Kliknutím zvětšítePřitom již několik desetiletí Lenka Konvalinková brázdí město a okolí ve voze taxi. Ve služebním voze také proběhl následující rozhovor, při němž taxi objelo snad všechna pamětihodná, zajímavá i poněkud diskutabilní místa Harrachova.
Kdy jste začala taxikařit?
Nejdříve jsem pracovala v pohostinství, v harrachovském hotelu Bílý Hořec. Když přišla sametová revoluce, už jsem ho řídila. Potom manžel koupil autobus, založili jsme cestovní kancelář. Začala jsem jezdit jako průvodkyně, což trvalo deset let. V prvních letech po převratu byla spousta lidí natěšených, že může konečně vyrazit do světa. Tehdy nikomu nevadilo, že se do Řecka jelo pětatřicet hodin. Měli jsme pro ně připravenu kávu, polévku, bagety. Takže i ty cesty byly zábavné, lidé na to dodnes vzpomínají. Byl to takový pionýrský začátek. Za jeden rok jsme bývali třeba patnáctkrát ve Španělsku. Nakonec jsme autobus prodali, koupili osobní auta a začali jsme taxikařit.
Jak jste se dostala do Harrachova?
To jsem chodila ještě do školy, studovala jsem v Turnově. A našla jsem si kluka z Harrachova. Byla jsem tady v Harrachově i v létě 1968, když nás přišla „zachránit“ vojska Varšavské smlouvy. Tlačili se na Jilemnici, to byl obrovský šok. Od roku 1969 jsem tady jako trvale bydlící. I když jsem se vyučila ve dřevovýrobě, vyráběla jsem hračky, začala jsem tady jako servírka. Prošla jsem v provozu snad všemi pozicemi, od servírky, přes pokojskou, myčku. Při tom jsem studovala večerní školu, a nakonec jsem se stala ředitelkou.
Jaké to je taxikařit na horách?
Úplně jiné než ve velkém městě. Děláme mnohdy spíše takové služby pro místní. Harrachov je malé město, a tak nestojíme na žádném stanovišti, sedíme doma. V hotelích a restauracích mají čísla našich telefonů. Když je někde něco potřeba, zavolají taxikáře. Jezdíme třeba s lidmi k lékaři. Problém je, když někoho chytnou zuby, hledáme, kam toho člověka odvézt. Spolupracujeme s Horskou službou, vozíme také cyklisty nebo lyžaře, když se zraní. Nejvíce jezdíme na harrachovské nádraží, protože je přece jen pěkný kus od centra. Dost jezdíme třeba do Špindlu. Lidé se seberou a přes hory dojdou osmnáct kilometrů do Harrachova a zpátky chtějí odvézt. Diví se, že cesta automobilem je dlouhá šedesát kilometrů. Ale tak to je, žádná silnice v horách nevede rovně.
Hodně se angažujete ve zvelebování okolí. Kde všude jste přiložila ruku k dílu?
Je toho dost, nesmíme ale zapomenout na to, že jsou tady v Harrachově bezvadní lidé, kteří mé volání po pomoci vždy vyslyší. Bez všech těch sousedů, ale v poslední době i obyvatel apartmánových domů, bych nezvládla nic. Takže jim moc děkuji. Nejen za společnou práci, ale i za nápady, které by mě samotnou třeba nikdy nenapadly. Společnými silami s farností, obyvateli i radnicí jsme dali do pořádku kapli svaté Alžběty. Vybrali jsme na výrobu dvou zvonů do našeho kostela. Společnými silami se chceme zasadit i o rekonstrukci hrobky Harrachů v Horní Branné. Je toho ale daleko více. Moc se mi líbí, že se zapojují i lidé, kteří u nás tráví volný čas.
Vy jste mě provezla po celém Harrachově, od Hornického muzea přes skokanské můstky po naučnou stezku Rybárna. Kde jsme byli ještě?
Ukázala jsem vám šafránovou louku na okraji Harrachova, hned několik naučných stezek, například Včelí nebo zmíněnou Rybárnu. Stavili jsme se u domu s pečovatelskou službou, zajímavých apartmánových domů, u nejstarších hotelů ve městě. Viděl jste i sjezdovky a areál skokanských můstků. Ukázali jsme si kapli svaté Alžběty se skleněným zvonem, kostel svatého Václava, bývalou celnici. A všiml jste si něčeho? I když jsme turistickým centrem, máme tady všude uklizeno. I za to patří dík všem místním, kteří se o své okolí starají. Je krásné tady žít, jen mi je trochu líto, že Harrachov má docela málo stálých obyvatel. Přesto jsou naši mladí vidět. Jak je anketa Sportovec Libereckého kraje, obsazují první, druhá i třetí místa. Nevím, čím to je, ale určitě i tím, že sport je u nás hodně podporován městem.
Vy máte určitě přehled o návštěvnících Harrachova. Jezdí sem cizinci po covidové pauze stejně jako před ní?
Je to slabší. Když bylo po revoluci, lidé ze Západu chtěli vidět, jak to vypadalo u nás za komunistů. Jak se otevřely hranice, potkal jste tady snad každou evropskou národnost. Jezdí sem samozřejmě hodně Poláků, Němců, Nizozemců nebo Dánů. Ale covid to zastavil a stále to není na stejné úrovni jako před třemi lety. Ale věřím, že bude lépe.
Vy jste se letos dostala i do místního zastupitelstva.
Nechtěla jsem. Přemluvil mě dnes již bývalý starosta Jaroslav Čech, ať jdu s ním na kandidátku. Tam jsem byla někde veprostřed. Spoustu dalších kandidátů jsem ale kvůli preferenčním hlasům přeskočila, dokonce i Jardu Čecha. Nechtěla jsem mandát vzít a nechat ho starostovi, on ale řekl, že takhle to nejde, že když jsem dostala více hlasů, musím to vzít. A tak se snažím.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
