Prvním letošním hostem byl Vrchlabák, významný horolezec a fotograf Jan ČERVINKA.

Při promítání dobové fotodokumentace vyprávěl posluchačům, kteří zcela zaplnili besední místnost o zážitcích z expedic takřka všech kontinentů. Přiblížil zákulisí příprav, od shánění nejrůznějších povolení a devizových prostředků, život v základním táboře po organizaci samotných výstupů.

Vzpomněl také na kamarády, horolezce se kterými často trávil týdny v drsném prostředí velehor, což vedlo někdy k tak zvané „ponorkové nemoci“. A že bylo na co vzpomínat, ať to byly výstupy v Tatrách, na Kavkaze, expedice do Afghánistánu, Himalájí, na Aljašku a Jihoamerických And. Některé plnily také vědecké a výzkumné úkoly.

Pane Červinka, co bylo pro vás hlavní motivací jako horolezce, sportovní výkon nebo cesty za poznáním nových míst na zemi?
V první ředě to byly sportovní cíle, i když je pravda, že jsem poznal mnoho zajímavých míst, národů a odlišných kultur.

Která z expedic byla nejúspěšnější a naopak je některá, na kterou nerad vzpomínáte?
Každá expedice byla svým způsobem jiná. Ale nejúspěšnější a zároveň nejtěžší byla expedice na Makalu v roce 1979. Tehdy se podařil prvovýstup jihozápadním pilířem na vrchol ve výšce 8010 metrů). Nerad vzpomínám na výpravy, ze kterých jsme se vraceli bez některého z kamarádů.

Pro většinu horolezců je nejvyšším cílem dosažení vrcholu Mount Everestu. Vás nelákalo vystoupit na nejvyšší horu světa?
Dostat se do expedice na Everest nebylo vůbec snadné a bylo to finančně náročné. A ani tehdy, pokud se horolezec do výpravy dostal, nebylo jisté, že bude ve vrcholovém družstvu, o tom rozhodoval vedoucí expedice. Já jsem se dostal na Everest jako člen filmové expedice Nepál-Sagarmatha-Everest a uskutečnil samostatný výstup pod jižní sedlo ve výšce 7750 metrů.

Přísloví o tom, že jablko nepadá daleko od stromu, platí v případě horolezce Jana Červinky dvojnásob. Obě jeho dcery se věnují tomuto krásnému, když někdy nebezpečnému sportu.

(jn)