"Hlavním záměrem této knihy je ukázat lidem, že děti ulice jsou také lidi, ne odpad, který patří na skládku, a že se v této situaci neocitly vlastní vinou. Hyeny z nich udělala až ulice," říká v rozhovoru pro Krkonošský deník Hana Hindráková.

Za poslední dva roky jste ušla velký kus cesty ve své kariéře. Jak se cítíte v roli dnes slavné české spisovatelky?

Nemyslím si, že bych byla slavná nebo nějak hodně známá, ale mám svůj okruh čtenářů, kterým se mé knihy líbí. A to mi stačí. Jsem spokojená, že mám práci, která je zároveň mým největším koníčkem, protože to jsem si vždycky přála. Spisovatelkou jsem chtěla být už od dětství. Moc mě baví i besedy. Nově jsem je začala dělat pro školy a pro domovy důchodců a moc si to užívám.

Román o falešných lécích Smrtící byznys se čte jedním dechem. Když jste se rozhodla napsat o tomto problému, nepřišel vám na mysl strach?
Abych řekla pravdu, začala jsem o tom přemýšlet v momentě, když se mě na to zeptaly čtenářky poprvé na besedě. Chvíli jsem strach opravdu pociťovala, ale potom to naštěstí přešlo. V knize na nikoho konkrétního neukazuji a čerpala jsem z veřejně dostupných zdrojů.

Podporují vás známé herecké osobnosti, které pomohly knize do světa. Řekněte něco o nich, jak se vám s nimi pracuje a jestli jste třeba již přátelé.
Spolupracuje se mi s nimi skvěle a za jejich podporu jsem moc vděčná. Většinou se potkáváme na nějakých akcích, protože všichni jsou časově hodně vytížení. A je milé, že to jsou naprosto normální lidé, přestože jsou velmi známí. Setkání s Terezkou Kostkovou, Daliborem Jandou, Nelou Boudovou, Bobem Kleplem, Evou Hruškovou a Janem Přeučilem pro mě byla pokaždé moc příjemná a doufám, že se znovu uvidíme na křtu mé nové knihy.

Smrtící byznys je složité a nebezpečné téma. Bylo těžké sehnat reálné informace o tom, jak to v Africe s falešnými léky chodí?
Zjišťování informací o tomto tématu mi trvalo téměř půl roku. Nejzdlouhavější byla komunikace s ugandskými úřady, tři měsíce trvalo, než se mi ji vůbec podařilo začít. Dalším "problémem" bylo, že většina informací o této problematice je dostupná pouze v angličtině, takže jsem si musela všechno překládat. A v případě odborných studií to bylo náročnější, než když člověk používá běžnou angličtinu.

Knihy H. HindrákovéDěti nikoho (2012)
Karibu Keňa (2013)
Dobrovolnice (2014)
Očarovaná (2015)
Lovci lebek (2016)
Smrtící byznys (2017)

Poznala jste působení falešných léků i sama na sobě. Popište, co se tehdy stalo.
Tehdy jsem v západní Keni onemocněla. Měla jsem vysoké horečky a křeče, chvílemi jsem byla v bezvědomí a místo slov ze mně létaly podivné nesmysly. Tenkrát mi v místní venkovské nemocnici určili tři diagnózy - malárii, břišní tyfus a zápal plic a poslali mé přátele pro léky na trh, protože je v nemocnici neměli. V noci mě pak vzbudil šílený hluk, jako kdyby mi u hlavy startovalo letadlo. Nějakou dobu trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje. A potom mi došlo, že mi tak strašně buší srdce. Nikdy v životě jsem neměla takový strach a opravdu jsem se bála, že umřu. Později, když jsem psala knihu Smrtící byznys, jsem zjistila, že takové bušení srdce bývá jeden z účinků falešných léků, když obsahují nějakou chemikálii. Tenkrát jsem o existenci falešných léků neměla žádné povědomí a opravdu jsem se podruhé narodila. Nyní už bych si pořádně rozmyslela, zda bych si tam vzala nějaký prášek a raději jezdím s velmi dobře vybavenou lékárničkou.

Myslíte, že hrozí i lidem v Česku nebezpečí, že by mohli užívat falešné léky? Před časem se na internetu objevila zpráva, že dojde ke stažení některých léků na léčbu vysokého tlaku.
Pokud si kupují léky v lékárnách, tak naštěstí ne. Největším problémem je koupě léků na internetu (např. léků, které jsou jinak na lékařský předpis) a potom samozřejmě případná nemoc na dovolené v méně vyspělé části světa.

Nedostala jste se kvůli této velmi otevřené knize, která odhaluje nekalé praktiky do rizik? Koneckonců i hrdinové románu ve velkém nebezpečí byli a určitě nešlo o fikci.
Naštěstí ne. Většina reakcí na tuto knihu byla pozitivních a jsem za to ráda. Kniha splnila svůj účel a informovala lidi o této problematice.

Afrika je skoro vaším druhým domovem, na besedách o ní dokážete velmi poutavě vyprávět. Přiblížíte svou poslední cestu na horký kontinent?
Byla to má šestá cesta do Keni a tentokrát jsem letěla jen na deset dní, protože doma na mě čekal tříletý syn a nechtěla jsem ho opustit na moc dlouho. Od jeho narození to byla nejdelší doba, kterou jsem byla bez něj a musím říct, že se mi dost stýskalo. Tentokrát jsem neletěla do Keni už jako dobrovolník, ale jako spisovatelka a snažila jsem se získat podklady pro nové knihy - pro Nezlomného a potom pro další knihu, na jejímž námětu teprve pracuji. Měla jsem schůzky s několika investigativními novináři, dělala jsem rozhovory s Josephem ke knize Nezlomný a s chlapci z jeho centra a centrum jsem i několikrát navštívila. Také jsem strávila hodně času se svými přáteli a podívala se i na několik zajímavých míst jako do Mombasy, do Ngongských hor a vylezla jsem na kráter Mount Longonot. Krom toho se mi poštěstilo poprvé vidět Kilimandžáro, a to jak z letadla, tak z národního parku Amboseli. Je to fascinující hora. Také jsem poprvé letěla místní africkou leteckou linkou, o níž jsem si myslela, že bych do ní nikdy nenastoupila. Nějaký čas jsem strávila i v chudinských čtvrtích, kde jsem od skupin žen a mužů nakupovala šperky pro můj internetový obchůdek Dárky s myšlenkou.

Na jedné z návštěv jste se setkala s africkým čarodějem. Zážitek se objevil i v knize Očarovaná. Vzpomínáte někdy na tyto zvláštní momenty a absolvovala byste takové setkání znovu?
Vzpomínám na to velmi často, protože o tomto zážitku téměř pokaždé vyprávím na besedách. Bylo to opravdu velmi silné a ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech. Sice jsem neměla možnost takové setkání absolvovat znovu, ale kdyby se ta příležitost zase objevila, neváhala bych a určitě do toho šla.

Přiblížíte obsah své chystané knihy Nezlomný? Jak víme, půjde opět o nelehké téma z afrického prostředí.
Jedná se o zcela skutečný příběh Josepha, který jako dítě strávil mnoho let na ulici a nyní vede centrum pro 82 dětí ulice. O dětech ulice jsem už psala v knize Děti nikoho. Čtenářské ohlasy byly velmi pozitivní a čtenáři mi často psali, zda bych na toto téma mohla napsat ještě jednu knihu. A tak jsem se rozhodla to udělat. Tentokrát je to zcela zaměřené na život jednoho konkrétního dítěte ulice se všemi detaily, které živoření na ulici přináší.

Rozhodla jste se pro její napsání ještě před cestou do Afriky, nebo jste se nechala inspirovat na místě?
S Josephem "Njorem" Njorogem jsem byla v kontaktu už od podzimu 2017 a posílala mu otázky, k dalším rozhovorům jsme se sešli v lednu v Keni a pokračovali jsme ještě po návratu. Díky tomu tam budou i ty největší detaily např. jak Josepha učili v dětském gangu žebrat, přepadávat lidi, jaké typy lidí si vybíral a jaké taktiky a prostředky používal k jejich okradení, jaký měl morální problém s okrádáním lidí, jak trávil na ulici období dešťů, o závislosti na lepidle, o znásilňování mezi přáteli atd. Hlavním záměrem této knihy je ukázat lidem, že děti ulice jsou také "lidi", ne odpad, který patří na skládku, a že se v této situaci neocitly vlastní vinou. Hyeny z nich udělala až ulice. Musely se přizpůsobit, protože jinak by nepřežily. Já sama jsem si toto uvědomila až poté, co jsem se začala o tuto problematiku víc zajímat. Stydím se zato, že jsem se jich do té doby štítila a bála. Ale bylo to jen nedostatkem informací. Díky mé zkušenosti věřím, že tato kniha dokáže změnit nazírání lidí na děti ulice.

Od samého začátku, co do Afriky jezdíte, jste se snažila pomáhat. Například formou malých finančních půjček prostřednictvím neziskové organizace. Lidé si za tyto peníze mohli pořídit kupříkladu slepice a založit na tom své malé podnikání. Jaké zkušenosti máte s efektivností takové pomoci?
V době, kdy jsem se ještě věnovala rozvojové pomoci, mi toto přišel nejlepší způsob, protože mikrokredit vytvořil pracovní místo.

V současné době prodáváte při svých besedách šperky, které vyrobily africké ženy a snažíte se pomáhat touto cestou. Sama jeden mám a neustále ho nosím na krku. Hřeje mě vědomí, že ho vyráběly něčí konkrétní ruce, které se tím snaží vydělat na obživu. Kde se dají tyto výrobky pořídit?
Ano, výrobky vyrábějí skupiny žen a mužů z chudinských čtvrtí a jsou to opravdu nádherné kousky. Pokaždé jsem fascinovaná, co všechno dokáží ručně vyrobit. Prodávám je na besedách a nově prostřednictvím internetového obchůdku Dárky s myšlenkou (www.darkysmyslenkou.cz). V blízké budoucnosti tam budou k dispozici i šperky, které vyráběli bývalí kluci z ulice (z Josephova centra, o němž vyjde kniha, jejíž pracovní název je zatím Nezlomný). Také bych ráda nakupovala výrobky i z jiných afrických zemí a podpořila tak další chudé lidi. Prozatím mám kontakt na Madagaskaru, tak snad se to také brzy podaří.

Domlouváte se anglicky, umíte již trochu i svahilštinu? Co byste poradila lidem, kteří se chystají na tuto dalekou cestu do neznáma?
Konverzaci začínám svahilštinou, a když mi dojde slovní zásoba, kterou znám, pokračuji anglicky. I kdybyste uměli jen pozdravit, je lepší začít mluvit svahilsky, protože to je "jejich" jazyk, zatímco angličtina jim zůstala po Velké Británii, která je kolonizovala. Snažím se proniknout do tajů svahilštiny a jednou bych jí ráda mluvila plynule. Krom očkování a braní antimalarik bych lidem doporučila, aby se naučili alespoň pozdrav ve svahilštině. Užitečné věci o Keni najdou na mých webových stránkách www.cestadokeni.cz, které jsem vytvořila právě pro tyto účely.

Kdy se mohou čtenáři těšit na novou knihu Nezlomný? Pokřtí ji s vámi opět herci? Už znáte termín?
Zatím to vypadá, že kniha vyjde cca v polovině listopadu a na křest bych opět ráda pozvala známé osobnosti, které se mnou křtily už předchozí knihy. Tentokrát bude společný křest jak pro média, tak pro veřejnost a o termínu budu informovat na podzim.