S obdivuhodným elánem a ochotou se nynější doktorka filozofie studentům svěřovala s nelehkým osudem. Mladí nejprve bez hlesu sledovali dokument z protagonistčina života a pak ji zavalili spoustou otázek. Ani po závěru besedy mládež nechtěla Dagmar Lieblovou pustit domů a dotazy se sypaly ještě cestou ze sálu. Ochotně dětem ukázala i vytetované číslo, které má stále viditelné na ruce.

„V Kutné Hoře, kde jsem se narodila, nikdy nežilo mnoho židů. Jen několik desítek rodin," začala prostřednictvím filmového dokumentu popisovat, co vše prožila. Představila šťastné chvíle dětství, zachycené na dochovaných fotografiích. Vzpomínala na přítelkyni Fanynku která rodině, později internované v táborech, z Kutné Hory statečně pomáhala.

„Maminka, tatínek, sestra a další příbuzní se z tábora už nedostali. Mně zachránil život vlastně omyl v datu narození. Podle něj mi bylo 16, nikoliv 15 let, a tak jsem byla koncem války selektována na práce do tábora v Hamburku. Ani nevím, kdo a proč tu chybu ve spisu udělal. Ale jen díky ní jsem přežila. Rodinu jsem pak už neviděla," líčila protagonistka a během dvouhodinové debaty velmi autenticky přiblížila žákům otřesné podmínky, které museli židé v táborech překonávat.

Vyprávěla, jak přeživší nakonec zachránili Britové. „Dnes jsem předsedkyní Terezínské iniciativy. Pomáháme zachovat vzpomínky těch, kteří prošli Terezínem. Trávím mnoho času se studenty a to, co dělám, je důležité. Protože jednou, až tu my nebudeme, chci mít jistotu, že tady zůstanou dnešní studenti, kteří svým dětem budou moci říct: Vím, co se stalo. Vím to, protože jsem mluvil s paní Lieblovou," uzavřela.