Ivan Mitrus vyrazil na neobvykle dlouhou pěší túru loni v lednu. Rok a půl dlouhé putování by chtěl završit během srpna. Letošní zimu přečkal na jihu Švédska, kde pracoval v rekreačním středisku. Momentálně si zvyká na nezvyklé podmínky za polárním kruhem. "Jsem v Norsku, zhruba na úrovni města Bodø. Před pár dny jsem přešel polární kruh. Takřka pravidelně potkávám soby a jinou zvěř. Je potřeba si zvyknout na nepřetržité světlo, jelikož slunce v tuhle roční dobu tady vůbec nezapadá," hlásí z cesty Ivan Mitrus.

"Většinou spím v tarpu (lehký stan bez podlážky), občas narazím na chatku, která je zdarma přístupná veřejnosti. Pokud to jde, využívám právě těchto chatek. Jím především instantní pokrmy. Vždy si však kontroluji energické a další hodnoty každého jídla. Snídám obvykle ovesnou kaši, například s rozinkami. Když se jednou za několik dní vyskytne možnost dokoupit si zásoby jídla, nakoupím i kvalitnější pokrmy, které si nemohu dovolit s sebou nosit a dopřeji si je hned po nákupu," přibližuje, jak zvládá přenocování a stravování v drsné skandinávské přírodě.

Po půlroční přestávce znovu vyrazil na cestu začátkem května. "Zimu jsem strávil v osadě Tivedstorp poblíž národního parku Tiveden na jihu Švédska. Pracoval jsem jako dobrovolník v rekreačním středisku. Začal jsem výpomocí v kuchyni na konci sezony a přes zimu šlo především o přípravné práce na další sezonu - malovaní a rekonstrukce pokojů, práce se dřevem či na zahradě," popisuje.

"Přes zimu jsem zůstal ve Skandinávii především proto, aby cesta zůstala jednotná. Návrat do vlasti by z jedné velké cesty rázem udělal dvě a to já jsem nechtěl. Nechtěl jsem však ani podcenit skandinávskou zimu, proto jsem si před jejím příchodem začal shánět práci a místo, kde bych zimní měsíce strávil. To se povedlo na výbornou a přivýdělek už byl jenom bonus k tomu všemu," dodává.

Na cestě je už více než 500 dní, proto se nelze divit, že se občas dostaví krize. "Ta pramení spíše z mentální únavy. Nikdy však netrvá déle než den a vždy se z toho vyspím. Po takových krizích často přichází pravý opak, kdy si okolní přírodu a duševní svobodu užívám každou vteřinu dne. Fyzická únava často souvisí s tou mentální, ale dlouhodobě se cítím pořád fit a touha putovat skandinávskou divočinou přetrvává. Vážnější zdravotní komplikace se mi naštěstí vyhýbají," říká Ivan Mitrus.

Největší komplikace ho postihly hned v první zemi, kde startoval svoji pouť. "V Itálii mi loni na jaře situace okolo koronaviru nedovolila pokračovat v cestě a já musel počkat, až mi okolnosti znovu dovolí vyrazit. Další problém jsem řešil při přejezdu z Dánska do Švédska, kde mi jedno z nařízení neumožňovalo využít trajekt bez dopravního prostředku. Jako řešení jsem si zvolil cestu autobusem. Naplánované trasy se pořád držím," vypravuje.

Půlroční pobyt ve Švédsku mu přinesl velice zajímavé zkušenosti. "Jsem tu sice poprvé, ale Skandinávii jsem si zamiloval. Lidé tu mají úplně jiný vztah k přírodě a to se na přírodě samotné dost odráží. Zřídka kdy narazíte na pohozený papírek od sušenky a když se tak náhodou stane, není problém to po někom uklidit, protože je to opravdu minimální množství," přibližuje tamní prostředí.

Ivan Mitrus už je za polárním kruhem, došel tam pěšky ze Sicílie. Na cestě je už 517 dní, v nohách má 7676 kilometrů.Ivan Mitrus už je za polárním kruhem, došel tam pěšky ze Sicílie. Na cestě je už 517 dní, v nohách má 7676 kilometrů.Zdroj: archiv Ivana Mitruse

"Další skvělá věc je důvěra mezi lidmi. U turistických přístřešků ve Švédsku bylo vždy připravené dřevo, pila a sekera a každý je může zdarma použít. Nepřítomnost odpadových košů neznamenal nepořádek. Pravidlo, že si každý své odpadky sám odnese se tu dodržuje. V Norsku fungují zase takzvané DNT chaty, ke kterým je univerzální klíč a vlastní ho všichni členové Norské turistické asociace. Za noc v chatě či za jídlo, které je možné si v některých chatách koupit, se platí poté přes mobilní aplikaci, což je opět založené na důvěře. Důvěřují si tu všichni, protože všechna pravidla tu lidé dodržují úplně automaticky. Lidé na vesnicích si dokonce nezamykají domy ani auta," sděluje Ivan Mitrus nevšední poznatky.

Jak přiznává, často už se vidí doma v Krkonoších s rodinou a přáteli. "Moc se na ně těším, ale steskem bych to nenazval. Právě totiž prožívám pravděpodobně jedno ze svých nejlepších životních období a představa, že to brzy skončí, mě trochu děsí. Zvyknout si opět na běžný způsob života bude asi také dost náročné," připouští.