Faktorů pro zhoršující se přírodní podmínky růstu hub, je poměrně mnoho. Tím nejobyčejnějším z nich je pochopitelně bezhlavé vysbírávání a ničení jednotlivých houbařských lokalit. Těmi závažnějšími jsou změny v půdě, jejímuž složení konkrétní druh houby holduje. Kyselé deště představují velký problém všude tam, kde jsou tepelné (především hnědouhelné) elektrárny. Výfukové plyny, jež mají špatný vliv na ovzduší, zase tam, kde jsou větší obydlená města.

Fyzicky poškozeny jsou totiž především druhy stromů, se kterými žijí houby v symbióze.

Optimističtější část tohoto příspěvku však mnohým pozvedne náladu, neboť pravdou je, že citlivé druhy v Česku opět začínají růst ve větším množství. Liška obecná, která je typickým zástupcem takovýchto druhů, se v posledních letech objevuje čím dál častěji. Smrkové lesy a listnaté houštiny, kde se jí nejlépe daří, jsou evidentně zdravější, než tomu bývalo. Obzvlášť letos se z různých koutů republiky ozývají zprávy o plných koších lišek. Lišky na smetaně lze jedině doporučit.

Vyhledávaná houba, kterou však ne každý zná, je Stroček trubkovitý, lidově zvaný Trumpeta nebo Kominíček. Jsou to takové srostlice nahnědlých, až zcela černých kornoutků, které si po bližším prohlédnutí nesplete ani úplný začátečník. Stročků, když rostou, je opravdu plno. Naleznete je nejčastěji v čistých bučinách. Na malé ploše můžete během chvilky naplnit košík a upadáte do „zoufalství“, kam s těmi ostatními. Pravý staročeský houbový kuba je nejlepší ze stročků.

TIP ODBORNÍKA:

Stroček trubkovitý (na snímku) jídlo „zčerňuje“. Není se však čeho obávat. Je to houba vynikající, jíž lze s úspěchem sušit, rozdrtit nebo semlet na prášek a používat jako koření. Liška obecná je chutná, avšak tuhá houba. Je dobré ji vařit nebo dusit alespoň 10 minut. Má výraznější houbovou chuť. Oproti stročku se na sušení příliš nehodí.

Ryzci smrkovému se také daří. Jak ve vysoké, tak i v nízké smrčině bývá hojný. Jeho oranžovo-zeleně zbarvené klobouky jsou nejlepší na másle s kmínem.

Toto všechno jsou houby, se kterými se setkáme i u nás v Podkrkonoší, a proto vzhůru na ně. Jen nezapomeňte, že si jen my sami, tím jak žijeme, určujeme, jestli v příštích letech opět porostou.

Petr Kuráň