Na zapadaném náměstí Karla Čapka v Malých Svatoňovicích, u vysoké hradby sněhu před lázeňským domem, povídá pejsek kočičce: „Podívej, tamhle na sousoší. Vidíš, jaké mají Karel s Josefem parádní sněhové barety? A co teprve ta sněhová duchna všude kolem. A ta nekonečná skluzavka od Mariánského sadu až sem k nám dolů! Taky, kočičko, cítíš tu omamnou vůni laskomin, co se line z kavárny Dášeňka? Ach jo!"
„Ale proč tak vzdycháš, pejsku?" „No, protože zítra v sobotu všechny Alenky, Lenky, Olinky, Kájové a Pepíci, jejich maminky i tatínci si sem přijdou užívat a na nás si ani nevzpomenou… To zase máme pátek třináctého, jen co je pravda, a celou závěj smůly k tomu!"
„Ale, pejsku! Už bys taky mohl vědět, že když u léčivé Studánky napadne formanská fůra sněhu, tak se přece ten rok účinky všech pátečních třináctek nejen ruší, ale dokonce v dobré obracejí! A navíc, letos přece slaví náš Josef velké kulaté narozeniny. Copak by o takovém svém výročí na nás nechal zapomenout? Jen se netrap a pojď klidně spát…"
Ráno se oba nestačí divit… (Ale nepředbíhejme!)
Tři místní někdejší kluci. „O pejskovi a kočičce" z dětství vědí své (i to jejich). Proto s lopatou a s bezchybnou představivostí z několika tun nahrnutého sněhu (místo svého pohádkového usínání) ukrajují ještě ten večer a tu noc. Průčelí starého lázeňského domu na náměstí Karla Čapka nechají nad ránem rozkvést novým (s)něžným sousoším PEJSEK A KOČIČKA.
(A Karel s Josefem? Pod sněhovými barety to hraje šibalskými úsměvy. Tento způsob zimy se jim zamlouvá.)
Jaroslav Dvorský
