Když jsem na začátku minulého týdne v redakci oznámil, že chci zdolat Sněžku bos, koukali na mě jako na blázna. A asi oprávněně. Na to konto jsem musel vysvětlit, že to není z mé hlavy, ale že se hodlám zúčastnit II. benefičního bosého Výšlapu na Sněžku jehož výtěžek bude věnován nadačnímu fondu Kapka naděje. Po tomto ujištění šéfová souhlasně pokývala hlavou.

Rychlá domluva

Iniciativně jsem zvedl telefon a zavolal organizátorovi akce a dlouholetému propagátorovi bosé chůze Davidu Mrhačovi. I když jsem ho zrovna zastihl v autobuse (v jeho případě spíše autobose), tak i přes ryk cestujících a hlášení: „Příští zastávka Řeporyje," jsme se nakonec domluvili, že se spolu s dalšími bosoturisty sejdeme v sobotu dopoledne u Informačního centra v Peci pod Sněžkou.

Na cestu do Pece jsem v sobotu ráno vyrazil prozíravě služebním vozem, neboť jsem správně předpokládal, že v jeho útrobách se nachází autolékárnička, jejíž obsahem jsou i obvazy.

„Tak vás tu všechny vítám. A jsem rád, že dorazil i pan redaktor, ale jak koukám, jste ještě obutý. To jste si to rozmyslel," pozdravil skupinku čítající třicet bosých nohou organizátor akce. Po ubezpečení, že jsem si nic nerozmyslel, jsem se i já jal zbavovat, pro někoho tolik nepotřebných, bot. Velkým překvapením bylo, že i přes teplotu vzduchu, která se v tu dobu pohybovala kolem bodu mrazu, nebylo první bosé došlápnutí na asfalt nikterak nepříjemné.

Poslední kroky„To nejhorší teprve přijde," zchladil můj entuziasmus David Mrhač, který mi při prvních krůčcích začal vysvětlovat základy tohoto cestování. A měl co, neboť jsem mu, ještě jako obutý, sdělil, že mám sice malé základy v tomto pohybu po bytě, ale ještě nikdy mě nenapadlo si jen tak vyskotačit z obydlí a pouze na holých ploskách navštívit nejbližší potraviny, hospodu či dokonce divadlo. „Ani já bych nešel do divadla bos, spíše do přírody nebo si zaběhat," uchlácholil moji zvědavost David Mrhač a pokračoval v informačním toku: „Kdo chce s bosou chůzí začít, musí si, za jemu vyhovujících teplot, najít terén, který je mu příjemný a jít pouze tak dlouho bos, jak mu to je milé. Teprve poté se může začít poohlížet po dalších výzvách," řekl mi můj instruktor s tím, že jedině bosou chůzí člověk začne vnímat svět všemi smysly.

O jeho slovech však trošku pochybuji. Na otázku jedné ze „spolucestujících", zda mi není zima, totiž odpovídám, že : „Kromě toho, že mě začínají pálit chodidla, nic ostatního necítím. A to jsme stále ještě na asfaltu."

Přepište rčení

Po prvním kroku na lesní cestu už kromě pálení pociťuji první náznaky kamínků na cestě. Asi po padesáti dalších metrech, kdy každý krok doplňuji ještě decentním zvoláním „AU", se mi pod chodidlo dostala větší a špičatější hornina. Zastavuji a nechci došlápnout. Křiví se mi tvář a myslím na to, že při pohledu na moji grimasu se možná budou přepisovat významy okřídlených rčení. Takhle totiž asi vypadá skutečná a nefalšovaná kamenná tvář.

Po dalších metrech, a asi tisícím bodnutí do chodidel, už se mé myšlenky ubírají několika směry, jen ať nemyslím na bolest. „Možná jsem měl napsat reportáž ze sado-maso salonu," říkám si v duchu a nacházím druhý význam další lidové průpovídky Do nemocnice jen nohama napřed. Při pohledu na plosky obalené jehličím, bahnem, ale hlavně množstvím malých kamínků, začínám přemýšlet, co by mému stavu asi řekl primář Sova. Asi nic. Ale možná by s troškou do mlýna přispěl jeho „oblíbenec" Cvach. Představuji si, že by mu v mezidobí uhlazení patky řekl: „To není pro nás pane kolego, to asi Karlovi přivezli štěrk."

Mých útrap si naštěstí všiml David Mrhač. „Vidím, že toho máte dost, že. No tak si obujte boty." Nechci však z boje utíkat tak lacino. Tak navrhuji, že ještě zkusím kousek jít jako hobit, tedy s chlupatou srstí, v mém případě ponožkami, na nohou. „To taky můžete zkusit," nabádá mě David Mrhač. Pár metrů má taktika funguje, ale i tak musím „hodit fusekle do ringu" a potupně si nazout boty. I když. Ono se řekne nazout boty. Obě nohy se mi nějak nemohou do obutí vejít. „To se stává, že malinko napuchnou, ale nebojte, ono to splaskne," uklidňuje mě bosonožec. A opravdu, po pár minutách opět světem vykračuji v pohodlí obuvi s krásným pocitem, že mě před nástrahami zeminy chrání podrážka.

I má bolest přispěla

Nicméně i tak nechci svoji kůži, respektive kůži plosek, dát jen tak lacino. Vždy po několika stovkách metrů zkouším boty sundat. Pak však opět následuje ponožkový a obouvací rituál.

Necítím nohy. Dva kilometry před cílem boj s bolestí vzdávám. Loučím se s Davidem Mrhačem a potupně sestupuji dolů k automobilu. Kdo však na moji chůzi pohlédne, bude si myslet, že jsem v mládí prodělal obrnu a ještě jsem se zcela nevyléčil.

U srdce mě však může hřát skutečnost, že akce nakonec splnila účel a dětem s poruchou krvetvorby vynesla přes tři tisíce korun.