tady se ukázala síla mužstva. Nikdo nebrblal, ti co ještě měli síly, se vraceli a pomáhali ostatním. Pěkný začátek.

Rozdělení na pokoje a vybalení nejpotřebnějších věcí nám zabralo asi hodinu. Hned poté jsme se vydali na první velkou túru. Údolím Zeleného potoka jsme se vydali na Richterovy boudy. Odtud po úbočí Lesní hory do Modrého dolu a přes Obří důl pak zpět do Pece pod Sněžkou, kde jsme si dali nezbytný rozchod. Cestou jsme probrali květenu Krkonoš, povídali si o místních ledovcových údolích, lavinových polích, řece Úpě a mnohém dalším. Den jsme zakončili skvělou bramboračkou a bramborami na loupačku. Koneckonců, jak jinak, když jsme byli v Krkonoších.

Čtvrtek pro mě začal totálním šokem. V tento den nás vždy čeká nejdelší trasa a je třeba vstávat již kolem šesté hodiny. Jaké bylo mé překvapení, když jsem o půl šesté vstoupil do kuchyně a tam se již za podpory řady účastníků připravovala snídaně. A opravdu dobrá! Při její konzumaci do našich oken vstoupily první sluneční paprsky – dnes bude hezky! A tak jsme vyrazili již před sedmou. Čekala nás cesta Obřím dolem na Sněžku. Všichni opět v pohodě, cestu ke Slezskému domu jsme zvládli v rekordním čase. Překvapil nás však velmi silný nárazový vítr. A když po chvíli začala sestupovat za Sněžky naše 5.B (byla tu na výletě) a my uslyšeli, jak fouká tam, bylo rozhodnutí rychlé – letos naši nejvyšší horu vypustíme. S 5.B v patách jsme tedy vykročili směrem k Luční boudě, kde jsme si dali přestávku a povyprávěli si o pramenech Labe a Úpy, o Úpském rašeliništi, o nebezpečí na horách a jejich obětech. Další cesta nás vedla k Výrovce. Cestou jsme narazili na pár sněhových polí, takže létaly i koule… A pak již vzhůru k Chalupě Na Rozcestí. Zde jsme se rozloučili s 5.B a začali sestupovat k naší boudě. S 20 km v nohách a kamarádem Tondou v rukách jsme usedli k výbornému gulášku. Sněžku jsme sice nepokořili, ale dobrý pocit v nás převládl…

Ten jsme však již další ráno neměli z počasí. Zataženo, déšť a pouhých 7°C. No, tak to na patnáctikilometrovou túru do oblasti Černé hory nevypadá. Pršet přestalo až ve dvě odpoledne, čehož jsme využili alespoň na procházku po Peci. Ale nebojte, zabavili jsme se. Žolíky, poker, vtipy, hra o Božce Kamorské (aneb její kolečko po nemocnici), svatba se svíčkovou jako hlavním chodem atd. Kdy jsme šli spát, to snad ani neprozradím. Co je však jasné, díky záchvatům smíchu jsem omládl minimálně o pět let.

Nu a ráno už jen úklid a odjezd domů. Děkuji vám všem za krásně strávené dny. Byli jste všichni skvělí.

Martin Dytrych