Seznámili se před čtyřmi lety na koncertě Pro Světlušku, kde měl Marek za úkol udělat s Evou rozhovor. Poté ji prý začal sledovat na Instagramu, tak ho začala sledovat taky a předpokládala, že jí napíše. „A on mi nenapsal. Tak jsem mu napsala já,“ popsala kdysi se smíchem Eva počátky jejich vztahu. S Markem si před nedávnem zahrála i ve filmu Poslední závod, snímku, který je natočen na motivy skutečných událostí, kdy na krkonošských hřebenech zahynuli před první světovou válkou lyžaři Bohumil Hanč a Václav Vrbata.

Náš dlouho a pečlivě připravovaný rozhovor se ale před nedávnem neodehrával na horách ani na sněhu, ale v jedné příjemné vinohradské kavárně. Bohužel v době, kdy pro změnu trápily zdravotní problémy zase mě. Byla jsem týden po operaci očí a Eva statečně zvládala dívat se zblízka na můj oteklý, modřinami posetý obličej. To, že jsme se začaly bavit o zdraví, bylo tedy zcela logické.

Svatba Evy Samkové a Marka Adamczyka.
Eva Samková měla svatbu v Rokytnici. Olympijská vítězka si vzala herce Adamczyka

Už vám vyndali z nohou všechny šrouby?
Naštěstí ano. Šlo vlastně o menší operaci, po zákroku jsem se pár hodin prospala a mohla jít domů, po půl roce už bylo všechno dobře srostlé. Drobné omezení hybnosti sice stále cítím – přece jen šlo o těžší zranění –, ale trénovat už můžu v pohodě.

Za svou kariéru jste utrpěla už dost zranění, bylo tohle v něčem horší?
Komplikované bylo tentokrát hlavně načasování – úraz přišel ve vypjaté situaci, před mojí třetí olympiádou, na kterou jsem se moc těšila. Navíc jsem nemohla vůbec chodit. Když jsem si před deseti lety utrhla křížový vaz, byl to sice opruz, ale aspoň jedna noha zůstala zdravá. Zlomenin a úrazů ramen mám za sebou poměrně hodně, už je ani nepočítám. Ty kotníky byly tedy spíš emočně náročné. Ukázalo se, že nestihnu olympiádu, a navíc jsem krátce nato ke všemu ještě dostala covid. Na špatné věci a negativní zážitky ale naštěstí rychle zapomínám.

V médiích se poměrně pečlivě referovalo o speciálních procedurách, které jste musela podstupovat, aby se rekonvalescence urychlila…
Primárně jsem se chtěla především uzdravit. Všechny ty procedury jsem už znala z dřívějška. Elektroléčbu nebo magnetickou terapii vlastně ani necítíte, přesto dokážou prokrvit tkáň a urychlit hojení. Hned po zranění se mě doktor v Rakousku ptal, zda chci olympiádu stihnout. Po pravdě jsem mu řekla, že chci hlavně chodit, a pokud na olympiádu nakonec odletím, bude to spíš příjemný bonus navíc. Proto jsme po návratu do Čech raději vše konzultovali s Pavlem Kolářem a jeho týmem, tedy s lidmi, kteří mě dobře znají. Rychlé uzdravení jsem chtěla spíš zkusit, zároveň jsem vnímala, že šance startovat na olympiádě je v podstatě minimální.

Ale nelituju, že jsem do toho šla, některé zlomeniny skutečně za šest týdnů srostou. Do tréninku jsme vložili za celý čtyřletý olympijský cyklus spoustu energie, já i celý tým. Občas jsem pak zaslechla, že bylo přece jasné, že olympiádu nestihnu, proč jsem to vůbec vyslovovala. Ale já větu, že i přes zranění „pojedu na olympiádu“ takhle naplno nikdy neřekla. Sama před sebou jsem měla čisté svědomí, že jsem do uzdravování i do možné účasti pod pěti kruhy dala všechno. Přesto – nic strašného se nestalo, je to jen olympiáda.

Když jsem v březnu dělala rozhovor s tenistkou Barborou Krejčíkovou, po dlouhé době díky zranění zažívala pobyt u rodičů, výlety, procházky se psem a návštěvy divadla. Tedy to, co dívky v jejím věku znají běžně. Napadlo mě, že mnohé sportovce nezbrzdí a nezastaví ani tak zranění jako právě možnost okusit najednou normální život.
Pro psychické zdraví byl pobyt doma super a mentálně jsem si skvěle odpočinula, předolympijská sezona bývá extrémně náročná. Nejvíc při zranění vždycky trpím tím, že se nemůžu hýbat. Obvykle jsem totiž v pohybu pořád – když netrénuju, jedu na koně, na výlet. Tohle bylo zkrátka frustrující. Ale zároveň jsem se ocitla v situaci, kdy jsem si určitou nečinnost mohla dovolit. V tréninku vás občas přepadne touha zalenošit si a zákonitě se pak dostaví výčitky. Teď mi naopak přímo řekli, že mám odpočívat. Když se rozhodlo, že olympiáda padá, přikázali mi, ať nohy vůbec nenamáhám, aby kosti co nejlépe srostly.

A tak jsem mohla celý den ležet, pouštět si na projektoru filmy, zkoukla jsem všechny díly Harryho Pottera, Star Wars. Užila jsem si čas, kdy jsem mohla úplně vypnout, nemusela jsem dělat rozhovory, odpočinula si tak hlava, nejen tělo. Najednou jsem neměla žádné povinnosti, určité zbrzdění je přece vždycky fajn. Jenže pak se vrátit a nastartovat je neskutečně těžké, musíte v sobě znovu najít řád. Přitom já jsem člověk, který řád poslední dobou vyhledává a rád také dodržuje – ráno vstanu, dopoledne jdu na trénink, odpoledne se věnuju pracovním záležitostem, koním, zábavě. Občas si užívám i „freestyle v životě“, ale řád mi dodává určitý vnitřní klid.

Snowboardistka Eva Samková
Eva Samková vzala přítele na prkno a říká: Nejsem žádná superstar

Nepatříte ke sportovcům, kteří olympiádu vnímají jako metu. Předpokládám, že si ani neříkáte: „Ježišmarjá, když tahle olympiáda nevyšla, musím závodit ještě čtyři roky!“
Nemám to tak, že „musím“ ještě čtyři roky závodit, chci trénovat a uvidím, kam mě to dovede. Nejsem ve fázi, že třetí olympijskou účast nutně potřebuju. Myslím si, že jsem toho sama sobědokázala docela dost a že nepotřebuju honit další trofeje jenom proto, že si chci „doplnit sbírku“. Sport mě baví a naplňuje, kromě X Games jsem vyhrála všechno, co se v našem sportu vyhrát dá. Kdybych vyhrála další olympiádu nebo Světový pohár, tak by to bylo skvělé, ale trénovat a závodit jen kvůli zvýšení počtu medailí mi nějak nedává smysl. Tuhle sezonu pojímám jako testovací, chci se vrátit zpátky a zkusit, jak to půjde. Výhru na olympiádě jsem nikdy neměla jako hlavní cíl, dokonce ani v dětství. Teprve dva roky před vítězstvím v Soči mě napadlo, že bych se mohla kvalifikovat. Nevyrostla jsem ve sportovně-drilovací rodině.

Navíc děláte relativně mladý sport, ani nežijete v naprosto uzavřené sportovní bublině. Například váš bývalý trenér Jakub Flejšar se věnuje sochařině…
To, že je Jakub sochař a že můj současný trenér Marek Jelínek zase dělal kaskadéra, vzniklo v dřevních dobách snowboardcrossu. Tehdy náš sport teprve začínal, poprvé se dostal na olympiádu, nebyly v něm žádné peníze, nikdo se mu u nás nevěnoval profesionálně, neměl zázemí a výsledky. Teď už to naštěstí neplatí. Já si snowboardem vydělávám, ale zbytek našeho týmu jsou vesměs studenti, mnozí z nich bydlí navíc pořád u rodičů. Freestyle snowboarding se dá jezdit i tak, že jezdíte a natáčíte své triky, ostatně z téhle komunity jsem sama vyšla.

Ve snowboardcrossu jde samozřejmě hlavně o výsledky v závodech, zařazení do olympijského programu náš sport nejen posunulo, ale vytvořilo na nás i mnohem větší tlak. Jasně, že všichni chtějí vyhrát a dávají tomu maximum, ale jde i o ten pocit a zážitek ze závodní tratě a sdílení s ostatními závodníky. Snowboard přitahuje určitý typ lidí, my prostě tolik nespěcháme a nemusíme být ráno na kopci první… (smích) Nebo aspoň mi to tak připadá. I když jsme profesionálnější než dřív, taky se posouváme.

Vy sama ještě pořád studujete?
Naštěstí už ne, v červnu jsem odevzdala bakalářku a udělala státnice, na magistra už nejdu. Studovala jsem FTVS, tělovýchovu a sport. Škola mě naučila hecnout se v zase trochu jiných věcech, ale nepovažuju se za úplně studijní typ a jsem šťastná, že jsem bakalářské studium nakonec úspěšně doklepla. Byla to velká úleva, s ukončením školy odpadl jeden stres, po sedmi letech se podařilo tuhle pootevřenou kapitolu uzavřít.

Chcete se věnovat trenérství? Nebo je FTVS u profesionální sportovkyně automatická volba?
Hodně lidí to tak má, zároveň skloubit profesionální kariéru s podobným typem školy není úplně jednoduché. Škola je časově náročná, musíte tam strávit dost času – což se s pravidelným tréninkem občas tluče. Ale nenašla jsem jinou školu, která by mi oborově vyhovovala víc. Nezačala jsem studovat s touhou být trenérka, zatím si v tomhle směru příliš nevěřím, studovala jsem spíš proto, že mě sport skutečně baví a zajímá.

„Když jsem se dozvěděl, že bych měl hrál Emericha Ratha, zrovna jsem byl v Krkonoších. Ten den jsme vyšli na běžkách k Vrbatově boudě. A tak jsem se hned vyfotil s plastikou tří opřených párů lyží se jmény Hanč, Vrbata, Rath,“ svěril se Marek Adamczyk.
Partner Evy Samkové Marek Adamczyk při natáčení zmizel v mlze

Působíte velmi všestranně, váš táta kdysi tvrdil, že jste se věnovala i jachtingu. Objevila jste během studia nějaký sport, který vám vyloženě nešel?
Dělám různé sporty, ale hlavně ty, které mě baví. Nejde mi plavání, při něm jsem se v rámci studia dost trápila, pedagogové museli projevit hodně trpělivosti. Mám trochu špatná ramena a plavání mi tyhle problémy paradoxně ještě zhoršovalo, nemohla jsem proto uplavat potřebné kilometry. Co se týče mé zkušenosti s jachtingem, šlo o týdenní dovolenou v Chorvatsku, respektive polehávání na jachtě. (smích)

Pocházíte z lyžařského Vrchlabí, kdy jste – obrazně řečeno – lyže zahodila?
Myslím, že zhruba mezi čtvrtou a pátou třídou. Do té doby jsem skutečně hlavně lyžovala, moji rodiče byli sportovci a máma mě na lyžích i naučila. Naši byli ovšem natolik soudní, že do mé další lyžařské výuky už nemluvili a průpravu přenechali klubu. V lyžování jsem nikdy nebyla moc dobrá, v závodech pořád poslední, ale mámě s tátou to bylo jedno, důležité bylo, abych se hýbala. Jako malá jsem začala i se snowboardem, ale spíš tak trochu bokem. Nechtělo se mi kvůli lyžování brzy vstávat, a tak jsme společně s našima našli v páté třídě snowboardový klub ve Špindlu. Poprosila jsem u nás na základce, jestli můžu chodit v zimě na snowboardové tréninky, suché letní tréninky jsem dál absolvovala s lyžaři a běžkaři. Bylo to super spojení. Pak už jsem na lyžích jezdila čistě jen pro radost.

Kdy tedy přišel ten zlom, že jste se dostala ke své specializaci?
U mě to byly náhoda i omyl současně. V klubu se dělal freestyle, tak jsem se mu věnovala taky. Jezdili jsme i dětské závody. Když jsem se chtěla snowboardu věnovat víc závodně, našla jsem si ve Špindlu sportovní akademii, kam jsem nastoupila do devítky. Objížděli jsme freestylové závody, trochu mi to i šlo, ale nebyla to bůhvíjaká sláva, tehdy se tomu věnovaly tak tři holky v Čechách. Pak jsem si na koních zlomila ruku a na snowboardu nohu. Zhruba mezi čtrnáctým a patnáctým rokem jsem proto řešila, co dál, freestyle jsem už dělat nechtěla, bála jsem se. Kamarádka z koní dělala fyzioterapeutku snowboardcrossové reprezentace a řekla mi, že hledají juniorky.

Eva SamkováEva SamkováZdroj: ČTK/AP/Tyler Tate

A tak se moje máma vydala do Prahy za Markem Jelínkem, aby zjistila, co to je vůbec za lidi. A když jsem šla do prváku na gympl, jela jsem s nimi na první soustředění. Tím to vlastně začalo… Líbila se mi tahle skvělá partička a trávila jsem s nimi spoustu času. Když jsem si v devatenácti utrhla křížový vaz, nemohla závodit a brečela, teprve tehdy mi došlo, že snowboardcross je to, čemu se chci dál v životě věnovat.

Na mě tedy působí freestyle stejně nebezpečně jako cross.
Nevadilo mi skákat skoky, ale bála jsem se dělat triky a rotace. Jasně, určitý strach máte pořád, zvlášť když je vám sedmnáct a začnete jezdit svěťáky. Ale měla jsem za sebou už tehdy skvělé zázemí a trenéra, který mi dokázal vše vysvětlit, dodal mi potřebnou oporu, což mi obrovsky pomohlo. Strach je často subjektivní, nelogický pocit. Znám freestylisty, co dělají šílené triky a jet cross se naopak bojí. A mně se zdá šílené točit se šedesátkrát dokola.

Jak se tedy u začínajících závodníků strach odbourává?
To je dost individuální záležitost. Některé děti se bojí hodně, jiné méně, nevím, jestli je to výchovou, nebo geny. A některé jezdí třeba i hezky, ale přes strach se nepřenesou, nedokážou se kousnout a svůj prvotní strach překonat. A tak dělají snowboard nakonec jen pro radost. Což je naprosto v pohodě, nemusí být každý nutně vrcholovým sportovcem. Často slyším: „Potřebujeme další Ester Ledecké, další Evy Samkové!“ Ale hlavní přece je, že děti sportují a mají dobrý základ do života.

Nejsem žádný velký psycholog, ale zvládnout strach pomáhají docela obyčejné věci. Třeba říct: „Pokud se bojíš, podívej se na někoho jiného, zeptej se ho, jak se odráží…“ Prostě mít informace, komunikovat s trenérem, snažit se svůj strach pojmenovat. Dobrý trenér musí mít ke každému svěřenci individuální přístup. Mně hodně pomohlo koukat se na ostatní. Když jsem viděla, že i horší závodníci než já skok zvládli, uklidnila jsem se a řekla si: „Když to skočil i támhleten Ferda, dám to taky.“

Herec Marek Adamczyk.
Spojuje nás humor, říká herec Marek Adamczyk o přítelkyni Evě Samkové

Při svém druhém olympijském finále jste byla na začátku trati šestá, a přesto jste nakonec získala bronzovou medaili. Možná se teď zeptám hodně naivně, jak se dá i na takhle relativně krátké trase zrychlit? Je to o tom, že se musí riskovat?
Paradoxně byla trať v Koreji docela dlouhá. Prkno mi ale moc nejelo, a když před sebou máte dlouhý placatý úsek, udělá namazání hodně. Ale pokud jde o ledový sešup, není kvalita mazání až tak podstatná. Vždycky máte připravený nějaký scénář závodu, víte, kde vám to jde, kde ne. Zkušenosti hrají obrovskou roli, na některé věci se můžete připravit, jindy musíte improvizovat. Rychlost získáte dobrou technickou jízdou, zavěšením se za ostatní závodníky, v závětrném pytli za ostatními máte totiž menší odpor vzduchu, vyvezete se, získáte rychlost a soupeřku i předjedete.

Zapojujete tělo i hlavu – přemýšlíte, které místo je pro předjetí nejlepší, podle toho, kterou nohou jezdíte dopředu, zda skočit oblouček nebo plošší skok. Ale mně se holky stejně nedařilo předjet, v hlavě jsem měla i obavy, abych se nepřimotala do nějaké kolize. Takže bylo jasné, že veškeré své síly musím dát do závěru. Cíl byly tři velké skoky, bylo důležité je provést technicky co nejlépe, v tom jsem si věřila. Občas se vyplatí počkat si a pak zaútočit, jindy vyčkávat nesmíte – stejně jako v životě.

Fungují v ženském snowboardu přátelské vazby? Vím, že každý sport to má jinak. Například vrcholové tenistky mluví o neustálé rivalitě, na nedávném ME v atletice mě zase dojímalo, jak se třeba oštěpařky vzájemně podporovaly a hecovaly.
Taky jsem sledovala atletické mistrovství Evropy a všimla jsem si, jak se atletky objímaly a působily v pohodě, stejně jako u nás ve snowboardu. Jasně, před startem se nepoplácáváme, soustředíme se jen samy na sebe. Takový tenis je úplně jiný způsob boje, dvě hodiny „face to face“, nervy pracují extrémně. Ale ve snowboardu jsou vaše nervy napjaté minutu, maximálně minutu a půl, navíc v šílené rychlosti, kdy nemáte ani možnost vnímat lidi kolem sebe. Kdysi jsem se bála jedné veleúspěšné Kanaďanky Dominique Maltais, měla jsem z ní respekt, působila jako neuvěřitelná drsoňka. Ale možná spíš udržovala odstup, protože to ke svým výkonům potřebovala, každý to máme jinak…

Když dojedeme do cíle, tak si navzájem pogratulujeme, náš sport je v tomhle rovný a čistý, vždycky je jasné, kdo byl první, žádní rozhodčí to neovlivní. Pokud prohraju, můžu být maximálně naštvaná jen na sebe. Ve snowboardcrossu se netočí obrovské peníze, není v popředí mediálního zájmu, je možná i trochu nebezpečný. Takže na konci závodního dne jsme všechny rády, že jsme dojely a jsme zdravé.

Vznikají u snowboardcrossu partnerské vztahy?
Myslím, že ani ne, kromě jednoho bulharsko-australského páru si jiné nevybavuju. Mužské a ženské týmy nejsou sice úplně oddělené, ale stejně spolu tolik času netrávíme, maximálně na afterparty po závodech – které teď kvůli covidu stejně nebyly. Hodně závodnic má spíš vztahy mimo naši bublinu. Anebo nemají vůbec žádné vztahy, protože jsou celou dobu na cestách.

Nedávno jste řekla, že je ideální, když je váš partner Marek Adamczyk herec. Vaše denní režimy se v něčem podobají a nevyčítá vám, když na něj nemáte čas.
Měla jsem vždycky štěstí na tolerantní partnery, kteří neřešili, že jsem kvůli sportu často mimo domov. Ostatně viděli, že se na ně domů těším. Spousta sportovkyň, třeba reprezentantky v biatlonu, jsou na tom daleko hůř, odjíždějí pryč na delší dobu, kdežto já pobývám mimo Česko spíš v kratších intervalech, měsíční pobyty jsou výjimečné. Marek by třeba poznamenal, že bývám pryč docela často, ale jsme k sobě vzájemně tolerantní. Mně zase nepřijde divné, když přijde po představení domů o půlnoci. A i on mívá někdy natáčení měsíc v kuse.

Marek Adamczyk
Přítel Evy Samkové Marek Adamczyk: Ve fitku se musím snažit. A ne kvůli roli

Jako divadelní dramaturgyni se mi líbí, jak v médiích nenápadně popularizujete divadlo. V jednom rozhovoru jste zmínila, že kromě Divadla na Vinohradech, domovské scény vašeho přítele, jezdíte ráda třeba do Činoherního studia v Ústí nad Labem.
Marek tam hrál v jedné inscenaci a jeho kamarád David Šiktanc ústeckému Činohernímu studiu šéfuje. Do kina i do divadla jsem chodila s rodiči, kulturní barbar jsem nebyla nikdy. Díky mému bývalému trenérovi Jakubu Flejšarovi jsem se zase dostala do různých galerií, zájem o umění ve mně podnítil on. Soužitím s Markem se můj zájem o kulturu ještě prohloubil. Teď jsme spolu byli na imerzivním projektu souboru Tygr v tísni. Uváděli čtyřhodinovou dramatizaci Mistra a Markétky, kontinuálně se odehrávala v několika patrech starého činžáku.

Svatba Evy Samkové a Marka Adamczyka.Své "ano" si řekl hvězdný pár, slavná snowboardistka Eva Samková a herec Marek Adamczyk. Veselku měli ve čtvrtek 15. září v KrkonošíchZdroj: se svolením Barbory Mráčkové

Do té doby jsem ani nevěděla, co imerzivní divadlo je (divák se volně pohybuje ve vymezeném prostoru, sleduje jednotlivé inscenované situace a je vybízen, aby do nich svým jednáním vstupoval – pozn. aut.). Užila jsem si to o to víc, že miluju Bulgakovův původní román, nedávno jsem ho dokonce poslouchala v audioverzi Audiotéky. Poprvé jsem Mistra a Markétku četla už v šestnácti, s odstupem času si užívám i to, že mnohé pasáže z románu vnímám a chápu jinak. Díky tomu jsem věděla, co přijde, bavily mě veškeré dějové indicie, v inscenaci hrálo navíc spousta našich kamarádů. A co se týče filmu, v březnu jsem byla na filmu Poslední závod, kde Marek hraje.

Česká snowboardistka závodící ve snowboardcrossu Eva Samková se narodila roku 1993 ve Vrchlabí. Je olympijskou vítězkou Zimních olympijských her 2014 v Soči a bronzovou medailistkou z následujících ZOH v Pchjongčchangu. Na X Games 2014 v coloradském Aspenu vybojovala druhé místo, stejné umístění má na kontě i z roku 2016. V roce 2019 se stala mistryní světa, v letech 2010, 2011 a 2013 juniorskou mistryní světa. V sezonách 2016/2017, 2018/2019 a 2020/2021 vyhrála celkové hodnocení snowboardcrossu v rámci Světového poháru. Od roku 2018 je jejím partnerem herec Marek Adamczyk.

Nejen Marek, ale i vy!
Jasně, celým projektem jsem hodně žila. Jak říká režisér Tomáš Hodan: „Na to, že je to film o dvou umrzlých lidech a všichni vědí, jak to dopadne, to mělo úspěch.“ (smích) A i mně se film líbí. Ke své pidiroli jsem se dostala úplným omylem. Pomáhala jsem jim totiž film zpropagovat, vybrat nějaké peníze na Hithitu. A tak mi tvůrci nabídli, jestli bych se ve filmu – stejně jako mnozí další naši kamarádi – nechtěla objevit. Říkala jsem si, že se třeba jen mihnu v komparsu. Najednou ale zařvali, že mě potřebují, postavili mě asi metr a půl před kameru, dali mi dvě věty. Byla jsme trochu vynervovaná a Marek říkal, že je vidět, že jsem sportovkyně, že tak i hraju. Bylo hezké si to zkusit a zjistit, že říct přirozeně dvě tři věty na kameru není žádná sranda.

Ale to nebyla vaše první zkušenost před kamerou, hrála jste v klipu Báry Polákové, dokonce jste do něj nazpívala vokály.
Ale tam já vlastně nemusela nic hrát. Vyrazily jsme spolu s Bárou na výlet na Bali a v rámci toho všechno natočili, v klipu jsme byla každá sama za sebe. Před tím jsme se vůbec neznaly – a najednou spolu trávily deset dní na Bali. V podstatě jsme nejdřív jen tak blbly, třeba z prvního natáčecího dne nepoužily vůbec nic. Když jsme ale přiletěly zpátky, Bára měla tak osm hodin záběrů na párminutový klip. Nejsem úplný exhibouš, ale extrovert určitě, a říkala jsem si, že v nejhorším případě budu jen trošku trapná.

A to samé mě napadlo i u zpěvu. Chtěla jsem si to zkusit, ve studiu jsem předtím nikdy nic nenahrávala. A předpokládala jsem, že kdyby to bylo blbý, Bára a spol. by mi to určitě řekli. Asi tak špatný to nebylo, můj zpěv v klipu zůstal, ale větší pěvecké ambice nemám… Zkrátka – občas trapná být nechci, občas mi být trapná nevadí. (smích) Sama sebe moc neřeším ani u focení. Občas mě vyfotí nenamalovanou nebo mám blbej mejkap, vypadám na fotkách strašně, a já si řeknu: „Ale jo, dobrý!“ A mávnu nad tím rukou.

Martha Issová byla třikrát nominována na cenu Český lev
Martha Issová svého muže obdivuje. Kdyby to tak nebylo, už bych ho zabila, říká

Díky příteli se vám otevřel jiný svět, funguje to i obráceně?
Nový svět je v případě Marka si silné slovo, on i předtím sportoval, s rodiči chodil na dlouhé pěší výlety, cvičil. Ale pak se spřátelil s mým trenérem a během covidové pauzy mohl trochu trénovat se mnou. Díky filmu Poslední závod se dokonce potkal s mým učitelem tělocviku panem Sukem, který ho učil běhat na historických běžkách. S Markem spolu jezdíme na kole, do té doby možná kolo ani neměl. Líbí se mi, když se partneři v pozitivních věcech navzájem ovlivňují, obohacují.

Vy byste asi nedokázala být s partnerem, který nesportuje, že?
Nevím, asi ne. Neumím si představit žít s chlapem, který by jen ležel na gauči, to by mě deptalo. Jsem zvyklá se pořád hýbat, i teď na dovolené na Islandu jsme chodili na dlouhé túry, spali ve stanu. Ale měli s sebou i spoustu věcí, na delší vzdálenosti se přesouvali naší Toyotou a užili jsme si to fakt skvěle, celou dobu jsem navíc řídila, jsem totiž zvyklá si rovnou sedat za volant.

Jste dobrá řidička?
Snad ano, můj táta byl skvělý řidič a doufám, že to mám po něm. Jezdím ráda, hodně a občas i rychle. Ale snažím se nebýt při řízení nervní, paradoxně to ušetří spoustu času. Pouštím lidi na přechodu, a když mám čas, klidně tam stojím i delší dobu a říkám si, že takhle si nastřádám aspoň čas dopředu, až budu spěchat a čas zastavit mít nebudu. Tohle malé nablblé pravidlo fakt dodržuju. (smích)

Video: V hlavě; Eva Samková

Zdroj: Youtube

S Markem jste prožili i dobu, kdy vám po dlouhodobě nemocném tatínkovi nečekaně zemřela i maminka. Pomohlo vám, že jste v tu chvíli nebyla sama?
Samozřejmě, že mi byl Marek oporou. Milující partner vám v tu chvíli ani nemusí konkrétně pomoci, někdy stačí jen to, že své myšlenky můžete s někým sdílet. A on na to ani nemusí mít odpověď, stačí, že vás vyslechne. Marek dokáže skvěle naslouchat, zároveň umí věci pojmenovat a zhodnotit. Kromě něj mám ale pořád širší rodinu, ségru, tety, babičky, blízké kamarády. Když mamka umřela, objevilo se kolem mne spousta blízkých lidí, kteří mi chtěli pomoci. Nebyla jsem sama.

Vy jste smrt rodičů velmi upřímně popsala v rozhovorech pro projekt Bez frází. Dost mě to zasáhlo, zejména příběh vaší mámy, která se spoustu let obětavě starala o vašeho vážně nemocného tátu a krátce po něm zemřela i ona. Obdivovala jsem vás, že jste schopná o tom tak upřímně mluvit.
Mám pocit, že mluvím o všem, možná je to svým způsobem nějaká terapie. Taťka měl mozkový nádor, byl nemocný dlouho, skoro patnáct let, byť prožil i období, kdy nemoc ustoupila. Ne, že bych se na jeho smrt nějak připravila, ale naučila jsem se s vědomím tátova konce žít. Člověk přece ví, že smrt nakonec přijde, že se možná už blíží. A nakonec vnímá konec života vážně nemocného člověka i jako určité vysvobození. S mamkou to bohužel bylo nečekané a rychlé, do nemocnice přišla původně kvůli bolavým zádům.

Navíc jsme se se ségrou dostaly do pozice těch, které musely věci řešit, já jako starší jsem byla často i příjemcem špatných zpráv a lékařských rozhodnutí. Neřekla bych, že byl táta pro mámu zátěží, spíš jsem to vnímala tak, že jeho smrtí začne jiná etapa jejího života. Řešily jsme spolu, jestli pojede někam na dovolenou, mamka se toužila podívat na Aljašku, říkala jsem jí: „No jasně, jeď, pomůžu ti to zaplatit…“

Manželé Šlégrovi na dovolené v Egyptě.
Manželé Šlégrovi: Na to, co kolem nás bylo, jsme náš vztah zvládli s lehkostí

A nic z toho se nezrealizovalo.
Nejvíc mi bylo líto, že umřela v nemocnici, že jsme si ji nemohly přivést domů, i když jsme to se sestrou plánovaly. Prostě se to už nestihlo, nikdy by mě nenapadlo, že mamka umře takhle rychle. Mára mi pak řekl: „Vždyť doktoři opatrně naznačovali, že to nebudou měsíce…“ Ale já si vůbec neuvědomuju, že bych podobnou informaci slyšela. Nemám ráda hysterii, vadí mi, když jsem sama hysterická. I proto jsem se snažila brát informace o mámině diagnóze racionálně. Oznámili mi, že má rakovinu, ale mně okamžitě naskočilo v hlavě „jasně, je spousta typů nádorů, možností léčby, nebudu se hroutit, určitě se dá něco ještě dělat“. A za šest týdnů máma umřela. Zdálo se mi, že to není pravda, že to nemůže být pravda, že je to strašně divný. Někdy si říkáme, že doktoři by měli vědět všechno, i přesný čas smrti, ale takhle to nefunguje.

Chápu vás, i mně máma zemřela nečekaně a rychle.
Člověk se s tím vyrovnává a nakonec i vyrovná. Ale je mi to líto pořád, chybí mi. Nejsilnější je právě pocit ztráty, tak trochu i sobecký. Můžete si stokrát říkat, že i pro mámu byla její smrt vysvobozením, ale lítost stejně přetrvává. Ztráta rodičů bolí vždycky, i když v každé životní fázi řešíte něco jiného. Říkám si: „Bude mi třicet, jestli se mi někdy narodí děti, nepoznají svoji babičku…“ Máma byla obrovský tahoun rodiny, byla s námi pořád, i proto, že táta pracoval v Praze.

Měli jsme pocit, že je nesmrtelná a bude se o nás starat navždy. A najednou mi z nejbližší rodiny zůstala jen ségra. Můžete mít kolem sebe spoustu lidí, ale rodiče a sourozenci jsou ti, se kterými vyrůstáte, bydlíte v jednom baráku, trávíte Vánoce… Víte, nebyli jsme typ rodiny, kde se extrémně projevují emoce, na potkání se vykřikují věty typu „Miluju tě!“, ale měli jsme se hrozně rádi, tak normálně, obyčejně, nepateticky.

Možná stejně nepateticky přistupujete i k odchodu rodičů.
Jednou mi jeden kluk řekl, že mám srdce z kamene, že si dělám ze všeho srandu, i ze smutných věcí. Ale jde o můj způsob, jak se vyrovnat s vážnými událostmi. Emoce prožívám v sobě a sama, zdánlivě možná víc cynicky než ostatní, kteří se v okamžicích smrti blízkých často třeba sesypou a leží týdny ve tmě na gauči se zataženými závěsy. Občas si říkám – nejsem divná, když tak málo smutním? Ale mně spíš trvá dlouho, než si smutek a ztrátu uvědomím. Když vám zavolají z nemocnice, že váš blízký nežije, někdo to zkrátka pojme hned. Já se k tomu ale musím postupně dopracovat. Takže mi to došlo až v běžném životě, dlouho po pohřbu.

Tomu rozumím, když mi umřela máma, ještě půl roku, možná dokonce i rok po její smrti jsem ráno po probuzení automaticky brala do ruky telefon a chtěla jí zavolat.
Právě – teprve v běžných situacích si uvědomíte, že vám člověk chybí, jak moc ho postrádáte. A pak teprve vás napadne, jak by bylo skvělé mít oba rodiče a třeba nevyhrát olympiádu… Ale snažím se vše brát, jak to je. Každý máme svůj úděl a nerada se ve věcech babrám, to se týká i zranění. Trápíte se, jste smutná, a pak přijde nový, další den a je to lepší. Měly jsme se sestrou vlastně štěstí, že nás rodiče dovychovali do určité dospělosti i emocionální vyspělosti. Jejich cesta měla smysl, a i proto si nekladu otázku, proč se to stalo právě nám, a nestěžuju si na nespravedlnost osudu. Zažila jsem přece s našima spoustu krásných věcí, měla skvělé dětství.

Sblížilo vás osiření se sestrou?
Vždycky jsme měly dobrý vztah. Ségra je o šest let mladší, byla období, kdy jsme se věkově míjely. A teď nás kromě jiného spojuje i spousta praktických věcí, musíme řešit věci kolem baráku, máme spolu koně, jsme tedy v dennodenním kontaktu.

Už po několikáté zmiňujete koně…
Odmalička jsem je milovala a od čtvrté třídy jsem se o ně i starala. Myslím, že holky obecně baví se starat o koně, protože je naplňuje o někoho intenzivně pečovat. Zkrátka mít „své zvířátko“, dávat mu lásku a péči. A naopak. Fascinuje mě, kolik citlivosti v sobě koně mají, jak dokážou cítit a vstřebávat lidské emoce. Kůň vycítí, když se ho člověk bojí, vnímá řeč vašeho těla – když na něm sedíte a jste ztuhlá, ztuhne i on. Povolíte se a on se povolí taky. Mezi koňmi a lidmi, kteří se o ně starají, je mi dobře. Vlastně je to takový osobnostní rozvoj – když ve vztahu ke koním necháte příliš mluvit své ego, daleko nedojdete.

A když koně využíváte, jezdíte na něm, musíte k němu přistupovat spravedlivě, ne systémem „něco za něco“, nemůžete být naštvaná, když půl hodiny blbne a pak se umoudří, nesmíte vnímat vztah s koněm jako obchod. Musíte ho naopak chválit a žít s ním v přítomném okamžiku… Trénuje nás moje skvělá kamarádka, ale já sama nemám v jezdectví žádné sportovní ambice. Chci mít hlavně zdravého a spokojeného koně.

Koně léčí. Mě, miminka i lidi v paliativní péči, říká snowboardcrossařka Eva Samková

Pokud to neví celý svět, tak celá republika určitě: Nejrychlejší holka vesmíru miluje koně. Však také za olympijské zlato jednoho dostala. Koně jsou součástí jejího tréninku, ale i léčby, když přijde zranění.

Eva Samková ve VrchlabíEva Samková ve VrchlabíZdroj: DENÍK/Jaroslav Pich„Koně jsou pro mě útěk z reality. Vždycky si u nich odpočinu a vypnu. Jsou pro mě důležití,“ svěřuje se snowboardcrossařka Eva Samková. „Myslím si, že koně léčí všechny lidi, kteří se jim přimotají do cesty,“ dodává.

Skrytou sílu koní podle ní nemusí vyhledávat jen ten, kdo má prokazatelné fyzické problémy. „Koně pomáhají léčit psychické problémy, ale klidně i úplně zdravým lidem mohou pomoci ustát těžké období,“ doporučuje Eva.

Právoplatná forma rehabilitace

Nejlepší je, že takzvaná hipoterapie, která se ovšem dnes označuje zkratkou HTFE (hipoterapie ve fyzioterapii a ergoterapii), není ani omezená věkem. Pomoci dokonce může i těm nejmenším dětem. Jako se to děje ve spolku Caballinus, kterého se Eva Samková stala ambasadorkou.

Caballinus je nezisková organizace, jejímiž klienty jsou například, které trpí dětskou mozkovou obrnou, autistickými rysy, mají skoliózu nebo třeba zrakovým postižením. Pomocí hiporehabilitace a dalších léčebných metod se tu v rámci komplexní rehabilitace dlouhodobě pomáhá nejen dětem, ale přístup místních odborníků celkově zlepšuje kvalitu života v celé rodině malého klienta.

V Caballinu totiž není hipoterapie jen doplňkovou metodou, ale právoplatnou formou rehabilitace. Pomáhá se tu také lidem po úrazech, a dokonce koně mohou ulevit i při respiračních onemocněních. Dechové svaly se totiž podílí na vadném držení těla. Díky pohybu koňského hřbetu se zlepší držení těla, svaly dechového aparátu se zpevní a zároveň se zvýší jejich výkon, a tím i kapacita plic.

Děti od tří měsíců

„Nejlepší na tom, že tady pomáhají dětem už od tří měsíců, ale jejich péče pokračuje přes dospělé a starají se také o lidi v paliativní péči. Ti se koní třeba jen dotýkají, ale i to jim pomáhá. Lidé v paliativní péči by ale nebyli nikdy schopní přijet sem za koněm, a tak je potřeba koníka dovézt za nimi,“ vysvětluje Eva Samková.

Se spolkem Caballinus úspěšnou sportovkyni pojí nejen láska ke koním a touha pomáhat druhým, ale právě i spolehlivý partner pro jejich cesty, kterým se stala Toyota. Eva Samková jezdí oblíbeným SUV RAV4, ale v Caballinu potřebovali ještě výkonnější stroj, aby v pohodě uvezl i přívěs s koněm. Mají proto super výkonný pick-up Hilux.