Jak jste se dostal do role ředitele Krkonošského muzea ?
Byla to shoda náhod. Do muzea jsem chodil na studentskou brigádu za tehdejšího ředitele Zdeňka Kučery. Ten mě dokázal pro práci opravdu nadchnout. Po něm do čela nastoupil jiný člověk, a když jsem končil vojenskou základní službu, odcházel. Místo bylo volné, ovšem muzeum zanechal neobyčejně zanedbané. Kdybych tušil, do čeho vstupuji, asi bych se rozhodl pro jinou dráhu. Expozice muzea se tehdy nacházely pouze v prvním poschodí zámku. Vzpomínám si, jak vnitřní omítky, léta nebílené a poškozené zatékáním, byly místy zakryty archy bílého balicího papíru. Téměř nefungovalo vytápění, voda na úklid se musela ohřívat na vařičích či na kamnech. Naštěstí mladický elán spojený s určitou dávkou naivity pomohl první překážky překonat. Ale samozřejmě se to neobešlo bez řady komplikací. Nejprve jsme napravili nejhorší „kosmetické" a provozní vady. A poté opět obnovili systematickou sbírkotvornou a výstavní činnost, i když zatím jen ve skromných poměrech.

Co vše vaše pozice obnáší?
Především odpovědnost. Odpovědnost za sbírky, každoroční program a samozřejmě i za pracovní kolektiv. Dnes pracuje v muzeu deset lidí, i když někteří jenom na část pracovního úvazku. Vytvořili jsme ale skvělou a sehranou partu. Stranou nesmí zůstat ani odborná činnost, a to badatelská, publikační a přednášková.

Jakým způsobem jste se vy sám podílel na shromažďování exponátů do muzea?
Terénním výzkumem, pokud na něj ovšem byl čas, osobními kontakty a postupně i prostřednictvím stále rostoucího okruhu přátel muzea. A také sháněním peněz.

Na kterou z výstav jste nejvíce hrdý?
To je těžký dotaz. Je to stejné, jako by se vás někdo zeptal, které z vlastních dětí máte nejraději. Plocha expozic se od mého nástupu rozšířila asi na pětinásobek. Velmi rád mám zámeckou expozici hraběte Jana Harracha nejen pro její půvabnou podobu a zajímavý obsah, ale i pro skvělou partu, která se při její přípravě sešla. Ale neméně rád mám i expozici dějin českého lyžování či Kavánovu galerii. Mou velikou láskou je též slavný Metelkův mechanický betlém.

Vánoce jsou za dveřmi. Jak jste muzeum přizpůsobili svátkům?
Letos nabízíme výstavu Krkonošské Vánoce. Vystavujeme na ní přes tisícovku exponátů a návštěvníci mají možnost nahlédnout do zámeckého, měšťanského, lidového a církevního prostředí. Chybět nemohou ani slavné krkonošské betlémy.

Ladíte expozice i podle jiných ročních období?
Samozřejmě. Nejen o Vánocích, ale též o Velikonocích, v letních měsících a tak dále.

Hodně se také zabýváte spisovatelem Jaroslavem Havlíčkem, který je jilemnickým rodákem. Čím vás tak zaujal?
K tomuto spisovateli mám velmi vřelý vztah. Patří k našim nejvýznamnějším meziválečným autorům a jeho díla jsou pro mě psychologicky strhující. Měl jsem to štěstí, že v domě, kde se spisovatel narodil, žili moji prarodiče. Dům měl v té době ještě téměř stejnou podobu jako v době Havlíčkova narození a nabízel opravdu zvláštní kouzlo. Poznal jsem se také se členy jeho rodiny, s manželkou spisovatele Marií a dceru Evou. Zabývám se jím už dlouho, a přesto o něm neustále objevuji nové a nové věci

Vaše práce je spojená především s Krkonošemi a Podkrkonoším. Jak moc je pro vás tato oblast důležitá?
Je to krajina mého srdce. Čím víc je poznávám, tím víc je miluji. Historie mne vede ke kořenům i kořínkům a člověk si uvědomuje, kam patří.

Co děláte ve volném čase?
Miluji turistiku, cestování, rád si zajdu na pěknou výstavu, koncert a po pečlivém výběru i do divadla. Rád čtu, ale na to mi čas téměř nezbývá. Mým koníčkem je také historie železnic, obdivuji zejména parní lokomotivy.

Vladimíra Junková