„Jsem velice rád za to, že se opravdu nenudím,“ řekl ve čtvrtek ve Vrchlabí poté, co převzal Cenu ředitele Správy Krkonošského národního parku.

Jan Luštinec pracuje na historických publikacích, chystá velkou novinku v místě převratného archeologického nálezu v zahradě jilemnického zámku, zabývá se naučnou železniční stezkou v Martinicích u příležitosti letošního 120. výročí tamní lokálky, věnuje se aktivitám v rámci jilemnického Klubu Betanie České křesťanské akademie. Nadále spolupracuje s Krkonošským muzeem i městem, kde byl znovu zvolen zastupitelem.

Co říkáte Ceně ředitele Správy KRNAP?
Velice si jí vážím. Těší mě dvojnásob, protože jsem ji získal takříkajíc na domovské scéně.

V pozici ředitele Krkonošského muzea v Jilemnici jste působil 42 let. Jak jste tam začínal?
Pomohla k tomu náhoda. Do muzea jsem chodíval jako student na brigádu. Práce mě strašně těšila, ale příliš jsem si ji idealizoval. Když jsem dokončil vysokou školu, zrovna odcházel ředitel a město, jemuž tehdy muzeum patřilo, shánělo někoho místo něj. Bezmyšlenkovitě jsem kývl. Bohužel se brzy ukázalo, že jsem kývl na vedení objektu, který je v zoufalém, zanedbaném stavu. Muzeum bylo v té době maličké. Mělo 250 metrů čtverečních výstavních ploch a expozic. Přitom do něj zatékalo, střecha byla špatná, 25 let se tam nemalovalo. Opravdu to bylo kruté. Byl to velice krušný začátek. Pokud bych neměl nerozum, tak bych do toho nikdy nešel. Ale dnes jsem za tenhle nerozum rád. Když člověk skočí do vody, tak už v ní musí plavat.

Kdy se začala měnit situace v někdejším zámku hraběcího rodu Harrachů, kde Krkonošské muzeum v Jilemnici sídlí?
Tenkrát ještě muzeum patřilo městu, kterému se do větších investic nechtělo. Takže jsme se velmi utkali a skončilo to tak, že jsem dal výpověď. Pak jsem ji stáhl, muzeum vstoupilo v roce 1979 pod Správu KRNAP a situace se začala radikálně měnit.

A dnes vypadá neporovnatelně, výstavní plocha se rozšířila téměř na 1500 metrů čtverečních, což je především vaše zásluha.
Snad ano. Vzpomínám, jak jsem nastoupil, tak na tehdejším národním výboru o mně prohlásil jeden z tehdejších čelních funkcionářů, že jsem megaloman. Nastínil jsem jim totiž na radnici, že se muzeum musí rozvíjet a musí mít nové prostory. Tohle megalomanství je dnes skutečností. Obětoval jsem tomu hodně energie. Měl jsem i štěstí, že v těch nejhorších dobách, a některé byly opravdu tvrdé, jsem našel velmi dobré lidi a spolupracovníky, kteří mi pomohli a podrželi mě. To bylo velice důležité.

Na co nejvíce vzpomínáte?
Bylo toho hodně, těžko něco vypíchnout. K nejhezčím událostem patřilo otevření stálé lyžařské expozice, jak první, tak zejména druhé v roce 2010. Instalovali jsme expozici hraběte Harracha, kdy se nám podařilo vytvořit něco, co bylo dříve naprosto nemyslitelné. Úžasné bylo také umístění Kavánových obrazů a krkonošských betlémů. Je toho mnoho. Vzpomínám rovněž na setkání s vynikajícími lidmi.

Jste spokojený se současnou situací, kdy jste předal žezlo nástupci Davidu Ulrychovi?
Jsem. Pokračuje v linii, kterou jsme kdysi začali. Znamená to dobrý příslib do budoucna, muzeum se bude rozvíjet dál. S mým nástupcem jsme byli v muzeu několik let, vzájemně se poznali. Jsem za to vděčný, protože pochodeň se má cíleně předat a ne jenom tak odhodit z cesty. Jsem spokojený a také rád, že trvá moje spolupráce s muzeem i Správou KRNAP. Bylo by mi opravdu smutno, pokud by skončila.

Čemu se nyní věnujete?
Pro Správu KRNAP pracuji na druhém díle publikace o sakrální architektuře Krkonoš a Podkrkonoší, zabývám se stopami hraběte Harracha. V zahradním domku v areálu jilemnického zámku připravujeme s doktorem Prostředníkem expozici. Bude věnovaná archeologickému objevu základů kostela sv. Alžběty ze 13. a 14. století, které byly nalezeny nedávno právě na tomto místě, a krkonošskému zahradnictví. Pracuji také na naučné železniční stezce v Martinicích v Krkonoších. Tamní železniční stanice je vynikající kulturní památka. Věnuji se spoustě věcí.

Nenudíte se tedy?
Rozhodně se nenudím. A jsem za to velice rád. Nuda by mě asi zabila.

Můžete upřesnit, co se děje kolem převratného archeologického nálezu základů gotického kostela a kosterních ostatků majitelů jilemnického panství ze 14. století, štěpanické větve rodu Valdštejnů?
Výzkum posunul o sto let naše představy o osídlení města. Dnes už tak víme, že se v Jilemnici žilo v polovině 13. století. Nalezeny byly základové vrstvy kostela, nejstarší pochází z poloviny 13. století. Máme prvky z výzdoby kostela, kvalitně opracované náhrobní kameny. Pochovány tady byly také děti a vnuci Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. V zahradním domku, kde k nálezům došlo, bude patřit jedna část expozice gotickému kostelu a druhá krkonošskému zahradnictví. Už toho máme hodně hotového, v polovině září se bude expozice otvírat.

Proč zahradnictví?
Hrabě Jan Harrach byl obrovským zahradníkem. V roce 1904 vyhlásil v Labském dole první krkonošskou přírodní rezervaci. Financoval a inicioval vybudování botanických zahrádek u Labské a Martinovy boudy. Byl dokonce prezidentem Rakouské zahradnické společnosti.

Na konci loňského roku vám vyšla obsáhlá kniha Jan Nepomuk hrabě Harrach, ze života českého kavalíra. Jaký byl?
Byl to Evropan moderního střihu. Nenáviděl nacionalismus. Říkal: buďme vlastenci, ale vždycky tolerantní a vnímejme potřeby druhého. On si velmi přál smíření Evropanů, především Čechů a Němců, ale i ostatních národů, velmi za to bojoval. Tohle byla z jedna z oblastí, kdy daleko viděl, ale nebyl vůbec pochopen v té době.

Tak to by byla současná Evropská unie přesně podle jeho gusta.
Jemu by se určitě líbila a velmi by se o ni zasazoval. Stejně tak by se cítil dobře mezi ochránci Krkonoš. Říkal: chraňme Krkonoše, hospodařme rozumně, rozvoj nesmí být na úkor hor, ale v souladu s horami. Co k tomu dnes dodat. Kdyby dnes viděl, jak slouží jeho cesty, kolik lidí ročně přijde na rozhlednu na Žalém nebo na lokálku v Martinicích, musel by být opravdu spokojený a znovu by rád přiložil ruku k dílu.

Co vás na Janu Harrachovi nejvíce překvapilo?
Jeho mimořádný lidský rozměr. Vystihuje ho jeho krédo: Víc mi bylo dáno, víc musím odevzdat. To myslím strašlivě chybí dnešní době. Když věděl, že je někde potřeba, tak se snažil pomáhat. Nejen tím, že dával almužny, ale tvrdil, že pro své lidi z Krkonoš musíme vybudovat příležitosti k práci, aby neživořili. Marii Červinkové- Riegerové to napsal krásně v odpovědi na dopis, ve kterém ho žádala, aby dal k dispozici domy pro pražské děti. Kvůli tomu, aby mohly jezdit v létě do Krkonoš na čerstvý vzduch. Odpověděl jí: milostivá paní, žádný volný dům nemám, ale moje rodina se toho chopí a bude jistě podporovat tuto bohulibou činnost. Mám tady v Krkonoších spoustu dětí, které jsou po celý rok na čerstvém vzduchu, ale mají jiný problém, trpí chudobou. A na své horaly musím pamatovat v prvé řadě. To se mi strašně líbí, jak vyjádřil lásku ke Krkonoším a místním lidem. A opravdu ji měl.