Jeho životní příběh by se mohl stát námětem hollywoodského trháku. Smrt měl v patách řadu let, přesto se mu ji vždy podařilo obelstít. Ať už to bylo v stalinistickém gulagu nebo na bojištích východní fronty. Ani po skončení války neměl jednoduchý život. Mohl využít nabídky komunistické moci, ale odmítl se zapojit do společenské a často i fyzické likvidace válečných hrdinů. A to mu samozřejmě režim nemohl odpustit.

Jan Plovajko se narodil v roce 1922 na Podkarpatské Rusi v obci Tuří Bystrá. Otec v době hospodářské krize odjel na tři roky pracovat do Argentiny. Jako jediný z mnoha dětí nastoupil Jan Plovajko na gymnázium v Užhorodě. Po záboru Podkarpatské Rusi Maďarskem v březnu 1939 se rozhodl pro útěk do Sovětského svazu. Po překročení hranice byl zatčen a vyslýchán tajnou policií NKVD. Po řadě výslechů byl obviněn ze špionáže a odsouzen na tři roky do gulagu.

Jan Plovajko strávil trest v táboře Norillag za polárním kruhem. Každý den v minus 50 stupních musel chodit několik kilometrů z tábora na práci v kamenolomu a na odklízení sněhu. Po několika letech těžké práce a minimálních dávek jídla, se z Plovajka stal „dochoďága“. Označoval vyřízeného, odevzdaného vězně, kterého čekala již jen smrt. Vysvobozením se stal nábor do vznikající jednotky československé armády v SSSR. Společně s dalšími padesáti Čechoslováky odjel do Buzuluku. Po absolvování výcviku u těžkých minometů prošel s československou armádou mnohé významné bitvy, včetně Buzuluku, Kyjeva či Dukly. V bojích u Kyjeva zahynul jeho bratr Vasil, který také prošel gulagem.

Po válce se Jan Plovajko rozhodl zůstat v armádě. Po absolvování důstojnického kurzu se stal velitelem kasáren v Trutnově. Po únoru 1948 se jej komunisté snažili získat ke spolupráci při čistkách v armádě.

V polovině roku 1948 vtrhla do jeho důstojnického bytu skupina příslušníků Státní bezpečnosti a provedla zde domovní prohlídku. Na základě nalezených a zabavených legálně držených zbraní a osobní korespondence, bylo proti Plovajkovi vzneseno obvinění ze záškodnické činnosti, kontaktu s cizím nepřítelem a vraždy. Vzhledem k absurdnosti obvinění a množství svědků, kteří svědčili v Plovajkův prospěch, byla veškerá obvinění proti němu zrušena. V roce 1950 byl z rozhodnutí ministra obrany Čepičky „z důvodů opakovaných poklesků“ propuštěn z armády. Pracoval pak v různých profesích až do roku 1970, kdy odešel do důchodu.

Po roce 1989 se zapojil do činnosti Vojenského sdružení rehabilitovaných, veřejnost se s ním mohla setkávat na besedách a při vzpomínkových akcích. Jeho životní příběh mapují projekt Paměť národa, server Ústavu pro studium totalitních režimů nebo televizní medailon z cyklu Neznámí hrdinové.