Vcházím do pekárny v pátek kolem osmé večerní. Dýchá na mě nostalgie a vůně pečiva. Na dveřích pece mě upoutává nápis Frigera Prostějov. V pekárně z roku 1926 její nynější majitelé stále pečou. Jedinou radikální změnou od té doby je výměna pecí za novější, která se odehrála v roce 1976.

"V pecích se stále topí uhlím a zůstaly v nich i otvory na petrolejky, které tam dáváme, když nejde proud," vysvětluje mi pekař Miloš.

Současní majitelé a zároveň jediní zaměstnanci jsou Miloš Kazda se ženou. Pekař mi začíná ukazovat pracovní prostředí. ,,Pečeme celý týden, krom soboty. Ale topit musím každý den. Teplota nesmí klesnout pod dvě stě stupňů. Jak pec vystydne, špatně se vytápí," vysvětluje pekař a zároveň topič a přikládá několik lopat uhlí. Teploměry ve třech pecích ukazují zatím dvě stě stupňů a to je málo.

"Kvásek jsem si udělal, než jste přišla. Někdy kolem půl osmé, pak i těsto. Není času nazbyt, těsto člověka neustále žene kupředu," říká pekař a zapíná stroje. Všechny vypadají poněkud vysloužile, ale to jim neubírá z výkonu. Miloš Kazda vidí, že jsem ze stáří strojů překvapená. Hned vysvětluje, že jejich obdoby se vyrábí i dnes.

Dvacet na plechu

Těsto je vykynuté, dělíme ho na bochánky, vážíme. Dáváme do stroje, ten ho dělí na stejně velké díly, které Miloš vkládá do dalšího stroje. "Dovnitř se dá bochánek těsta. Ten se natvaruje a tady je kolo, které vypadá jako pneumatika, dělá na housce ten vzorek," ukazuje mi. Bochánky se vzorky lezou ven na pásu a my je dáváme na plech. Na jeden se jich vejde dvacet. Housky na plechu vždy pomažu vodou a posypu mákem nebo sezamem. To je jediná práce, u které nepřekážím.

Narovnané plechy plné syrových housek čekají v kynárně. Místnosti, kde je teplo a vlhko, tato kombinace urychluje kynutí. Budoucí housky, tam jsou ve stojanech asi dvacet minut. Mezitím musí teplota na peci dosáhnout správné výše, tedy 230 stupňů. Miloš chodí poctivě přikládat.

PEKAŘ MILOŠ KAZDA vytahuje plech s houskami z pece, která je  z roku 1976. Teplota na pečení je kolem 230 stupňů.  Pečivo uvnitř se musí hlídat pohledem,  pec nepeče rovnoměrně.A na střídačku se ženou už rovnají první plechy na dlouhých lopatách dovnitř do pece. Ta jich pohltí asi šestnáct. "Sice víme, v kolik tam pečivo dáváme a že to trvá asi 20 minut. Ale stejně ho kontrolujeme i okem. Pec totiž nepeče rovnoměrně. Vytápěná je horkým vzduchem, který sem přivádějí trubky," komentuje. A pokračujeme, děláme housky dokud máme těsto.

Kolem desáté večerní už je napečeno a přicházejí si místní obyvatelé, podle zvyku, pro čerstvé housky. Tahle zvyklost se jim líbí. Jen tak někde ji nemají. Mohou si dojít přímo do pekárny a dostanou ještě teplé pečivo. Pozoruji úsměvy a spokojenost. Miloš s pravidelnými zákazníky prohodí pár slov a honem zpět k práci.

Zajímá mě, v kolik se tak s pečením končí, tak se ptám. ,,Začínáme pracovat kolem osmé večer, přibližně v deset máme první várky a končíme pokaždé jinak, podle druhů pečiva a objednávek. Někdy kolem druhé ráno, jindy třeba až ve čtyři," říká pekař Miloš.  Hotové pečivo dává do beden a připravuje na ráno i k odvozu. Vedle pekárny mají totiž prodejnu, kterou otevírají ráno od 5 hodin. ,,Prodává tam pekařka, dokud má co. Lidé u nás nakupují při cestě do práce. Ale je jich třeba pět, ne jako před dvaceti lety. To jich chodilo pracovat třeba dvě stě do okolních fabrik," posmutněle konstatuje pekař Kazda.

Zdeňka Kousalová