Listopadové události ho zastihly při vojenské službě. „Považuji za štěstí, že jsem strávil celou vojnu na ošetřovně jako lapiduch v Klecanech u Prahy. Vybral si mě tam doktor podle dotazníku brance, kde se dozvěděl, že jsem písničkář. Půl roku jsem strávil na zdravotnické škole v Uherském Hradišti a poslední půl roku vojny v Pardubicích, kam nás přestěhovali. Kdyby revoluce nebyla, šel bych z vojny na konci března roku 1990, takhle jsem se vrátil domů už na konci ledna.“

Důležité listopadové dny prožíval v Praze. „Bylo to skvělé, jeden z největších zážitků v životě. Takovou atmosféru jsem už nikdy potom nezažil. Paradoxně, kdybych byl v civilu, tak bych revoluci strávil asi v Trutnově v Občanském fóru a do Prahy bych se třeba ani nepodíval. Na vojně bylo vše zakázané - vycházky, opušťáky, dovolené i televize. Ale pacienti museli každý všední den jezdit do Ústřední vojenské nemocnice. A vždy s nimi jako dozor jel jeden lapiduch. Ti ostatní to měli na háku, tak jsem každý den jezdil já. Dovezl jsem je do nemocnice, večer jsme si dali sraz na hlavním nádraží. Já jsem mezitím oběhl vysoké školy, posbíral letáky, šel na Václavák a po demonstraci jsme vlakem odjeli,“ líčil tehdejší události.

Pepa Lábus ale také zpíval na náměstí v Trutnově. „To už bylo po revoluci, přesně 10. prosince u příležitosti Dne lidských práv. To jsem přijel načerno z vojny s trikolorou. A pak také v lednu, kdy zavítal do Trutnova Václav Havel už jako prezident,“ vzpomínal trutnovský písničkář.